ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.283.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 283/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. března 2018 o dovolání obviněného D. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 7 To 354/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 32/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 7 To 354/2017.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 T 32/2017, byl obviněný D. M. uznán vinným tím, že
I.
dne 20. 08. 2013 na blíže nezjištěném místě uzavřel prostřednictvím internetového bankovnictví k bankovnímu účtu vedeného u bankovní instituce Air Bank, a. s., bez vědomí jeho majitelky poškozené I. K., za kterou se tímto vydával, dodatek číslo 1 k rámcové smlouvě číslo 1131339 týkající se poskytnutí neúčelového úvěru číslo HU00028131 ve výši 100.000 Kč, přičemž do žádosti ze dne 20. 08. 2013 uvedl, že je poškozená zaměstnána u obchodní společnosti IRAS GROUP, s. r. o., IČ 455 38 352, ode dne 01. 05. 2012 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 23.000 Kč, ač věděl, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, kdy dne 20. 09. 2013 byl požadovaný úvěr poskytnut na uvedený bankovní účet, se kterým obviněný disponoval, přičemž si byl od počátku vědom, že ho nebude schopen splácet, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti Air Bank, a. s., IČ 290 45 371, sídlem Praha 4, Hráského 2231, škodu ve výši 100.000 Kč a poškozené I. K., která byla v důsledku nesplácení úvěru žalována poškozenou obchodní společností Air Bank, a. s., u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 92/2016, zhoršení psychického stavu v podobě úzkostně depresivních symptomatik s nutnou medikací,
II.
1. dne 17. 02. 2014 na blíže nezjištěném místě uzavřel prostřednictvím internetového bankovnictví k bankovnímu účtu vedeného u bankovní instituce Air Bank, a. s., bez vědomí jeho majitelky poškozené I. K., za kterou se tímto vydával, dodatek číslo 2 k rámcové smlouvě číslo 1131339 týkající se poskytnutí neúčelového úvěru číslo HU00060603 ve výši 150.000 Kč, přičemž do žádosti ze dne 14. 02. 2014 uvedl, že je poškozená zaměstnána u obchodní společnosti IRAS GROUP, s. r. o., IČ 455 38 352, ode dne 01. 05. 2012 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 23.500 Kč, ač věděl, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, kdy dne 17. 02. 2014 byl požadovaný úvěr poskytnut na uvedený bankovní účet, se kterým obviněný disponoval, přičemž si byl od počátku vědom, že ho nebude schopen splácet, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti Air Bank, a. s., IČ 290 45 371, sídlem Praha 4, Hráského 2231, škodu ve výši 150.000 Kč,
2. dne 18. 04. 2014 na blíže nezjištěném místě uzavřel prostřednictvím internetového bankovnictví k bankovnímu účtu vedeného u bankovní instituce Air Bank, a. s., bez vědomí jeho majitelky poškozené I. K., za kterou se tímto vydával, dodatek číslo 3 k rámcové smlouvě číslo 1131339 týkající se poskytnutí neúčelového úvěru číslo HU00073386 ve výši 32.000 Kč, přičemž do žádosti ze dne 17. 04. 2014 uvedl, že je poškozená zaměstnána u obchodní společnosti IRAS GROUP, s. r. o., IČ 455 38 352, ode dne 01. 05. 2012 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 23.500 Kč, ač věděl, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, kdy dne 18. 04. 2014 byl požadovaný úvěr poskytnut na uvedený bankovní účet, se kterým obviněný disponoval, přičemž si byl od počátku vědom, že ho nebude schopen splácet, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti Air Bank, a. s., IČ 290 45 371, sídlem Praha 4, Hráského 2231, škodu ve výši 32.000 Kč,
3. dne 12. 08. 2014 v P., N. P., v pobočce poškozené obchodní společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., uzavřel smlouvu o úvěru „PRESTO PŮJČKA“ č. 4094119 – REF155764 na poskytnutí neúčelového spotřebitelského úvěru poškozené I. K. ve výši 281.680 Kč, a to bez jejího vědomí na základě padělané plné moci k jejímu zastupování, kdy padělal i podpis na žádosti o poskytnutí úvěru a na smlouvě o úvěru a dále předložil kopie rodného listu a občanského průkazu poškozené, přičemž do žádosti ze dne 12. 08. 2014 uvedl, že je poškozená zaměstnána u obchodní společnosti IRAS GROUP, s. r. o., IČ 455 38 352, ode dne 01. 05. 2012 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 31.326 Kč, což doložil potvrzením o výši příjmu ze závislé činnosti, ač věděl, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, kdy dne 15. 08. 2014 byl úvěr poskytnut, z něhož byla částka ve výši 250.000,- Kč vyplacena na bankovní účet č., který byl na jméno poškozené I. K. bez jejího vědomí založen a se kterým disponoval obviněný, a zbývající částka byla poskytnuta na úhradu poplatku a pojištění souvisejících s úvěrem, přičemž si byl od počátku vědom, že ho nebude schopen splácet, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČ 649 48 242, sídlem Praha 4, Želetavská 1525/1, škodu ve výši 281.680 Kč,
4. dne 18. 11. 2014 na blíže nezjištěném místě uzavřel prostřednictvím internetového bankovnictví k bankovnímu účtu vedeného u bankovní instituce Air Bank, a. s., bez vědomí jeho majitelky poškozené I. K., za kterou se tímto vydával, dodatek číslo 7 k rámcové smlouvě číslo 1131339 týkající se poskytnutí neúčelového úvěru číslo HU00130800 ve výši 54.367 Kč, přičemž do žádosti ze dne 18. 11. 2014 uvedl, že je poškozená zaměstnána u obchodní společnosti IRAS GROUP, s. r. o., IČ 455 38 352, ode dne 01. 05. 2012 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 32.000 Kč, ač věděl, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, kdy dne 20. 11. 2014 byl požadovaný úvěr poskytnut na uvedený bankovní účet, se kterým obviněný disponoval, přičemž si byl od počátku vědom, že ho nebude schopen splácet, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti Air Bank, a. s., IČ 290 45 371, sídlem Praha 4, Hráského 2231, škodu ve výši 54.367 Kč,
čímž způsobil celkovou škodu ve výši 518.047 Kč poškozeným obchodním společnostem a poškozené I. K., která byla v důsledku nesplácení úvěru žalována poškozenou obchodní společností Air Bank, a. s., u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 92/2016, zhoršení psychického stavu v podobě úzkostně depresivních symptomatik s nutnou medikací.
Tím spáchal pod bodem I. přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku jednak přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. jednak pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byl obviněný D. M. odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozeným: společnosti Air Bank, a. s., IČ 29045371, se sídlem Evropská 2690/17, 160 00 Praha 6, ve výši 251.869,56 Kč, společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČ 64948242, se sídlem Želetavská 1525/1, 140 92 Praha 4, ve výši 258.794,16 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Air Bank, a. s., IČ 29045371, se sídlem Evropská 2690/17, 160 00 Praha 6, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. K., trvale bytem V Z., L. n. V., okres P.-z., odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 7 To 354/2017, tak, že podle §256 tr. ř. jeho odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 7 To 354/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
V úvodní části zdůraznil, že podstatu dovolání spatřuje v nesprávném posouzení výše škody, jakož i v nesprávném posouzení zavinění ve vztahu ke škodě, a tedy v chybné kvalifikaci jednání obviněného jako pokračujícího zločinu úvěrového podvodu. Soud nalézací, jakož i soud odvolací nesprávně posoudily výši škody a nesprávně tak kvalifikovaly jeho jednání (zejména ve vztahu k jednání pod bodem II. rozsudku), když při stanovení výše škody vycházely toliko z hodnoty poskytnutého úvěru, a to bez ohledu na jeho splácení a na úmysl obviněného úvěry řádně hradit.
Jako škoda byla vzata celá výše úvěrů. Odvolací soud se v rámci rozhodnutí o odvolání ztotožnil se závěry nalézacího soudu ve vztahu k výši škody, když měl údajně postupovat v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1341/2015, podle kterého je konstatováno, že přečin úvěrového podvodu je dokonán okamžikem poskytnutí finančních prostředků úvěrovými společnostmi, přičemž případné splácení úvěrů je nutné považovat za náhradu způsobené škody.
Obviněný je přesvědčen, že jak soud nalézací, tak odvolací soud nesprávně interpretovaly závěry Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí a nezohlednily rozdílnosti v posuzovaných případech. Podle obviněného měl soud nalézací, případně odvolací, aplikovat závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015. V prvé řadě se jedná o případ, který je věci, ve které je podáno toto dovolání, podobnější, rozhodnutí bylo vydáno později stejným senátem a zejména na rozdíl od rozhodnutí, kterým argumentovaly soudy obou stupňů, se jednalo o meritorní projednání věci.
Kvalifikování skutku podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku je chybné, jelikož posouzení celé částky poskytnutých úvěrů jako škody v projednávané věci je nesprávné. Jak dovodil opakovaně Nejvyšší soud, „hodnotu úvěru nelze pokládat za škodu bez dalšího a bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení" (dále např. 7 Tz 84/99, 3 Tdo 606/2009). Právní názor soudu, že za škodu nelze mechanicky považovat výši úvěru získaného trestným činem bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení, je zastáván taktéž komentářovou literaturou. V daném případě během hlavního líčení jednoznačně vyplynulo, že obviněný poskytnuté úvěry pravidelně splácel, byť s občasným mírným prodlením s úhradou splátky, avšak pravidelně a dlouhodobě. V rámci odůvodnění sice odvolací soud uvedl, že toto tvrzení obviněného bylo vyvráceno provedenými listinnými důkazy, a to vyjádřením poškozených a výpisy z účtu, ze kterých přesně vyplývá, kolik finančních prostředků bylo který měsíc uhrazeno, avšak jedná se o zjevně nesprávné hmotněprávní závěry soudu, když z uvedených listin, naopak vyplývá, že úvěry byly dlouhodobě spláceny, a to:
úvěr pod bodem I. popsaného jednání splácel v měsíčních splátkách v období od 15. 10. 2013 do 18. 5. 2015,
úvěr pod bodem II. 1) popsaného jednání splácel v měsíčních splátkách v období od 15. 3. 2014 do 18. 5. 2015,
úvěr pod bodem II. 2) popsaného jednání splácel v měsíčních splátkách v období od 18. 5. 2014 do 18. 4. 2015,
úvěr pod bodem II. 3) popsaného jednání splácel po dobu více jak 12 měsíců (v květnu 2015 se dostal do prodlení se 2 splátkami),
úvěr pod bodem II. 4) popsaného jednání splácel v měsíčních splátkách v období od 16. 1. 2015 do 18. 5. 2015.
Obviněný tedy splácel až do doby, kdy došlo k předčasnému zesplatnění úvěrů v důsledku zjištění porušení úvěrových podmínek, tedy po zjištění, že úvěry byly sjednány osobou odlišnou od poškozené I. K.
Nižší soudy se tak dostatečně nezabývaly otázkou, zda došlo ke způsobení škody v uvedeném rozsahu, respektive otázkou jejího zavinění. Jak uvádí judikatura Nejvyššího soudu, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 606/2009, „škodou nelze chápat výši úvěru, získaného trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení“. Jeho úmyslem (ač při naplnění základní skutkové podstaty úvěrového podvodu), bylo řádné hrazení úvěrů, což i dlouhodobě činil. Jeho jednání je možné posoudit pouze jako přečin úvěrové podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, maximálně podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Dále uvádí, že si je vědom, že část odůvodnění jeho dovolání vztahující se k závěrům ohledně splácení úvěrů, směřuje do skutkových závěrů soudů obou stupňů. Nicméně v daném případě jsou závěry soudů v naprosto zjevném nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku s právními závěry soudů obou stupňů, že je na místě, aby se jimi dovolací soud zabýval, když takovým postupem bylo fakticky porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (pro srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 3315/13) a jedná se tak o způsobilý dovolací důvod vedle dalších dovolacích důvodů uvedených obžalovaným.
Navrhuje tak, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. shledal podané dovolání důvodným a zrušil jak dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 354/2017 ze dne 19. 9. 2017, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 32/2017 ze dne 14. 6. 2017 a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tak, že argumentaci shledává částečně důvodnou. Obviněný správně zdůrazňuje judikatorní závěr, že za škodu způsobenou úvěrovým podvodem nelze bez dalšího považovat celou výši vyplaceného úvěru. Z judikatury dovolacího soudu skutečně vyplývá, že splátky provedené pachatelem trestného činu úvěrového podvodu je třeba od výše škody odečítat, a to za podmínky, že se jedná o splácení řádné.
Přihlížeje např. k rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 143/2007, kde je uvedeno mj. to, že „Výklad, podle něhož je v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. škoda vždy celá výše vyplaceného úvěru, je v rozporu s pojetím škody jako újmy v majetkové sféře poškozeného, reálného zmenšení majetku poškozeného, jak správně připomněla dovolatelka. Nelze totiž ztotožňovat výši škody a výši neoprávněného majetkového zvýhodnění pachatele úvěrového podvodu. Ke škodě nikoli malé, kterou musí způsobit pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 3 tr. zák., dojde nikoliv samotným vyplacením úvěru, ale až v situaci, kdy úvěr vyplacený za podmínek naplnění zákonných znaků úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. není splácen. Pokud je za těchto okolností úvěr řádně splácen, dojde sice k porušení nemajetkového práva chráněného ustanovením §250b odst. 2 tr. zák., ale nebude možné dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu §250b odst. 3, 4 event. 5 tr. zák.“. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí neztotožňuje výši poskytnutého úvěru s výší škody způsobené trestným činem úvěrového důvodu, přičemž klade důraz na „řádné“ splácení úvěru, kdy řádně splacenou jistinu odečíst od výše škody lze.
V podstatě totéž vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. ve věci sp. zn. 5 Tdo 761/2005 či z rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 500/2006, kde Nejvyšší soud kromě výslovného zdůraznění potřeby plnit podmínky úvěrové smlouvy, resp. potřeby hradit splátky v dohodnutých termínech, uvedl, že „škoda na straně C. s. nevznikla pouze do té doby, dokud byl úvěr splácen v souladu se splátkovým kalendářem, resp. prodleva mezi splátkami nepřekročila dobu a míru dojednanou v úvěrové smlouvě. Pokud však dlužníkovo prodlení u jednotlivé splátky přesáhlo tři měsíce nebo pokud se dlužník ocitl v prodlení se dvěma splátkami současně, ztrácel v souladu s textem uzavřené smlouvy výhodu splátek, úvěr se stal splatným ve zbývající části a v této části také C. s. vznikla škoda. Případné pozdější úhrady zaslané dlužníkem lze pak již považovat jen za splácení způsobené škody. O částky, které nebyly spláceny ve lhůtách předpokládaných smlouvou, se totiž v důsledku pachatelova jednání reálně zmenšil majetek poškozeného oproti situaci, předpokládané smlouvou o úvěru“. Opět je tedy zřejmý důraz na řádné, úvěrové smlouvě odpovídající kontinuální splácení, při kterém je možno výši škody omezit, resp. snížit, a to právě o řádně uhrazené splátky.
Dále poukázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1722/2016, z něhož vyplývá, že pro účely skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu se škoda rovná prostředkům, které jsou čerpány z poskytnutého úvěru a následně nebyly vráceny poskytovateli úvěru v souladu s úvěrovou smlouvou. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 840/2011 Nejvyšší soud k výši škody způsobené úvěrovým podvodem mj. uvedl, že „Po uzavření úvěrové smlouvy a poté, co prostředky z úvěru byly převedeny na účet P. V., obviněný úvěr řádně nesplácel. Banka proto podnikla kroky, které vyústily v povinnost obviněného vrátit najednou celý zůstatek ve výši 2.988.467 Kč. Obviněný neměl dostatek prostředků ke splnění této povinnosti, byl nucen půjčit si odpovídající částku od třetí osoby a dluh vůči bance splnil až s výrazným časovým odstupem dne 9. 3. 2009. Uhrazení uvedené částky soudy důvodně považovaly za náhradu škody způsobené trestným činem, a nikoli za okolnost, z níž by mělo vyplývat, že škoda nevznikla“. Z tohoto rozhodnutí tedy vyplývá, že podle Nejvyššího soudu splnění dluhu s velkým časovým odstupem poté, co pachatel v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, což plně koresponduje s výše citovanými rozhodnutími, podle kterých toliko řádné splátky, učiněné v souladu s úvěrovou smlouvou, mohou omezit výši škody.
V návaznosti na shora uvedená judikatorní východiska je třeba zmínit úvahy obvodního soudu, který na str. 7 svého rozsudku uvedl, že nemůže obstát argumentace obviněného, podle které nezpůsobil škodu v žalovaném rozsahu, neboť úvěry „po nějakou dobu splácel“. To podle obvodního soudu neplatí, protože obviněný „způsobil škodu tím, že se při sjednávání úvěru vydával za někoho zcela jiného, kdy škoda je pak jasně daná výší podvodně vylákané částky“. Je zřejmé, že tato zjednodušující úvaha obvodního soudu nemůže obstát s ohledem na shora nastíněný názor dovolacího soudu týkající se škody u úvěrového podvodu.
Z rozsudku obvodního soudu považuje dále za vhodné zmínit stanovisko na str. 5 (poslední dva odstavce), podle kterého prokazují „uzavření, načerpání a částečné splácení zejména následující listiny ...“. Na základě toho lze usuzovat, že ke splácení úvěrů ze strany obviněného skutečně v určitém rozsahu došlo. Co se týče městského soudu, ten ohledně nastíněné otázky na str. 5 svého usnesení uvedl, že „se ztotožnil se závěry obvodního soudu ve vztahu k výši škody ... případné částečné splácení úvěrů je nutné považovat za náhradu způsobené škody“. Tedy ani vyjádření městského soudu plně neodpovídá názoru dovolacího soudu.
Z hlediska skutkových zjištění pak zdůraznil, že odvolací soud, uvedl, že „nelze souhlasit s tvrzením obžalovaného, že úvěrové smlouvy dlouhodobě plnil a úvěr splácel po dobu více jak jednoho roku, neboť toto tvrzení obžalovaného bylo vyvráceno provedenými listinnými důkazy, a to vyjádřeními poškozených a výpisy z účtů, ze kterých přesně vyplývá, kolik finančních prostředků bylo který měsíc hrazeno na konkrétní poskytnutý úvěr“. Relevantní skutkové a právní závěry soudů lze tedy shrnout tak, že podle nich k určité úhradě splátek ze strany obviněného došlo, avšak to nemůže mít vliv na výši škody způsobené úvěrovým podvodem, protože za tu je třeba považovat výši poskytnutého úvěru, přičemž případná úhrada splátek je již toliko náhradou škody. Za této situace, kdy bylo zjištěno, že k určité úhradě splátek ze strany obviněného došlo, soudy pochybily, pokud přistoupily k paušálnímu odmítnutí námitek obviněného s tím, že úhrada splátek nemá vliv na výši škody způsobené úvěrovým podvodem. S ohledem na výše prezentovanou judikaturu dovolacího soudu bylo naopak jejich povinností vypořádat se s tím, zda uhrazené splátky byly splátkami řádnými, odpovídajícími úvěrové smlouvě. Pokud by tomu tak bylo, byť třeba jen u několika úvodních splátek, pak měla být výše škody eventuálně o takovéto řádně uhrazené splátky snížena. V řešeném případě má přitom řádné vyhodnocení této otázky vysoký význam, a to zejména s ohledem na možný nedostatek naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku – hranicí je zde škoda značná, tedy 500.000 Kč, obviněný podle názoru soudů bez zohlednění jakékoliv splátky způsobil škodu ve výši 518.047 Kč. Soudy se jednak nevypořádaly s rozhodnou skutkovou otázkou možných splátek, resp. s jejich možným souladem s úvěrovými smlouvami (tedy s jejich řádností) a v souvislosti s tím se též řídily nesprávnou právní úvahou o stanovení výše škody způsobené úvěrovým podvodem. (Nelze samozřejmě vyloučit, že po zvážení otázky řádnosti splátek bude přijat závěr, že nedošlo k řádnému splacení ani jedné, a tak zůstane výše zjištěné škody totožná a právní kvalifikace jednání obviněného nebude nijak dotčena.)
K základní skutkové podstatě úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné zavinění úmyslné, ke kvalifikovaným skutkovým podstatám dle §211 odst. 4, 5 písm. c) tr. zákoníku, vyznačujícím se těžším následkem, postačí vzhledem k §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Pokud jde o základní skutkovou podstatu, úmysl pachatele musí zahrnovat především uvádění nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčování údajů podstatných. Co se týče citovaných skutkových podstat kvalifikovaných, mělo by se pachatelovo zavinění, byť ve formě nedbalosti, vztahovat především ke vzniku škody a její výši, a to alespoň v hrubých obrysech (zavinění se nemusí krýt s objektivní realitou přesně, srov. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část, Aspi Publishing, Praha 2003, s. 155). Zavinění přitom musí být dáno v době pachatelova jednání (v době páchání trestného činu).
Z hlediska minimálních požadavků na zavinění k citovaným kvalifikovaným skutkovým podstatám úvěrového podvodu pak ze shora uvedeného vyplývá, že pachatel při sjednávání úvěru záměrně uvádějící nepravdivé údaje či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčující (úmyslné zavinění k základní skutkové podstatě), který nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu na majetku poskytovatele úvěru, o tom však s ohledem na okolnosti a své osobní poměry alespoň vědět měl a mohl. Tím je splněn minimální požadavek na zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (k těžšímu následku) ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Případnou nedbalost vztahující se ke způsobení škody pak bude možno s ohledem na okolnosti případu dovodit např. z toho, že pachateli je v době sjednávání úvěru známo, že jeho majetkové poměry nejsou za normálních okolností k obdržení úvěru, potažmo k jeho následnému splácení dostatečné, a proto, aby úvěr vylákal, uchýlí se k uvedení nepravdy (např. co do popisu svých příjmů), přičemž doufá, že se mu snad bude dařit protiprávně vylákaný úvěr řádně splácet, aniž by však měl zajištěn dostatečný zdroj příjmů odpovídající výši úvěru a jeho pravidelným splátkám. Zde pachatel podle mého názoru ví, že může škodu způsobit, bez přiměřených důvodů však spoléhá na to, že se tak nestane [vědomá nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud za této situace přestane úvěr řádně splácet, je nesplacená část úvěru škodou, na kterou se vztahuje pachatelovo nedbalostní zavinění.
Stran základní skutkové podstaty je v řešeném případě situace jasná, kdy i s ohledem na doznání obviněného je možno konstatovat, že nepravdivé údaje uváděl záměrně, což implikuje přímý úmysl. Zavinění je však podle mě dáno i stran kvalifikované skutkové podstaty, a to ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To vyplývá z toho, že obviněnému bylo známo, že sám, resp. pod svým vlastním jménem by na úvěr nedosáhl, když jeho žádosti o úvěr byly několikrát zamítnuty (str. 4 protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 6. 2017). Bylo mu tedy známo, že jeho příjmové či obecně majetkové poměry nejsou natolik dobré, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Pokud za této situace poskytnutí předmětného úvěru přece jen podvodně vylákal, pak musel vědět, že při jeho splácení mohou na jeho straně nastat problémy, přičemž pokud snad spoléhal na to, že úvěr bude po celou dobu řádně hradit, pak se jednalo o důvody nepřiměřené, o čemž nejlépe svědčí fakt, že k problémům se splácením skutečně došlo, z toho nepřiměřenost spoléhání se obviněného na to, že úvěr plně splatí, zřetelně vyplývá. Lze tedy shrnout, že trestný čin úvěrového podvodu nebyl spáchán pouze v základní skutkové podstatě podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž ve skutkové podstatě kvalifikované, zůstává však otázka, jaká výše škody jím byla způsobena.
Došlo k naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, zrušil a podle §265 l tr. ř. věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí, kdy současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje obviněný ve svém podaní v zásadě dvěma okruhy námitek. Zatímco námitka týkající se absence zavinění a to ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě je zjevně neopodstatněná, když jeho přímý úmysl ve vztahu k uvedení nepravdivých skutečností ve vztahu k osobě žadatele o úvěr (vydávání se za jinou osobu) je bezezbytku naplněn, to samé platí i pro přinejmenším spoléhání se bez přiměřených důvodů na to, že úvěry se mu podaří řádně splatit (při existenci svých závazků), tak námitka ohledně výše přičitatelné škody u úvěrového podvodu má své opodstatnění, kdy se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli na jedné straně existuje dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se výše škody ve smyslu výše poskytnutého úvěru bez odečtení splátek (v odůvodnění citovanými napadeného rozhodnutí 7 Tdo 1341/2015, hovořící o tom, že „Do celkové výše škody, kterou pachatel způsobil trestným činem úvěrového podvodu, je nutné zahrnout všechny poskytnuté úvěrové finanční prostředky, včetně těch, které pachatel splatil až po dokonání citovaného trestného činu“), tak v zásadě platí, že je převažující názor vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 198/2009 hovořící o tom, že „Výše škody je v případě tohoto trestného činu v souladu s všeobecně respektovanou judikaturou dána výší neuhrazených splátek u jednotlivých úvěrových smluv (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 761/2005, 7 Tdo 500/2006)“, když tato rozhodnutí také hovoří o tomto způsobu výpočtu škody. Za škodu nelze mechanicky považovat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, popř. odst. 2 tr. zákoníku bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. Samotná nepravidelnost splácení úvěru, resp. opožďování splátek nemůže bez dalšího vést k závěru, že výše úvěru se rovná výši škody způsobené trestným činem. To samé platí i pro další citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1328/2015, kde se hovoří o tom, že „I. U trestného činu úvěrového podvodu protiprávní jednání pachatele směřuje k získání úvěru prostřednictvím nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených podstatných údajů anebo spočívá v použití úvěru k jinému než určenému účelu, přičemž dominantním znakem všech uvedených forem jednání je to, že pouze ohrožují návratnost úvěru a představují teprve určité ‚předpolí‘ pro možný vznik škody v té podobě, že poskytovateli úvěru se v dalším průběhu úvěrového vztahu nedostane vrácení poskytnutých prostředků. Z toho vyplývá, že hodnotu úvěru nelze pokládat za škodu bez dalšího a bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. II. Za škodu nelze mechanicky považovat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení“.
Škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1421 s.). Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že škoda ve smyslu §211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se bude rovnat prostředkům, které budou z úvěru poskytnutého za podmínek §211 odst. 1 tr. zákoníku čerpány a nebyly poté poskytovateli úvěru vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou.
Jedná se tak o zjevné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu výše způsobené škody, když bez dalšího bylo uzavřeno, že splátky jsou pouze náhradou škody, aniž by bylo přihlédnuto k hlediskům shora naznačeným. V posuzované věci soudy uzavřely, že obviněný svým jednáním způsobil škodu ve výši rovnající se poskytnutým úvěrům, tj. ve výši v bodě II. přesahující 518 tisíc Kč. Nechaly zcela stranou své pozornosti fakt, že obviněný sice jen dočasně, ale přece jen úvěry částečně splácel, respektive odmítly se blíže zabývat těmito důkazy, jež by prokazovaly tuto obviněným od počátku tvrzenou okolnost. V této věci se jeví nutným zaměřit se na posouzení řádných splátek úvěrů ze strany obviněného (nikoli ze strany jeho bývalé družky poškozené I. K.) a stanovení hranice, po které se ve smyslu smluvních podmínek již o řádné splátky nejedná, dojde k zesplatnění celé zbylé části úvěru, když případné další splátky s tímto odstupem jsou již pouhou náhradou škody.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze pak Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na odvolacím soudu bude, aby svou pozornost zaměřil na skutečnosti zmíněné shora, které mají vliv na závěr o výši způsobené škody v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal