ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.665.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 665/2019-630
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného L. V. , nar. XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 61 To 33/2019-485, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 120/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 61 To 33/2019-485, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2018, č. j. 52 T 120/2018-426, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu v pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2018, č. j. 52 T 120/2018-426, byli v bodě I./1 obviněný L. V. společně s obviněnými A. B. a D. P., uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění B. a P. byli v bodě I./2 rovněž uznáni vinnými přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V daném řízení byla v bodě II. předmětného rozsudku rovněž uznána vinou obviněná V. Š., a to zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému V. byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a v jejím průběhu mu byla uložena povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Obvinění V., B. a P. byli též podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázáni, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 485.850 Kč. Poškozená pak byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil tak, že společně s A. B. a D. P. po předchozí domluvě dne 28. 12. 2014 v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, jménem a bez vědomí či souhlasu E. S. a R. S., kteří byli uvedeni jako dlužník, resp. spoludlužník, prostřednictvím D. P., v té době externí pracovnice Českomoravské stavební spořitelny (dále též jen „ČMSS“), vyhotovili Návrh na poskytnutí meziúvěru a Potvrzení o výši přijmu E. a R. S., s uvedením jejich osobních údajů a napodobeninami podpisů a na základě těchto písemností dne 6. 2. 2015 jménem E. a R. S. uzavřeli s ČMSS Smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, téhož dne složili na vkladový účet E. S. částku 330.000 Kč, na základě čehož byl vyplacen meziúvěr ve výši 830.000 Kč na meziúvěrový účet č. XY, ze kterého byla dne 11. 2. 2015 vyčerpána částka 485.850 Kč, která byla převedena na účet vedený u mBank, S. A., č. XY na jméno L. V. a téhož dne byla vyčerpána částka 340.000 Kč, která byla převedena na účet č. XY vedený u GE Money Bank, a. s. (nyní MONETA Money bank, a. s.) na jméno V. Š., kdy takto získané peněžní prostředky obvinění použili pro vlastní potřebu a poškozené ČMSS způsobili škodu ve výši 485.850 Kč na poskytnutém meziúvěru, který řádně a včas nespláceli a peníze nepoužili ke smluvně určenému účelu v podobě bytových potřeb.
Proti tomuto rozsudku následně obvinění P. a V. podali řádný opravný prostředek, o kterém Městský soud v Praze rozhodl usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2019 pod č. j. 61 To 33/2019-485 tak, že podané odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o odvolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když shora uvedený soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač tento spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve rozvedl závěry, z nichž při konstatování jeho viny a trestu vycházely soudy prvního a druhého stupně. S poukazem na její ústavní základy, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že soudy se v prvé řadě neřídily zásadou „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Ačkoliv obviněný souhlasí, že došlo ke spáchání trestného činu způsobem, který soudy popsaly, popřel, že by se na tomto podílel natož, aby došlo k předchozí domluvě s ostatními obviněnými. K takovému závěru nebyl zajištěn a proveden žádný důkaz a závěr, že osobní doklady manželů S. k protiprávnímu jednání zajistil obviněný je pouhou spekulací. V daném směru obviněný připomněl výpovědi poškozených manželů S., z nichž pouze vyplynulo, že obviněný s nimi po určitou dobu bydlel, kde se občanský průkaz nacházel, a že se tento nikdy neztratil. Rozvedl též své úvahy, jakým způsobem by muselo dojít ke zneužití takových dokladů, které byly užity k ověření na dvou různých úřadech. Aktivitu z jeho strany, na níž by se musely podílet další dvě osoby, které by manželům byly podobny při ověřování, má za možnou jen z teoretického hlediska, avšak dále důkazně nepodloženou. Má za to, že stejně tak dobře mohlo dojít ke zneužití údajů např. z registrů či jiných zdrojů, za užití padělaného dokladu či spoluprací ověřující úřednice s pachateli. O zapojení obviněného nesvědčí ani poukázání peněz na účet vedený u mBank na jeho jméno, neboť bylo prokázáno, že s tímto disponoval obviněný B.
6. Obviněný dále namítl, že svým jednáním měl způsobit škodu 485.850 Kč, která odpovídá větší škodě a tedy kvalifikaci podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Nalézací soud v tomto směru sice upozornil na svou chybu, když škoda měla činit 526.262,10 Kč, ale právní kvalifikaci ponechal podle §211 odst. 5 tr. zákoníku. Přitom podkladem pro právní kvalifikaci může být pouze obsah skutkové věty tak, jak byla vyhlášena, nikoli obsah odůvodnění rozsudku. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí uvedl, že od částky meziúvěru ve výši 830.000 Kč je nutno odečíst částku 330.000 Kč z prostředků obviněných, a škoda tak představuje 500.000 Kč. Z tohoto důvodu shledal právní závěr nalézacího soudu správným. Obviněný však takové závěry považuje za učiněné v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, na níž odkázal. Má za to, že majetkovou sféru ČMSS opustila částka 485.850 Kč a o tuto sumu se majetek poškozené zmenšil. Škoda ve výši 526.262,10 Kč, která představuje navýšení o příslušné poplatky, či 500.000 Kč, nejsou reálným zmenšením majetku ČMSS.
7. V neposlední řadě obviněný napadl posouzení svého jednání ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Opět poukázal na výklad, který podává soudní praxe i právní teorie a dospěl k přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil jeden, natož všechny znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu, neboť obstarání občanského průkazu a poskytnutí účtu pro převod peněz nesměřují k přímému vykonání trestného činu. Za patřičnější by proto považoval posouzení jeho jednání ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
8. Pro všechny výše uvedené skutečnosti proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolaní se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), a to následujícím způsobem. Po stručném shrnutí obsahu podaného dovolání uvedla, že ohledně námitky, že se obviněný trestné činnosti nedopustil, natož, aby jednal ve formě spolupachatelství, poukázala na závěry obou nižších soudů, které má za náležitě podložené a odůvodněné, bez možnosti konstatování extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Všichni pachatelé jednali ve vzájemné shodě tak, že jednání každého z nich postupně ve vzájemné návaznosti směřovalo k získání úvěru. Také obviněný vystupoval jako článek řetězce podílející se na vědomém vylákání finančních prostředků ve vzájemné shodě se spoluobviněnými.
10. Státní zástupkyně dále poukázala, že přisvědčit nelze ani námitce nerespektování pravidla in dubio pro reo, neboť se jedná o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé naplnit dovolací důvod. Pokud se jedná o argumentaci k nesprávné právní kvalifikaci jednání, má státní zástupkyně za to, že ani tato není přiléhavá. Z popisu skutku vyplývá, že ČMSS vyplatila meziúvěr ve výši 830.000 Kč a tudíž vzhledem k dříve vložené částce 330.000 Kč obvinění vylákali na poškozené částku 500.000 Kč, na což upozornil také odvolací soud. Částka 485.850 Kč přitom představovala pouze část úvěru, který byl zaslán na účet L. V. Pokud tuto sumu soud prvního stupně uvedl do výroku o vině svého rozsudku, jedná se o pouhou písařskou chybu, neboť vypočtená částka, která má škodu představovat, nemá oporu v celkovém popisu skutkového děje a ani důkazech, které byly ve věci provedeny.
11. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i skutečnosti, že obdobné námitky obviněný uplatnil již před soudy prvního a druhého stupně, má tedy státní zástupkyně jeho dovolání za zjevně neopodstatněné a jako takové jej navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
13. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl. V tomto případě obviněný formálně poukázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., avšak ve spojení s ním namítl pochybní soudu prvního stupně v podobě nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolání tedy bylo třeba vnímat jako učiněné též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
16. Důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněnými podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. V prvé řadě obviněný zcela popřel své zapojení do trestné činnosti, a pokud soudy prvního a druhého stupně dospěly k závěru o jeho vině, má za to, že tak učinily spekulativně a bez podložení relevantními důkazy. Nejvyšší soud však již výše poukázal na fakt, že není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší v zákonech vymezených případech toliko soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci shora avizovaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými. Je zřejmé, že právě na existenci takového rozporu se obviněný snaží ve svém dovolání upozornit. Jeho argumentace, kterou již ostatně uplatnil před nižšími soudy, je však v drtivé většině pouhou polemikou s hodnocením důkazů a závěry, na nichž svá rozhodnutí vystavěly nalézací, jakož i odvolací soud. Nutno zdůraznit, že obviněný se snaží prezentovat vlastní, pro něj příznivější, verzi možného způsobu páchání trestné činnosti, která však zcela ignoruje potřebu vycházet nejen z existence jednotlivých důkazů, ale zejména z jejich vzájemného propojení a posouzení ve světle formální logiky. Námitkám, které obviněný uplatnil, věnovaly nižší soudy adekvátní pozornost (nalézací soud zejména v bodě 11 svého rozsudku a odvolací soud v bodě 13 usnesení). Pokud obviněný namítá, že do trestné činnosti nebyl zapojen a ke spáchání činu nemuselo dojít vůbec za užití občanských průkazů poškozených, ale např. neoprávněným získáním údajů z příslušných registrů, je právě taková možnost zcela upozaděna způsobem, který uvedl nalézací soud. Obviněný v důsledku obývání společné domácnosti s manželi S. měl přístup k jejich občanským průkazům, přičemž bylo vyloučeno, aby se dokladů zmocnily jiné osoby (např. obviněný B., který navštívil chalupu poškozených, avšak s R. S. se nesetkal). V návaznosti na spojení obviněných V. a B. bylo správně poukázáno na založení účtu u mBank, který sice následně ovládal A. B., ovšem peněžní prostředky čerpané od ČMSS na základě poskytnutého meziúvěru z něj odcházely, mimo jiné, též na účet L. V. Bylo tedy zřejmé, že obviněný musel být obeznámen s důvodem zakládání bankovního účtu na své jméno, a ač následně předal podklady k jeho ovládání spoluobviněnému, což bylo samo o samo značně nestandardní a nepodložené jiným než protiprávním záměrem, z později neoprávněně inkasovaných prostředků získal příslušnou odměnu vycházející ze zapojení jmenovaného do skupiny obviněných. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal možnost dovození takových rozporů, kterých se obviněný dovolával, a které by, z hlediska primárního spáchání trestného činu, opodstatnily jeho zásah do posouzení věci odlišně, jak to učinily nižší soudy.
18. Současně je též třeba uvést, že nalézací soud řádně osvětlil zapojení jednotlivých obviněných do páchané trestné činnosti a vymezení úkolů, resp. činností, kterými společně dosáhli protiprávního získání prostředků z úvěrového produktu. Obviněný ve svém dovolání správně poukázal na vymezení znaků spolupachatelství, za které je třeba považovat také situaci, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž ve svém souhrnu takové činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu. Naopak chybně však takovým dílčím jednáním nepřiřadil svou vlastní činnost. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný opatřil základní předpoklad k uzavření úvěrové smlouvy v podobě osobních dokladů poškozených a zřídil též účet, na který mohly být peníze poukázány a z něj dále přerozdělovány. Obviněný B. pak tímto účtem disponoval a de facto určoval odměnu, která plynula opět všem obviněným, včetně L. V. Obviněná P. pak z pozice externí pracovnice ČMSS byla osobou, která u dotčené společnosti mohla za užití výše uvedených dokladů fakticky úvěr zřídit, k čemuž byla zajištěna součinnost obviněné Š. v podobě poskytnutí finančních prostředků, jež byly účelově převedeny za vkladový účet, aby mohlo dojít k vyplacení vlastního meziúvěru. Nalézacímu soudu lze v tomto směru vytknout absenci podrobnějších úvah o užším zapojení obviněné Š., zejména s ohledem na její další projednávanou trestnou činnost a fakt, že stejně jako obviněná P. pracovala pro ČMSS. V tomto ohledu by totiž nemuselo být z její strany vyloučeno ani přímé pachatelství (spolupachatelství) jako tomu bylo u zbývajících obviněných. Vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku ze strany státního zástupce, však Nejvyšší soud dané úvahy ponechává stranou, neboť postup v neprospěch této obviněné není možný. V každém případě je tedy třeba uzavřít, že námitka, kterou obviněný ve svém dovolání uplatnil do posouzení jeho jednání nikoli jako spolupachatelství, ale toliko formy účastenství v podobě pomoci není důvodná.
19. Nejvyšší soud však musel po posouzení věci přisvědčit jiné z prezentovaných argumentací obviněného, a to ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání, a již na tomto místě třeba předeslat, že také posouzení jednání všech zbývajících obviněných, coby zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Je třeba připomenout, že podle zákonné dikce se takové trestné činnosti dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem značnou škodu. Jestliže k naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vymezené v §211 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby pachatel svým jednáním způsobil majetkovou škodu, její existence, a to nejméně ve výši 500.000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku) je k naplnění kvalifikované skutkové podstaty již nezbytná.
20. Nalézací soud při vymezení jednání obviněných v tzv. skutkové větě určil, že toto vedlo k vyplacení meziúvěru ve výši 830.000 Kč, z něhož byla následně čerpána částka 485.850 Kč na účet u mBank vedený na jméno L. V. a dále byla čerpána částka 340.000 Kč na účet u GE Money Bank vedený na jméno V. Š. Obvinění pak měli svým jednáním způsobit poškozené ČMSS škodu v celkové výši 485.850 Kč. Jak nalézací soud uvedl, z dokazování vyplynulo, že k poskytnutí meziúvěru bylo třeba v prvé řadě složení částky 330.000 Kč ze strany obviněné V. Š. Teprve po splnění této podmínky měla být ze strany poškozené poskytnuta zbývající suma do cílové částky 830.000 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. K tomuto závěru ostatně dospěl i odvolací soud v bodě 14 svého usnesení a částku 500.000 Kč vymezil jako škodu vzniklou ČMSS. Je třeba připomenout, že nalézací soud sám v odůvodnění svého rozsudku (bod 11) výslovně upozornil na vlastní pochybení, kterého se dopustil ve výroku o výši způsobené škody, a to jak ve skutkové větě, tak ve výroku o náhradě škody, když správně měl uvést částku 526.262,10 Kč, která vyplývá z listin, jež byly předloženy poškozenou ČMSS a provedeny u hlavního líčení. Odvolací soud pak nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že částka 485.850 Kč nemá žádnou oporu v provedených důkazech, když zdůraznil, že se jedná o částku po sražení úvěrových poplatků ČMSS.
21. Nejvyšší soud musí v prvé řadě důrazně upozornit, že mezi podstatné a klíčové náležitosti rozsudku patří jeho výrok, s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito [§120 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (§120 odst. 3 tr. ř.). Z výše uvedeného tak vyplývá povinnost soudu, aby popis skutku byl ve výrokové části odsuzujícího rozsudku vymezen tak, aby v jeho jednotlivých částech byly uvedeny takové skutečnosti, jež odpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, k jejímuž naplnění soud dospěl. Pouze a jen takovým způsobem může být zachováno ústavně zajištěné právo jednotlivce o předvídatelnosti zásahu státu prostřednictvím nástrojů trestního práva do jeho svobod, když toliko zákon stanoví jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za něj uložit (čl. 39 Listiny). Porušení daného požadavku je způsobilé vyvolat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Lze doplnit, že shora uvedené náležitosti musí vyplývat právě již z výroku meritorního rozhodnutí, a nikoli až jeho odůvodňujícího části.
22. Jak bylo uvedeno výše, mezi znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, který mají nižší soudy za spáchaný obviněnými, je nezbytné řadit výši způsobené škody. V takovém případě je nezbytné, aby výrok rozsudku obsahoval její jasné, výslovné, a co nejpřesnější (alespoň v minimální výši) vymezení. Z výroku rozsudku nalézacího soudu se přitom podává, že v rámci skutkové věty soud konstatoval, že obvinění společným jednáním způsobili poškozené ČMSS škodu ve výši 485.850 Kč. Ta přitom nekoresponduje s výše uvedenou spodní hranicí značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, kterou je nejméně 500.000 Kč, ale byla by podřaditelná toliko pod škodu větší ve smyslu §211 odst. 4 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že v rámci popisu skutku nalézací soud uvedl, že jednání obviněných spočívalo v uzavření smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru, na jejímž základě byl vyplacen meziúvěr ve výši 830.000 Kč, ten však nikterak za škodu neoznačují, což je dále – a nutno podotknout nesprávně – potvrzováno v odůvodněních rozhodnutí nalézacího, jakož i odvolacího soudu. Ostatně jak již Nejvyšší soud naznačil, jakákoliv změna výše škody v odůvodnění rozhodnutí oproti stavu, jak byl rozsudek soudem vyhlášen v rámci hlavního líčení, je zcela irelevantní. V každém případě při nalézacím soudem konstatované výši škody vznikl v rámci popisu skutku prezentovaného ve výrokové části rozsudku zásadní rozpor s jeho následným právním posouzením podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Takový postup je neudržitelný a plně odpovídá dovolací argumentaci obviněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť již soudem prvního stupně došlo k nesprávnému právním posouzení skutku a také odvolací soud daný stav nenapravil (nutno však doplnit, že vzhledem k absenci odvolání státního zástupce toto ani učinit nemohl), ale svým usnesením zamítl řádný opravný prostředek obviněného.
23. Na tomto místě Nejvyšší soud nemůže odhlédnout od úvah obou nižších soudů, z nichž vycházely při konstrukci výše škody způsobené pachateli trestné činnosti. Jak bylo shora uvedeno, v rámci odůvodnění obou napadených rozhodnutí bylo prezentováno hned několik částek, které tuto škodu mají představovat. Pro připomenutí, nalézací soud ve výrokové části uvedl jako škodu částku 485.850 Kč, kterou zmínil jak ve skutkové větě, tak ve výroku o náhradě škody. Přitom v odůvodnění své závěry dementoval a upozornil procesní strany na pochybení, když správně měla být uvedena částka 526.262,10 Kč, se kterou se ostatně poškozená, coby s nárokem na náhradu škody, k trestnímu řízení připojila. Svou původně uvedenou částku pak soud prvního stupně považoval za nepodloženou. S takovým hodnocením se neztotožnil odvolací soud, ten za škodu způsobenou trestným činem označil částku 500.000 Kč, která představuje rozdíl původně vyplaceného meziúvěru 830.000 Kč a částky 330.000 Kč, kterou na vkladový účet vložila obviněná V. Š. Podle něj pak suma 485.850 Kč představuje částku po sražení úvěrových poplatků ČMSS z poskytnutého úvěru 500.000 Kč. Zajímavé v tomto směru je, že ač se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ztotožnila s hodnocením soudu druhého stupně stran výše škody, částku 485.850 Kč podřazuje částce, která byla zaslána na účet L. V. Nutno konstatovat, že ani jedno z těchto posouzení přitom s ohledem na provedené dokazování není správné.
24. S ohledem na pojem škody, se touto obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1421 s.). Stran trestného činu úvěrového podvodu lze při vymezení škody poukázat na stávající judikaturní praxi, která za ni považuje prostředky, které byly čerpány na základě úvěru poskytnutého za podmínek §211 odst. 1 tr. zákoníku a následně nebyly poskytovateli úvěru vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016, nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 283/2018). Obdobně též rozhodnutí, na něž poukazuje obviněný ve svém dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 490/2016) předpokládá, že škodou z úvěrového podvodu je ta částka, která opustí sféru majetku poškozeného, s nímž mohl volně nakládat, a představuje výši, o kterou se majetek poškozeného zmenšil.
25. A právě v tomto směru nižší soudy nesprávně vyhodnotily povahu poskytnutého meziúvěru, jak vyplývala z uzavřené smlouvy o něm (č. l. 214–221). Soudy totiž bezdůvodně provedly zápočet částky 330.000 Kč, kterou složila obviněná Š. na vkladový účet č. XY do částky vyplaceného meziúvěru ve výši 830.000 Kč, který byl poukázán na meziúvěrový účet č. XY. Jak však vyplývá ze samotné smlouvy, tak vyjádření banky na č. l. 231, shora uvedený postup ČMSS byl dán z důvodu, že žadatel (formálně E. S., fakticky obvinění) nesplňoval zákonné podmínky pro poskytnutí řádného úvěru ze smlouvy o stavebním spoření, k němuž je veden tzv. vkladový účet (v tomto případě č. XY). Za dané situace byl proto nabídnut spořitelnou meziúvěr, k němuž vnikl druhý účet č. XY, přičemž existence obou těchto byla dána paralelně. Na první z uvedených účtů jsou přitom při standardním průběhu úvěrového vztahu postupně připisovány vklady a úroky společně s částkami tzv. státní podpory, avšak s takovými prostředky spořitelna není oprávněna disponovat (k tomuto mohla banka přistoupit až na základě následného odstoupení od smlouvy pro hrubé porušení smluvních ujednání v podobě řádného nesplácení meziúvěru). Pokud byl tedy na základě nepravdivých údajů vyplacen meziúvěr ve výši 830.000 Kč, stalo se tak zcela z majetku ČMSS, jinými slovy – poškozená ze svých prostředků vydala na základě uzavřené smlouvy celou takovou částku, nikoli pouze 500.000 Kč. Proto za škodu způsobenou trestným činem ve smyslu shora uvedeného bylo třeba označit celou částku 830.000 Kč a nikoli jen poměrnou část, jak to učinili poškození. Ke zohlednění částky 330.000 Kč složené na vkladovém účtu pak mohlo dojít až v rámci řízení o nároku poškozené na náhradu škody, kdy ostatně ČMSS správně uplatnila toliko částku 526.262,10 Kč, která zohledňovala fakt, že došlo z její strany k zaúčtování prostředků na vkladovém účtu.
26. I přes výše uvedené je však zřejmé, že tato skutečnost již nemůže mít v rámci nového projednání věci vliv, neboť by takovým postupem, při absenci již řádného opravného prostředku ze strany státního zástupce, došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, která vyjadřuje nemožnost změny rozhodnutí k horšímu, pokud toto nebylo napadeno opravným prostředkem též v neprospěch toho, kdo jej učinil, nebo v jehož prospěch bylo podáno. Nejvyšší soud musí konstatovat, že v průběhu řízení došlo hned k několika pochybením orgánů činných v trestním řízení, počínaje chybným vytyčením skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i nereagováním na jeho upozornění o takové chybě ze strany státního zástupce, který nepodal řádný opravný prostředek a nezaložil tak možnost odvolacímu soudu do vadného stavu zasáhnout. Toto pochybení je o to výraznější, že se týká nejen obviněného L. V., který podal k Nejvyššímu soudu mimořádný opravný prostředek, ale též všech zbývajících obviněných – tedy A. B., D. P. a V. Š., kteří na protiprávním jednání participovali v pozici spolupachatelů či účastníka (pomocníka). Na tomto místě je třeba upozornit, že i v případě bodu II. rozsudku nalézacího soudu, který se vztahuje k obviněné V. Š. byl popis skutku učiněn velmi nejasně, bez výslovného uvedení, v čem je spatřováno naplnění znaku způsobení značné škody, když pouhý odkaz na poskytnutý meziúvěr v bodě I./1 není dostačující.
27. Za dané situace tedy Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnou soudů prvního a druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí, na shora uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Opětovně zdůrazňuje, že z hlediska zachování zásady beneficia cohaesionis, kdy zrušující důvod prospívá také dalším spoluobviněným v dané věci, došlo ke zrušení všech rozhodnutí nejen ve vztahu k L. V., ale též A. B., D. P. a V. Š.
28. V novém projednání věci bude soud prvního stupně zavázán k takovému postupu, který v prvé řadě zajistí náležitý soulad mezi vymezením skutku ve výrokové části rozsudku a jemu odpovídající právní kvalifikací, při plném respektování všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. Ačkoliv nalézací soud musí v odůvodnění rozhodnutí věnovat patřičnou pozornost řádnému zhodnocení všech skutkových zjištění, které učinil (popř. – bude-li to považovat za nezbytné – učiní na základě dalšího dokazování), a těmto přiřadit adekvátní právní hodnocení, je třeba zdůraznit, že vzhledem k pochybení, k němuž došlo v předchozím průběhu trestního řízení a na něhož nebylo reagováno opravným prostředkem státního zástupce, nebude možná změna v neprospěch obviněných. Jestliže proto nalézací soud uzavřel, že obvinění svým jednáním způsobili poškozené ČMSS škodu ve výši 485.850 Kč, není již možné, ač toto konstatování z hlediska skutkových zjištění není správné, daný stav v rámci popisu skutku napravit, neboť skutečná škoda, která byla jejich jednáním způsobena, činí 830.000 Kč, by znamenala změnu rozhodnutí v neprospěch obviněných, což v dané situaci není možné. Není třeba zdůrazňovat, že toto pravidlo bude třeba zohlednit nikoli jen z hlediska závěrů o vině obviněných, ale též jim ukládaných trestů, popř. výroku o náhradě škody, s níž se k trestnímu řízení poškozená řádně a včas připojila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
soudce