ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.442.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 442/2019-987
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 20/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku k §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, č. j. 2 T 223/2013-510, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 To 383/2016-631, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, č. j. 2 T 223/2013-510, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 To 383/2016-631, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 20/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Podle obviněného trpí předchozí trestní řízení závažnými procesními vadami a z provedeného dokazování byly učiněny nesprávné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu se skutečným skutkovým stavem. Obviněný konkrétně poukázal na tabulku aktivity telekomunikačního provozu, která podle něj vykazuje závažné vady, neboť příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2014 není řádně odůvodněn. Obviněný dále namítl, že nalézací soud prováděl důkaz přehráním telefonní nahrávky získané od svědka J. D. naprosto neprocesním způsobem, a to zejména ve vztahu ke svědkyni I. R., které soud kladl navádějící otázky. Porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu považuje obviněný také skutečnost, že soud nevyslechl svědka J. C. v. W., přestože jej původně dvakrát k hlavnímu líčení jako svědka předvolal. Obviněný se dále v dovolání domáhat toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal i všechny další právní závěry odvolacího soudu, které vedly ve svém souhrnu k vydání nesprávného rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 20/2017, zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve spojitosti s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu byl napaden jen formálně. Reálně nelze uplatněné námitky v dovolání obsahově podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřují výlučně do procesu dokazování, do způsobu provedení důkazů, do rozsahu dokazování, následnému vyhodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu, nikoli proti právnímu posouzení činu. Krom toho, že námitkám nebylo možno přisvědčit, jejich vymezením se dovolatel dostal mimo dovolací důvody vyhrazené trestním řádem pro mimořádný opravný prostředek dovolání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchní soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, obviněný se snažil zpochybnit zejména některé z provedených důkazů poukazem na jejich nezákonnost. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud jde o výhradu obviněného proti příkazu soudu podle §88a odst. 1 trestního řádu, nelze s dovolatelem souhlasit, že by jeho obsahem byly pouze obecné formulace. Předmětný příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích naopak splňuje všechny zákonné požadavky. Byla v něm vymezena telefonní čísla, k nimž byly údaje vyžadovány, IMEI čísla, přesně označeni uživatelé telefonních čísel, vymezeno období, na něž byly údaje požadovány a povinné subjekty. V odůvodnění příkazu byla přesně specifikována trestní věc v prověřování, v níž byly údaje vyžádány, označením policejního orgánu, odkazem na vydaný záznam o zahájení úkonů trestního řízení, přesným popisem konkrétních skutkových okolností a vymezením osob možných pachatelů. Byla rovněž uvedena dosavadní zjištění a jejich původ. Závěrem soud zdůvodnil, proč je opatření vyžadovaných údajů z telekomunikačního provozu nezbytné pro objasnění věci a určení pachatele. Nic proto nebránilo soudům své skutkové závěry o takový důkaz opřít. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného ohledně způsobu kladení otázek svědkyni I. R. Lze se plně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že svědkyně měla po poslechu předmětného záznamu stejnou a ničím neovlivněnou možnost kladné i záporné odpovědi. Z vyjádření svědkyně jednoznačně vyplynulo, že osobu na nahrávce poznala, a to nejen strohým souhlasným vyjádřením, ale jasným rozpoznáním hovořícího s uvedením charakteristiky (výšky) jeho hlasu. Tato část její výpovědi navíc tvořila pouze jeden z článků řetězce dalších, obviněného usvědčujících důkazů. Pochybení soudů nelze spatřovat ani v tom, že nevyslechly osobu J. C. v. W. Nalézací soud k návrhu obhajoby usiloval o zajištění účasti tohoto svědka u hlavního líčení, a když se to ani přes opakovanou snahu nepodařilo, rozhodl o důkazních návrzích obviněného v průběhu hlavního líčení tak, že se dokazování končí a další důkazy se provádět nebudou. Přestože nalézací soud výslovně nezdůvodnil, že k doplnění dokazování výslechem uvedeného svědka nepřistoupil, nadbytečnost takového výslechu jednoznačně plyne z popisu role, jakou C. v. W. podle provedených důkazů v případu zaujímal. Blíže se pak k otázce nadbytečnosti doplnění dokazování vyjádřil odvolací soud, který s odkazem na souhrn všech provedených důkazů považoval účast obviněného na žalovaném skutku za bezpečně prokázanou, přičemž výslech jmenovaného svědka by na tomto závěru nemohl nic změnit. Proto nelze souhlasit s obviněným, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz.
Ohledně požadavku obviněného, aby Nejvyšší soud přezkoumal i všechny další právní závěry odvolacího soudu, které vedly ve svém souhrnu k vydání nesprávného rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že dovolací řízení zásadně neslouží k všeobecnému a komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí. V této souvislosti je nutné poukázat na omezený rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o dovolání. Neplatí zde tzv. revizní princip přezkoumávání. Nejvyšší soud přezkoumává z podnětu dovolání (nepostupuje-li podle §265i odst. 1 trestního řádu) zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. Je to právě dovolání, jímž dovolatel vymezuje obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (viz §265i odst. 3 až 5 trestního řádu) a jež musí dovolacímu soudu skýtat dostatečně kvalifikovaný podklad pro samotný přezkum napadeného rozhodnutí a případné prolomení jeho právní moci. Dovolatel tudíž musí uplatněné dovolací důvody přesně označit a jim odpovídající námitky výslovně pojmenovat. Není na orgánech činných v trestním řízení, včetně Nejvyššího soudu, aby toto činily za dovolatele a domýšlely si, jaké konkrétní výtky vůči předchozímu postupu a vůči rozhodnutí soudů nižších stupňů mínil dovolatel nechat předmětem přezkumu v řízení o mimořádném opravném prostředku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož se však jeho konkrétní dovolací argumentace s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu míjela, zjevně nemohla naplnit ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 5. 6. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal