ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.710.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 710/2019-807
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 288/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 17/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 288/2018, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 1 T 17/2018, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 1 T 17/2018 , byl obviněný M. N. uznán vinným za skutky popsanými pod body 1) až 2) ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku a za skutek pod bodem 3) ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §211 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 288/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině dílčím útokem přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku pod bodem 1) a ve výroku o trestu, přičemž za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 trestního řádu obviněného M. N. uznal vinným dílčím útokem pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku ve vztahu k jednání pod bodem 2) napadeného rozsudku, ohledně něhož zůstal rozsudek ve výroku o vině nezměněn. Za pokračující přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku a za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku obviněného odsoudil k totožnému trestu jako soud nalézací.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud rozhodl nesprávně, jelikož nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o vině. Nebyly zkoumány podmínky naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 trestního zákoníku. V případě tohoto trestného činu se musí jednat o podstatné zamlčení údajů, které ovlivní rozhodnutí úvěrující společnosti o poskytnutí či neposkytnutí úvěru. Namítl, že nebylo provedeno žádné dokazování, ani nebylo zjišťováno, jakých výdělků obviněný v rozhodném období dosahoval. Rovněž nebylo zkoumáno, kolik měl vyživovacích povinností, když v tu dobu mu zanikla vyživovací povinnost k M. N. Taktéž nebylo vedeno dokazování o jeho platební schopnosti úvěry splácet. V dovolání uvedl, že nejednal s úmyslem způsobit škodu úvěrujícím společnostem. Ve dvou případech dokonce své závazky splnil ještě před splatností úvěrů. Podle něj je podstatou §211 trestního zákoníku ta skutečnost, že v důsledku zamlčení podstatných údajů nebo uvedení zkreslených údajů dojde k tomu, že dlužník přestane úvěr splácet a úvěrová společnost není schopna poskytnuté finanční prostředky vymoci. Musí tedy jít o situaci, kdy cílem pachatele je vylákání finančních prostředků od úvěrující společnosti zamlčením podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy s cílem způsobit takové úvěrující společnosti škodu. V případě obviněného se tak nestalo a vše řádně doplatil ještě před zahájením trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení pominuly jeho relevantní námitky, že vše organizovala jeho bývalá manželka a nepřihlédly ke svědeckým výpovědím zaměstnankyně UCB, a. s., a obchodního zástupce JET Money, s. r. o. Za chybný dále označil závěr odvolacího soudu o nepoužitelnosti principu subsidiarity trestní represe. Soud se nezabýval tím, že jednání pod bodem 2) a 3) prvostupňového rozsudku ke dni zahájení trestního stíhání nevykazovalo žádný škodlivý následek. U jednání pod bodem 1) si byl svého závazku plně vědom a také jej uhradil. Sám obviněný se cítil být poškozeným svou bývalou manželkou, a proto na ní podal trestní oznámení. Dále namítl nesprávnost postupu odvolacího soudu při zrušení rozsudku nalézacího soudu v dílčím útoku přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku pod bodem 1) a zároveň celého výroku o trestu. Odvolací soud měl zrušit napadený rozsudek nalézacího soudu jak ve výroku 1) tak ve výroku 2) a následně v celém výroku o trestu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 288/2018, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 1 T 17/2018, zrušil jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, a to ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu a ve smyslu §265l odst. 1 trestnímu řádu překázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že podle §211 odst. 4 trestního zákoníku je znakem této kvalifikované skutkové podstaty způsobení větší škody, kterou se rozumí škoda ve výši nejméně 50.000 Kč. V případě obou trestných činů úvěrového podvodu byl obviněný uznán vinným variantou, která spočívá v tom, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje – tvrzení, že nemá jiné závazky vůči fyzickým a právnickým osobám, přestože tyto závazky měl, již čerpal jiný úvěr a měl vyživovací povinnosti vůči svým dcerám. Obviněný uvedl nepravdivý údaj o výši průměrného čistého měsíčního příjmu. Tento údaj lze označit za důležitý pro poskytnutí úvěru. Prostřednictvím zjišťování výše příjmu a dalších závazků je totiž posuzována schopnost řádně splácet úvěr. Státní zástupkyně nesouhlasila s tím, že by předstírání neexistence jiných závazků nebylo okolností důležitou pro poskytovatele úvěru. Nesouhlasila ani s tvrzením, že obviněný byl svou manželkou do čerpání úvěru vmanipulován a nelze u něj dovodit zavinění. Obviněný totiž podepsal žádosti o úvěry, kde nebyly uvedeny všechny jeho závazky. V případě posledního úvěru dokonce uvedl nepravdivé údaje o jeho měsíčních příjmech. Protože zamlčel důležité údaje pro uzavření všech úvěrových smluv, je dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vyvolaným následkem. Subjektivní stránka trestného činu tudíž byla naplněna u všech trestných činů úvěrového podvodu. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání může být postižitelné v mezích trestního práva. Skutečnost, že ho měla bývalá manželka do čerpání úvěru vmanipulovat, jej nemůže zprostit trestní odpovědnosti. Státní zástupkyně dále blíže rozebrala, v čem spočívá zavinění a jeho úmyslná forma. Rovněž se vyjádřila k následkům lhostejnosti. Obviněný jednal v úmyslu uzavřít úvěrové smlouvy a muselo mu být zřejmé, že právně on se zavázal k splácení úvěrů. Taktéž musel být srozuměn s tím, že finanční situace jeho bývalé manželky jí neumožní úvěry splácet. Nemohl se proto spoléhat na její ujištění, že veškeré záležitosti ohledně úvěru sama řádně vyřídí. V jeho jednání bylo možné spatřovat snahu o dosažení úvěru nelegální cestou. Musel být proto smířen s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem. Úvěrujícím společnostem způsobil škodu a splacení úvěrů je nutné považovat za náhradu způsobené škody, což má význam při rozhodování o trestu a o náhradě škody. Podle státní zástupkyně nebylo možné ani uvažovat o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Uvedený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Následně jsou až zvažovány okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti (splnění cíle reparačního a preventivního). V posuzované trestní věci však okolnosti nedovolují učinit závěr, že by trestní represe v případě obviněného byla jakkoliv přepjatou reakcí na jeho jednání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud v nyní posuzované věci shledal, že určité námitky obsažené v dovolání byly z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněny relevantně. Jelikož charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem podle §265i odst. 1 trestního řádu, tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné.
Obviněný argumentaci dovolání opíral o tvrzení, že nebyly zjišťovány podmínky naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 trestního zákoníku. Tento trestný čin lze spáchat, pouze pokud jsou zamlčeny podstatné údaje, které ovlivní rozhodnutí úvěrující společnosti o poskytnutí či neposkytnutí úvěru. Dokazování v tomto ohledu shledal nedostatečným. Soudy pominuly svědecké výpovědi a neprovedly dokazování směřující k tomu, zda v úvěrových formulářích nebyly vyplněny natolik podstatné údaje. Shledal pak chybným závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti principu subsidiarity trestní represe. Tyto výtky jsou formálně i materiálně relevantní, a to z níže popsaných důvodů.
Nejvyšší soud předně odkazuje na své usnesení 6 Tdo 254/2017 ze dne 30. 3. 2017 (dále jen „usnesení 6 Tdo 254/2017“), ve kterém se totožné otázce, byť s odlišnými skutkovými okolnostmi, již podrobně věnoval. Soud považuje za vhodné připomenout §13 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého je za trestný čin považován takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém již zmiňovaném usnesení 6 Tdo 254/2017: „Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)“ [vlast. pozn.: dále jen „stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe“] .
Problematikou skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu se rovněž zabýval Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006. Daný nález sice rozebíral starou právní úpravu platnou do 31. 12. 2009, jeho obecné závěry vztahující se k problematice úvěrového podvodu (§250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), však lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ, jelikož skutkové podstaty zůstaly téměř identické. Ústavní soud se v nálezu vyjádřil, že „ pokud by obecné soudy při aplikací §250b odst. 1 trestního zákona došly k obecnému závěru, že nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této skutkové podstaty odpovídá jednání, kdy žadatel o spotřebitelský úvěr […] uvede v žádosti údaj formálně kvalifikovaný jako údaj nepravdivý, tedy jako údaj formálně jsoucí v rozporu se skutečností (obsahově jde o výši příjmů stěžovatelem dosahovaných, avšak z jiných než uvedených zdrojů), nicméně tento rozpor není svou povahou způsobilý ohrozit chráněný úvěrový vztah, což se mj. projeví v tom, že úvěrový vztah má běžný průběh a peníze jsou spláceny, pak taková paušalizace odporuje proporcionalitě trestní represe “.
Trestný čin úvěrového podvodu a jeho základní skutková podstata uvedená v §211 odst. 1 trestního zákoníku je tzv. složitou skutkovou podstatu, neboť některé její znaky umožňují více alternativ. Daný trestný čin lze spáchat buď uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčením podstatných údajů. U druhé z uvedených alternativ zákonodárce výslovně požaduje, aby se jednalo o údaje podstatné (tj. zásadní pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků). U alternativy první tomu tak expressis verbis není. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 trestního zákoníku však nelze ani tento formální znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu vykládat zcela formalisticky bez ohledu na jeho materiální obsah, nýbrž aby se v souladu s uvedenou zásadou jednalo o skutek vyžadující trestněprávní postih. Aby bylo užití prostředků trestního práva coby ultima ratio z hlediska jejich legitimity opodstatněno, musí být konkrétní uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů i dostatečně společensky škodlivé. Nepůjde tedy o trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku v případech, kdy byl sdělen jakkoliv bezvýznamný údaj neodpovídající realitě, ale musí jít o skutečnost důležitou pro uzavření úvěrové smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016; srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2109). Musí se proto jednat o údaj způsobilý ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým je v daném případě ochrana majetkových práv a vztahů v oblasti úvěrování.
V nyní posuzované věci byl shora popsaný skutek právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku v jeho první alternativě, tj. z důvodu, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak větší škodu, přičemž ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu, který skutkovou větu modifikoval, vyplývá, že se mělo jednat o uvedení nepravdivých údajů o počtu vyživovaných osob a dalších závazcích, jakož i o výši jeho pracovního příjmu. Otázkou tedy v této poloze je, zda byly tyto konkrétní údaje způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, potažmo zda se jednalo o skutečně natolik důležité údaje pro uzavření úvěrových smluv.
V této souvislosti nutno soudům nižších stupňů vytknout, že v odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou odpovídajícím způsobem popsány konkrétní úvahy stran subsumování shora popsaných skutečností pod znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku „uvedení nepravdivých údajů“. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí omezily v podstatě toliko na posouzení toho, zda obviněný uvedl nepravdivé údaje. Naproti tomu se náležitě nevypořádaly s tím, zda uvedení konkrétních nepravdivých údajů bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí úvěrujících společností o poskytnutí úvěru. Takovéto posouzení je přitom ve světle výše vymezených teoretických východisek podstatnou náležitostí pro podřazení daného jednání pod konkrétní skutkovou podstatu. V obecné rovině sice lze konstatovat, že uvádění údajů o příjmových poměrech žadatele [ad popis jednání uvedený pod bodem 3) skutkové věty, podle kterého měl obviněný uvést nepravdivý údaj o výši průměrného čistého měsíčního příjmu] je pro poskytovatele finančních prostředků věcí zásadní a má podstatný vliv na případné uzavření smlouvy o úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015). Nicméně i tuto skutečnost je potřeba pečlivě posuzovat v každém jednotlivém případě. Tomuto požadavku ovšem soudy nižších stupňů nedostály, jelikož se s touto skutečností (tj. způsobilostí nepravdivých údajů o závazcích vůči fyzickým a právnickým osobám a příjmech obviněného ovlivnit rozhodnutí o poskytnutí úvěru) vůbec nevypořádaly.
V posuzovaném případě ovšem nelze odhlédnout od skutečnosti, že podle skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně měl obviněný uvést nepravdivé údaje opakovaně. Se zřetelem k těmto skutkovým zjištěním nalézacího soudu, nezpochybněným soudem druhého stupně, by tak byla společenská škodlivost ve vztahu ke znaku „uvedení nepravdivých údajů“ z důvodu opakovanosti takového jednání v žádostech o úvěr nepochybně zvýšena. K tomu však Nejvyšší soud musí konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není nikterak zřejmé, na základě jakých provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům o uvedení nepravdivých údajů stran závazků vůči fyzickým a právnickým osobám. Obviněný se měl pod bodem 1) skutkové věty dopustit toho, že uvedl, že nemá jiné závazky vůči fyzickým a právnickým osobám, ačkoliv měl závazek vůči Československé obchodní bance, a. s., v celkové výši 291.630 Kč a vyživovací povinnost v celkové výši 3.000 Kč vůči svým dvěma dcerám. Z obsahu trestního spisu bylo zjištěno, že v první žádosti o úvěr u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., ze dne 26. 3. 2013 (č. l. 90 trestního spisu) byl v části “D” uveden předtištěný text „ prohlašuje, že nemá jiné závazky vůči fyzickým či právnickým osobám s výjimkou závazků uvedených v této žádosti ”, avšak jinde v žádosti nebyl prostor proto, aby obviněný mohl své závazky blíže uvést a popsat. Podle skutku popsanému pod bodem 2) skutkové věty měl obviněný v žádosti o poskytnutí úvěru u společnosti JET Money, s. r. o., uvést nepravdivé údaje o tom, že nemá žádné závazky, ačkoliv měl závazek vůči Československé obchodní bance, a. s., v celkové výši 291.630 Kč a vůči UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v celkové výši 422.433,62 Kč a že nemá žádnou vyživovací povinnost, ač v té době měl vyživovací povinnost vůči svým dvěma dcerám ve výši 3.000 Kč. Z trestního spisu bylo dále zjištěno, že ve druhé žádosti o úvěr u JET Money, s. r. o., ze dne 15. 6. 2013 (č. l. 165 trestního spisu) je sice v kolonce „Ostatní závazky” uvedeno „0,-“, nicméně v předcházející kolonce s průměrnými měsíčními výdaji je uvedeno „3 000,- + 2 400,-“. K tomuto údaji pak nebylo blíže zjišťováno, co mají tyto výdaje představovat, ani nebylo blíže zkoumáno, zda obviněný měl v té době stále vyživovací povinnost vůči dvěma dcerám, resp. zda se nemůže jednat o výdaj v podobě vyživovací povinnosti (3.000,-). Podle skutku popsanému pod bodem 3) skutkové věty obviněný v žádosti o poskytnutí úvěru u společnosti JET Money, s. r. o., uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu, svých závazcích a počtu vyživovaných osob, a sice že jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 26.000 Kč, ačkoliv měl činit pouze 19.094 Kč, a dále v žádosti neuvedl svůj závazek vůči UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v celkové výši 422.433,62 Kč, ani vyživovací povinnost vůči své dceři ve výši 1.500 Kč. Ve třetí žádosti o úvěr u JET Money, s. r. o., ze dne 19. 3. 2015 (č. l. 158 trestního spisu) v kolonce „Ostatní závazky” je uvedeno „3 000,- – ČSOB”. Z tohoto je patrné, že určitý údaj o jeho závazku v žádosti uveden byl, byť ne zcela jednoznačně. K této skutečnosti nebylo provedeno žádné dokazování, ani nebylo blíže zkoumáno, jaké konkrétní výdaje byly myšleny popisem „2 200,- + 3 000,-“. Rovněž není z odůvodnění rozsudku patrné, jak byla dokazována nepravdivost tvrzení stran průměrného měsíčního příjmu. Skutková zjištění o uvedení výše popsaných nepravdivých údajů tak postrádají oporu nejen v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu §125 odst. 1 trestního řádu (potažmo §134 odst. 2 trestního řádu), nýbrž i v provedených důkazech. Nutno zejména opětovně podotknout, že soudy nižších stupňů se náležitě nezabývaly právním hodnocením ani ve vztahu k těmto „nepravdivým“ údajům (a to i s přihlédnutím k jejich „důležitosti“ pro uzavření úvěrových smluv ve smyslu shora popsaných teoretických východisek) a jejich subsumpcí pod příslušný znak skutkové podstaty trestného činu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku.
Naproti tomu nelze přiznat opodstatnění námitce obviněného, že soudy nižších stupňů při posouzení (základů) jeho trestní odpovědnosti nevzaly v potaz skutečnost, že poskytnuté úvěry byly i navzdory uvedení nepravdivých údajů následně spláceny, a to s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, potažmo princip ultima ratio. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, neboť k jeho dokonání není třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel uvede nepravdivé údaje v rámci sjednávání úvěrové smlouvy (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2011, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, v Sešitě 77/2011 pod č. T 1406). S ohledem na takto koncipovanou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku tudíž okolnost následného splácení úvěru, či eventuální absence škody nemohou ovlivnit posouzení trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu úvěrového podvodu, neboť se jedná o okolnosti nastalé po dokonání trestného činu. „ Skutečnost, že úvěr (poskytnutý navzdory uvedení nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených údajů) je následně splácen, ovšem může indikovat, že se v konkrétním posuzovaném případě může jednat o méně společensky škodlivý čin, přičemž v takových případech je zapotřebí se o to zevrubněji vypořádat s otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe a způsobilosti takového protiprávního jednání ohrozit majetkové vztahy v oblasti úvěrování. Nicméně, samotné splácení takto poskytnutého úvěru jakožto součást chování pachatele po spáchání trestného činu může být zohledněno toliko při úvahách o vhodné trestněprávní reakci na spáchaný skutek, a to jak v rovině trestního práva hmotného (při ukládání trestní sankce, kdy by přicházelo v úvahu i upuštění od potrestání), tak v rovině trestního práva procesního [např. při aplikaci odklonů [...] nebo zásady oportunity z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.] “ (blíže viz usnesení 6 Tdo 254/2017). V této souvislosti lze poukázat rovněž na závěry výše již zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe, z jehož právní věty se mimo jiné podává, že „ chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku) “.
Námitce procesní vady spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně zrušil výrok o vině dílčím útokem přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu a celý výrok o trestu je třeba dát za pravdu. Protože pod výrokem o vině popsaného pod bodem 1) a 2) rozsudku nalézacího soudu šlo o pokračování v trestné činnosti, měl odvolací soud správně postupovat, tak že by zrušil jak výrok o vině popsaný pod bodem 1), tak pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu a celý výrok o trestu a následně znovu rozhodl. Tato procesní vada však sama o sobě nepředstavuje natolik závažné pochybení, které by bylo důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 288/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 1 T 17/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení bude Okresní soud v Kroměříži znovu posuzovat jednání obviněného v intencích výše uvedeného. V první řadě v souladu s §125 odst. 1 trestního řádu v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji vyloží, o které důkazy opřel svá skutková zjištění o „uvedení nepravdivých údajů“ ze strany obviněného. Bude patrně potřebné doplnit dokazování opětovným výslechem obviněného se zaměřením na objasnění problematiky v žádostech o úvěr vyplněných údajů, jak podrobně rozvedeno shora s výhradou potřeby provedení důkazů dalších. Na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu, který bude mít oporu v provedeném dokazování i odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně rozvede své právní úvahy ve vztahu k hodnocení naplnění znaků skutkové podstaty vymezené v §211 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci uvažované právní kvalifikace jednání obviněného pak odůvodní, zda uvedení nepravdivých údajů, pokud je bude možno takto charakterizovat a obviněnému přičíst, naplňuje příslušný alternativní znak objektivní stránky úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, a to s přihlédnutím i k požadavku individualizace trestní odpovědnosti vzhledem k míře účasti obviněného na uvedení nepravdivých údajů v úvěrových žádostech. V neposlední řadě s přihlédnutím ke všem zjištěným relevantním skutečnostem se bude soud zabývat tím, zda je možno uplatnit princip subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Ve svých úvahách nebude moci přehlédnout, že úvěry byly obviněným řádně spláceny a splaceny, některé dokonce v termínu původních splátkových kalendářů či snad ještě dříve. Jistě i proto to nebyly peněžní ústavy, kdo dal podnět k trestnímu stíhání obviněného, neboť k tomu neshledaly důvod. Soud bude zvažovat, do jaké míry bylo pak zjištěné protiprávní jednání obviněného způsobilé ohrozit majetkové vztahy v oblasti úvěrování. Paradoxně to byl obviněný sám, kdo na sebe upozornil podáním podnětu k přezkoumání možné trestní odpovědnosti bývalé manželky z důvodu nedodržení jejího slibu úvěry splácet. To ukazuje na potřebu hodnotit případnou míru trestní odpovědnosti obviněného i se zřetelem k vědomí o škodlivosti jeho počínání.
Nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 trestního řádu).
Protože zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit ve veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu