ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.494.2019.1
3 Tdo 494/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 434/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 106/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 1 T 106/2018, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 18. 6. 2018 v 19:40 hodin v Boskovicích, na ulici XY, před rodinným domem č. p. XY, zcela bezdůvodně fyzicky zaútočil na poškozeného V. K., kterého v okamžiku, kdy kolem něho procházel, nejprve uchopil za triko a započal s ním cloumat, přičemž mu roztrhl tričko, následně poškozeného opakovaně se slovy ‚ty debil‘ několikrát udeřit zavřenou pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozenému spadly na zem jeho dioptrické brýle, u nichž se v důsledku pádu poškrábala skla, následně poté, co od útoku upustil a poškozený chtěl ze svého mobilního telefonu celou věc oznámit na policii, k tomuto opět přistoupil, vytrhl mu telefon z ruky a několikrát ho udeřil pěstí do oblasti levého spánku, načež jakmile fyzického útoku zanechal, tak s mobilním telefonem mrštil o zem, zde jej ještě přišlápl, pak ho vzal, z místa odešel a následně jej pohodil na zahradě poškozeného, kdy v důsledku útoku způsobil poškozenému zranění spočívající v zhmoždění levé tváře, v krevním výronu na levém boltci a v krvácení do středouší vlevo, což si vyžádalo lékařské ošetření s následnou hospitalizací v nemocnici v Boskovicích v době od 18. 6. 2018 do 20. 6. 2018 s podstatným omezením v obvyklých činnostech po dobu nejvýše pěti dnů“.
Za to byl podle §358 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému na náhradě škody částku 21.288 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 28.028 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 434/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku ve výši 20.288 Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že poškozeného nijak nenapadl a skutek nespáchal. Poškozenému nikdy neublížil ani mu nikdy nezničil žádný majetek. Jejich vzájemné spory se týkají stavebního řízení, ale nepřerostly do roviny fyzického násilí. Poškozený si podle obviněného celé obvinění vymyslel ve snaze mu způsobit problémy. Obviněný namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval jím namítanými pochybeními, kterých se dopustil soud prvního stupně. Dále namítl, že skutek, jak je v odsuzujícím rozsudku popsán, nemůže být kvalifikován jako trestný čin výtržnictví. K jednání podle obviněného nedošlo na místě veřejnosti přístupném, jelikož se odehrálo na málo frekventované ulici bezprostředně u jejich domů, a nebyl mu nikdo přítomen. K tomu odkázal na rozhodnutí R 40/1977, B 1/1984-1 a 19/2003-T 448. Nalézací i odvolací soud se zabývaly pouze sekundárním objektem trestného činu – zdravím poškozeného, nezkoumaly však, zda vůbec došlo k porušení primárního objektu – klidného občanského soužití či k narušení veřejného klidu a pořádku. Soudy se nezabývaly ani okolnostmi uvedenými v judikátech R 4/1976 a 14/2002-T 352 a jednání označily za výtržnictví pouze paušálně. Následek jednání v podobě odezvy veřejnosti rovněž nebyl naplněn. Obviněný dále namítl, že v řízení byla zásadním způsobem porušena zásada in dubio pro reo. Podle obviněného existují objektivní pochybnosti o skutkovém stavu, odkázal přitom na rozpornou výpověď svědka S. i na skutečnost, že na poškozeném mobilním telefonu nebyly zajištěny stopy svědčící proti němu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 9 To 434/2018-169, v celém jeho rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu jen zčásti. Ke zpochybnění naplnění objektivního znaku skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku vyjádřeného slovy spáchání činu na místě veřejnosti přístupném státní zástupce uvedl, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnictví by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v té době nejsou přítomny. V posuzovaném případě byl naplněn zmíněný znak skutkové podstaty přečinu, protože ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují. Ve vztahu k námitkám, jež obviněný namířil na údajně soudy nedostatečně posouzený následek jeho jednání, státní zástupce zdůraznil, že se jednalo o čin, který narušil klidné soužití občanů, závažným způsobem, zejména veřejný klid a pořádek. Byl pro něj typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj obviněného k zásadám občanského soužití a k úctě ke zdraví druhého. Naopak podle státního zástupce není důvod se v dovolacím řízení věcně zabývat argumentací, kterou se dovolatel domáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Blansku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a podrobně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný nenaplnil těmi námitkami, jež směřovaly výlučně ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů a podle kterých poškozeného nijak nenapadl a skutek nespáchal. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti obviněný odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.
Uplatněnému důvodu dovolání proto odpovídaly pouze výhrady, podle kterých nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, když podle něj k činu nedošlo na místě veřejnosti přístupném a nedošlo k porušení klidného občanského soužití či k narušení veřejného klidu a pořádku ani k předpokládané odezvě veřejnosti. Námitky ovšem nelze považovat za opodstatněné.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Podle právní věty se obviněný dopustil přečinu výtržnictví tím, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Soudní judikatura chápe pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, či ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 20/2017).
V projednávané věci se nepochybně jednalo o místo veřejnosti přístupné, když k útoku na poškozeného došlo na ulici města v zástavbě rodinných domů, kam má přístup neomezený počet lidí a kde se také lidé obvykle zdržují. Nejednalo se o nějakou slepou ulici a odlehlou část města, když na ulici nedaleko od místa incidentu se nachází pět plně obsazených bytových domů. Ke skutku došlo v podvečerních hodinách letního měsíce, kdy je pohyb osob v obytné zóně města poměrně běžný. Rovněž byl naplněn i znak výtržnosti, kdy závažnějším útokem narušujícím veřejný klid a pořádek došlo k porušení klidného občanského soužití. Šlo o větší intenzitu jak útoku, tak celého chování obviněného, což soudy dovozovaly z důvodů, které k útoku vedly, z pohnutky obviněného, z průběhu útoku, včetně opakovaného napadení, z okolností, za nichž byl čin spáchán a samozřejmě i ze způsobeného poškození zdraví na osobě poškozeného. Poukaz obviněného na chybějící odezvu veřejnosti není namístě, když v nyní projednávané věci nebyla útoku veřejnost přítomna. Jedná se proto o jiné skutkové okolnosti než ve věci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, na něž obviněný poukazoval. Nepříhodný je i poukaz obviněného na rozhodnutí R 4/1976, když v projednávané věci rozhodně nelze říct, že by zůstaly neobjasněny intenzita útoku, délka jeho trvání, následky poranění poškozeného či motiv jednání. Jde také o zcela jinou situaci než v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002 (kde nebylo zjištěno, kdo z účastníků rozepře započal s fyzickým napadáním druhého) či R 40/1977 (projev žárlivosti doprovázený obranou proti fyzické odplatě poškozeného). Ani tyto odkazy na judikaturu proto rozhodným skutkovým okolnostem neodpovídají.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu