ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.725.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 725/2019-549
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. U. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 346/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 54/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 346/2018, v části v níž zůstal nedotčen výrok pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 26 T 54/2017.
II. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 26 T 54/2017, ve výroku o vině a trestu pod bodem II., jímž byl R. U. uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhod.
III. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný R. U. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 26 T 54/2017, byl obviněný R. U. za skutky popsané v bodech I.1. a I.2. výrokové části citovaného rozsudku uznán vinným ze spáchání dvojnásobného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku a za skutky pod body II.1 a II.2. výrokové části rozsudku byl uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za přečiny pod bodem I. a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 2 T 79/2017, který byl obviněnému doručen dne 8. 10. 2017 a nabyl právní moci dne 17. 10. 2017, byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 2 T 79/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za přečin pod bodem II. byl obviněný podle §178 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 346/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o uložení souhrnného trestu. Podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu za použití §222 odst. 2 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že skutek, ve kterém byl spatřován dvojnásobný přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, postoupil Městskému úřadu v Uherském Hradišti, neboť by žalovaný skutek mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a d) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nesouhlasí se závěry obou soudů ve výrocích o vině, obsažené pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti a usnesení Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že soud prvního stupně pochybil při výkladu důkazů ve formě listinné dokumentace a svědeckých výpovědích. Ty totiž byly vykládány v rozporu s objektivními skutečnostmi. Obviněný namítl, že soud vycházel pouze ze svědecké výpovědi svědka B., který popřel nárok obviněného na přístup do předmětného domu. Obviněný se přitom se svědkem B. znal již dlouho, dokonce bratr obviněného mu půjčil vysoký obnos peněz. V souvislosti s tím bylo dohodnuto, že obviněný bude v domě bydlet, a za to bratr obviněného nebude zapůjčenou částku úročit. Tyto vazby oba soudy opomenuly. Svědek B. je navíc stíhán pro závažnou trestnou činnost, což svědčí o jeho nedůvěryhodnosti. Obviněný ke znevěrohodnění svědka B. také navrhl výslech svého bratra, který však nebyl soudy proveden, ač mohl vypovídat o jejich vzájemných vztazích. Za opomenutý důkaz označil výslech svědka L. J., který mohl sdělit podstatné skutečnosti. Tím, že soud nezajistil přítomnost tohoto klíčového svědka, zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dále namítl porušení §202 trestního řádu, neboť mu nebylo umožněno se osobně účastnit výslechu svědka B. Obviněný se telefonicky omluvil za své zpoždění poté, co mu ujel autobus a trval na své účasti u hlavního líčení. V jeho nepřítomnosti však byl vyslechnut svědek, jehož výpověď byla klíčová pro shledání viny obviněného. V souvislosti s tím odkázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a uvedl, že hlavní líčení je těžištěm dokazování, a proto vyžaduje přítomnost obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 346/2018, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 26 T 54/2017, zruší ve výrocích č. II a věc přikáže Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný R. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), d) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolací námitce podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu. Samu o sobě by jí nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jak ovšem bude dále rozvedeno, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu je obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem uplatnil odpovídající námitku, že konáním hlavního líčení nalézacího soudu, konkrétně konáním výslechu svědka B. v jeho nepřítomnosti, došlo k porušení jeho práv uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Hlavní líčení je těžištěm a vyvrcholením samotného procesu dokazování. Přítomnost obviněného při hlavním líčení upravuje §202 trestního řádu. Konkrétně z jeho odstavců 2 až 5 plyne, že v hlavním líčení je přítomnost obviněného pravidlem a pouze výjimečně ho lze provést v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že v den konání hlavního líčení 17. 5. 2018 u Okresního soudu v Uherském Hradišti, v 8:45 ráno obviněný telefonicky sdělil, že mu ujel autobus a bude mít zpoždění. Požádal o posečkání se začátkem jednání a uvedl, že do Uherského Hradiště dorazí dalším spojem, který má příjezd v 9:55. O této události byl sepsán úřední záznam na č. l. 353 trestního spisu. Pod č. l. 354 trestního spisu byl zařazen výpis z jízdních řádů, který čas příjezdu potvrdil. Z protokolu o hlavním líčení na č. l. 361 trestního spisu je patrné, že hlavní líčení bylo zahájeno v 9:00. Soud konstatoval, že i přes nepřítomnost obviněného lze hlavní líčení provést s odkazem na §202 odst. 2 trestního řádu. Krátce po začátku hlavního líčení bylo přistoupeno k výslechu svědka P. B., jež byl ukončen v 9:53. V 10:06 se do jednací síně dostavil obviněný. Znovu uvedl, že mu ujel autobus, kterým měl jet v 8:05 s předpokládaným příjezdem do Uherského Hradiště v 8:50. Dřívějším spojem nejel, protože den před tím byl kvůli zaměstnání v Domažlicích a vrátil se až po půlnoci ve 2:00. Obviněnému následně samosoudkyně podle protokolace k jeho žádosti sdělila podstatný obsah svědecké výpovědi poškozeného při hlavním líčení, on uvedl, že se nemůže vyjádřit, jelikož neví, co přesně vypověděl svědek B. a co má komentovat. V 11:18 bylo jednání přerušeno za účelem přípravy rozhodnutí a v 11:35 bylo pokračováno v přerušeném jednání a vyhlášen rozsudek.
Podle §202 odst. 2 trestního řádu může soud v nepřítomnosti obžalovaného provést hlavní líčení, jen když má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1); na to a na jiné následky nedostavení (§66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn. V posuzovaném případě bylo ve věci konáno zkrácené přípravné řízení, s poškozeným P. B. byl pořízen pouze úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu. Obviněný proto nebyl seznámen se spisem, neměl možnost poznat stanovisko poškozeného. Legálně v tomto typu řízení byla omezena kontradiktornost trestního procesu v širším slova smyslu.
Obviněný před zahájením hlavního líčení, byť v předstihu pouze 15 minut, omluvil svou účast na hlavním líčení z důvodu zmeškání dopravního spojení. Uvedl, že dorazí příštím možným spojem, což učinil, a požádal o to, aby se zahájení hlavního líčení pozdrželo do doby, než se dostaví. Soud si ověřil, že příjezd dalšího spoje je v 9.55 hod. Z toho je zřetelné, že obviněný trval na své přítomnosti u hlavního líčení, soud zjistil, že s určitým časovým zpožděním se skutečně dostavit může. Z následujícího postupu popsaného výše je patrné, že hlavní líčení bylo zahájeno v původním nařízeném čase od 9:00 a jako první byl vyslechnut svědek B., jehož výpověď byla pro posouzení viny obviněného klíčová. Obviněný se následně k hlavnímu líčení dostavil 13 minut po ukončení výslechu svědka B. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že soudu prvního stupně byla známa překážka konání hlavního líčení, nic mu nebránilo vyčkat s výslechem svědka B. do doby možného příchodu obviněného po příjezdu avizovaného spoje. Tím spíše při vědomí dosavadní absence kontradiktornosti procesu. Pokud za zjištěných okolností soud hlavní líčení konal bez přítomnosti obviněného, přestože ten při své telefonické omluvě na tomto výslovně trval, dopustil se pochybení. Obviněného tak zkrátil na jeho právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 346/2018, v části v níž zůstal nedotčen výrok pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 26 T 54/2017.
Podle §265k odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud rovněž zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 26 T 54/2017, ve výroku o vině a trestu pod bodem II., jímž byl R. U. uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265l odst. 4 trestního řádu dále rozhodl, že se obviněný R. U. nebere do vazby. Ze spisového materiálu totiž nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) trestního řádu. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Uherském Hradišti bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde o to, aby zachoval právo obviněného zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které jej opravňuje být přítomen projednání jeho věci tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a klást jednotlivým svědkům doplňující dotazy. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že vzhledem k důkazní a procesní situaci bude patrně potřebné provést v rámci hlavního líčení znovu výslech poškozeného svědka B. za dodržení procesních práv obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu