ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.544.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 544/2019-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. V. , nar. XY, bytem Spolková republika Německo, XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 4 To 22/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 15/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 1 T 15/2017, byl obviněný A. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy se tohoto jednání dopustil způsobem popsaným v rozsudku Městského soudu v Praze. Za to byl podle §206 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž tento trest mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby na pět let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let.
O odvolání obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 4 To 22/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného i státního zástupce zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 1. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy pochybily, když bezvýhradně uvěřily výpovědi svědka M. Jeho výpověď označil za nevěrohodnou, vnitřně rozpornou a vyhýbavou. Soudy obou stupňů navíc pochybily také při hodnocení výpovědí dalších svědků a nesprávně vyhodnotily listinné důkazy. V dovolání popsal konkrétní nepřesnosti a neúplnosti ve výpovědi svědka M. a vadný výklad a hodnocení listinných důkazů. Obviněný rovněž zpochybnil své podpisy na některých dokumentech a upozornil na nestandardní prvky v obsahu jím označených listin (kupní smlouvy a předávacího protokolu). Na základě vlastního hodnocení provedených důkazů dospěl k odlišným závěrům, které vyvrací tvrzení svědka M. Za správné považuje odmítnutí výpovědi tohoto svědka a vyhodnocení kupní smlouvy a dalších listinných důkazů z jím nastíněného pohledu a v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále zdůrazňuje, že soudy měly přihlédnout k okolnostem, které vedly k podpisu kupní smlouvy a ke skutečnostem vyplývajícím z půjček od společnosti IFIS insurance, s. r. o. Obviněný tvrdí, že na základě toho by soudy došly k závěru, že kupní smlouva ze dne 16. 9. 2010 byla obviněným podepsána po dohodě se svědkem M. jako smlouva zajišťující předchozí závazky obviněného, která však měla být předložena jen v případě smrti obviněného, za situace, že by nebyly splaceny veškeré jeho závazky z půjček. Podle jeho mínění, takovýto skutkový děj pak nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Pochybení soudů stran posouzení důkazů a skutkových zjištění obviněný považuje za natolik závažná, že vykazují extrémní nesoulad a porušují tím zásadu in dubio pro reo. Dále také namítl existenci opomenutých důkazů, konkrétně nevyhovění návrhu na výslechy svědků K. a Č.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 4 To 22/2018, i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 1 T 15/2017.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Na základě předmětného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Přesně takového postupu se však obviněný na dovolacím soudu domáhá, neboť se snaží o změnu hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to i prosazení vlastní představy o skutkovém stavu. Podle státního zástupce v daném případě nedošlo k žádné extrémní vadě. Lze si sice představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy, avšak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť mají oporu v provedeným dokazování (výpovědi svědků M., K. či V., listinné důkazy). Pokud se v provedených důkazech objevují nesrovnalosti, tak tyto nedostatky se netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu. Zároveň jde o nesrovnalosti vysvětlitelné a pochopitelné. Závěry obou soudů odpovídají provedenému dokazování, proto nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce odkázal na body 15 a 21 usnesení Vrchního soudu v Praze, ze kterých vyplývá, že důkazní návrhy obviněného na slyšení zmíněných svědků přehlédnuty nebyly, naopak odvolací soud vysvětlil, proč jsou tyto důkazní návrhy nadbytečné. V závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že obviněný pouze opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem již vypořádaly. To samo indukuje neopodstatněnost podaného dovolání. Své vyjádření opřel o judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělil i pro případ odlišného stanoviska podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný A. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování provedených důkazů, jejich vypovídací hodnoty a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do procesu hodnocení důkazů, kdy tyto důkazy rozporoval a záměrně vykládal ve svůj prospěch a snažil se jejich prostřednictvím o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění, konkrétně že kupní smlouva ze dne 16. 9. 2010 byla obviněným podepsána po dohodě se svědkem M. jako smlouva zajišťující předchozí závazky obviněného, která ale měla být předložena pouze v případě smrti obviněného, a to navíc za situace, že by nebyly splaceny veškeré jeho závazky z půjček. Z tohoto pak obviněný dovozoval netrestnost svého jednání. Námitky o nevěrohodnosti svědecké výpovědi svědka M., námitky stran pochybení soudů při hodnocení dalších svědeckých výpovědí nebo námitky o nesprávném vyhodnocení listinných důkazů či zpochybňování podpisů na kupní smlouvě a předávacím protokolu jsou námitkami skutkovými. Tento typ námitek nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Svým dovoláním obviněný nezaložil ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Rovněž je nutné dodat, že skutkové závěry obou soudů nejsou extrémně rozporné, mají totiž oporu v provedeném dokazování, zejména ve výpovědích svědků M., K. a V. či v listinných důkazech. K námitce opomenutých důkazů Nejvyšší soud odkazuje na body 15 a 21 usnesení Vrchního soudu v Praze, ze kterých vyplývá, že důkazní návrhy obviněného na slyšení svědků nebyly přehlédnuty. Odvolací soud naopak řádně vysvětlil, proč považuje tyto důkazní návrhy za nadbytečné. Nutno dodat, že dovolacími námitkami obviněný pouze opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy obou stupňů se s nimi dostatečným způsobem již vypořádaly.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že tato zásada je ryze procesního charakteru a pojí se se zjišťováním skutkového stavu. Její porušení proto nelze podřadit pod kategorii nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tuto námitku nelze uplatňovat ani v rámci jiného zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tedy nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu