ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.615.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 615/2019-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 5/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 46/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 5 T 46/2018, byl obviněný P. J. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s tím, že byl nad obviněným vysloven dohled. Dále byla obviněnému podle §85 odst. 2 trestního zákoníku uložena povinnost zdržet se mezi 21:00 a 6:00 hodin návštěv restauračních zařízení, barů a diskoték, a zdržet se užívání alkoholických nápojů na veřejnosti. Podle §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest, v souladu s §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ve výměře sto denních sazeb po 600 Kč, celkem tedy 60.000 Kč. Pro případ, že by obviněný ve stanovené lhůtě nevykonal peněžitý trest, byl mu stanoven podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku bylo povoleno zaplacení peněžitého trestu ve splátkách ve výši 6.000 Kč měsíčně. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 26.458 Kč.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 5/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného P. J. odsoudil podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud se nezabýval jeho odvoláním v celém rozsahu. Dále namítl, že nebylo soudem řádně prokázáno, že svým jednáním způsobil poškozenému T. zlomeninu kotníku. To vyplynulo i z tvrzení soudního znalce MUDr. Procházky, který ve své výpovědi uvedl, že poškozený si mohl zlomeninu způsobit sám cestou domů z baru. Tomu svědčí i skutečnost, že poškozený vyhledal lékařské ošetření až druhý den po incidentu. Obviněný proto trval na vypracování dalšího znaleckého posudku. Podle něj soud prvního stupně nedostatečně posoudil skutečnost, že poškozený incident sám vyvolal. Oba soudy se dopustily pochybení, když nepřihlédly k výpovědi svědka R. Soudy k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu přiřadily nesprávnou právní kvalifikaci. Provedenými důkazy totiž nebylo prokázáno, že obviněný poškozenému způsobil zranění, jehož léčba trvala více než 60 dní. Navíc mu nebyl prokázán přímý úmysl. Možné bylo dovodit pouze nedbalé zavinění. Obviněný také nesouhlasil s posouzením délky omezení obvyklého způsobu života poškozeného, neboť sám poškozený uvedl, že byl omezen v obvyklém způsobu života pouhé tři týdny. V dovolání dále namítl, že mu měl být vyměřen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu. V závěru svých námitek uvedl, že se již napravil, má přítelkyni, se kterou vychovává 4 děti, a všechny tyto osoby jsou na něm hmotně závislé. V případě výkonu trestu by se tyto osoby ocitly v hmotné nouzi, čímž odůvodnil svou žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zrušil napadená rozhodnutí, a to rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 5 T 46/2018, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 5/2019. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265h odst. 3 trestního řádu tak, že odloží výkon trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejdříve popsal, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jaké námitky je možné v rámci něj uplatňovat. Konstatoval, že obviněný v dovolání svým úhlem pohledu interpretuje pouze některé důkazy a zpochybňuje skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména příčinu a mechanismus vzniku zranění poškozeného, závažnost zranění a délku omezení běžného způsobu života poškozeného. Za nepříhodné označil tvrzení, že z výpovědi poškozeného mělo vyplynout, že délka jeho omezení v obvyklém způsobu života nepřesáhla tři týdny. Poškozený výslovně prohlásil, že byl v běžném způsobu života omezen asi dva měsíce, tvrzení o kratším trvání poruchy zdraví poškozeného obviněný vytrhl z kontextu. Ze způsobu provedení činu pak vyplývá i to, že obviněný jednal v přímém úmyslu. Podle státního zástupce neexistoval žádný důvod pro zadání dalšího znaleckého posudku, neboť důkazní podklady byly jednoznačné. Obviněný navíc při hlavním líčení ani nevznesl návrh na doplnění dokazování. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč k doplnění dokazování nepřistoupil, nelze proto přisvědčit obviněnému, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. V závěru svého vyjádření uvedl, že pod zákonné dovolací důvody nespadá možnost opětovného posouzení osobních poměrů pachatele pro účely uložení druhu trestu a stanovení jeho výměry.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhl, aby o tomto dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný P. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Litoměřicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu prostřednictvím rozporování provedených důkazů. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran vyvolání hádky, příčiny a mechanismu vzniku zranění poškozeného, závažnosti jeho zranění či délky omezení běžného způsobu života poškozeného. Jeho námitky byly především skutkového charakteru. K závěru obviněného o kratším trvání omezení běžného způsobu života poškozeného je nutné podotknout, že tato námitka byla vystavěna pouze na útržku z výpovědi poškozeného, kterou obviněný vytrhl z kontextu a formuloval ji ve svůj prospěch. Námitky ohledně subjektivní stránky trestného činu nebyly relevantní, neboť jejich prostřednictvím obviněný opět namítal odlišné posouzení skutkových závěrů. Lze navíc dodat, že ze způsobu provedení daného trestného činu jednoznačně plyne přímý úmysl obviněného. Vzhledem k tomu, že důkazní podklady v řízení před soudem prvního stupně vyznívaly jednoznačně, nebyl důvod pro zadání dalšího znaleckého posudku. V hlavním líčení obviněný ani žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil. Nelze také přisvědčit obviněnému, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, neboť opak je pravdou. Jednu z námitek obviněný směřoval proti výroku o trestu. K tomu je třeba uvést, že namítat v dovolání uložení nepřiměřeného trestu lze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V daném případě druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje §37 a násl. trestního zákoníku. Pod zákonné dovolací důvody nespadá ani možnost opětovného posouzení osobních poměrů pachatele pro účely uložení druhu trestu a stanovení jeho výměry.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu