ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.747.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 747/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. K. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 49/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 72/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 3 T 72/2018, byl obviněný T. K. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti měsíců.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 49/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním . Obviněný ve svém dovolání nejprve shrnul průběh trestního řízení. Za stěžejní důvod dovolání označil skutečnost, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že rozšířily dobu páchání předmětného skutku, jelikož při rozhodování nezachovaly totožnost a jednotu skutku. Popsal, že ve sdělení podezření a návrhu na potrestání byl skutek vymezen časově tak, že čtyřkolku řídil v době mezi 19:15 – 20:30 a k dechovým zkouškám došlo ve 21:51 a 21:59. Podle obviněného nelze bez znaleckého posudku z oboru toxikologie dojít ke spolehlivému závěru, že v době údajného řízení čtyřkolky (s přihlédnutím k časovému rozmezí 1,5 hodiny mezi původně vymezenou dobou řízení čtyřkolky a dechovými zkouškami) byl pod vlivem alkoholu. Dále namítl, že skutečnost, že řídil i krátce před zadržením policií, svědci uvedli až při hlavním líčení a soud s ohledem na to rozšířil skutkovou větu o časové období až do 21:40, přestože toto období nebylo předmětem trestního řízení. Nalézací soud tím prodloužil dobu páchání skutku.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil těmto soudům k novému projednání, ve kterém by předmětem posouzení byla doba pouze v rozmezí od 19:15 do 20:30 dne 18. 8. 2018, a zároveň byly soudy povinny provést důkaz znaleckým posudkem z oboru toxikologie.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že podané dovolání nesplňuje obsahové náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu, jelikož v něm obviněný žádným způsobem neuvádí důvody, pro které usnesení odvolacího soudu napadá. V takovém případě mělo být postupováno podle §265h odst. 1 trestního řádu a obviněný měl být vyzván k odstranění vad dovolání. K námitce totožnosti skutku státní zástupce uvedl, že jde o institut trestního práva procesního a nelze jej podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v §265b trestního řádu. Výjimkou by mohlo být, kdyby porušení obžalovací zásady mohlo mít přímý vliv na právní posouzení jednání obviněného. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo. Dále zmínil, že je nutné rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku. Z obžalovací zásady vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací soud vázán není. Nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují. V daném případě zůstala totožnost skutku bezezbytku zachována. Státní zástupce se dále vyjádřil, že mimo zákonné dovolací důvody stojí i navazující námitky, které se výlučně opírají o jeho nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Rovněž zdůraznil, že obviněný ve svém dovolání pominul několik zásadních zjištění o průběhu jeho jednání, např. že čtyřkolku řídil opakovaně od 19:15 až do poslední jízdy kolem 21:40, že tak činil ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, nebo že se účelově vyjádřil pouze ke dvěma dechovým zkouškám. Závěrem státní zástupce shrnul, že soudy učinily správná skutková zjištění, kterým přiřadily odpovídající právní kvalifikaci.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. V závislosti na tom, zda předseda soudu prvního stupně postupoval podle §265h odst. 1 trestního řádu či nikoli navrhl, aby se tak stalo podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu nebo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Vyjádřil přitom souhlas, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu také pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným, než navrhovaným způsobem.
Obviněný T. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, byť nejsou výslovně podřazeny pod konkrétní zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu, lze pod některý z těchto důvodů podřadit. Dovolací argumentaci obviněného odpovídá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Nymburce netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění, konkrétně že neřídil opilý, že k prokázání této skutečnosti bylo potřeba znaleckého posudku z oboru toxikologie. Tyto námitky jsou skutkového charakteru a obviněný jimi nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Svým dovoláním obviněný nezaložil ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
K námitkám, že nalézací soud prodloužil dobu páchání skutku, když na základě svědeckých výpovědí provedených při hlavním líčení rozšířil skutkovou větu o časové období až do 21:40 a dopustil se tak pochybení při rozhodování, jelikož nezachoval totožnost a jednotu skutku, je třeba uvést, že pojmy „skutek“ a „popis skutku“ nejsou identické a nelze je zaměňovat. Pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení, kterým je mimo jiné i soud, je důležitý skutek a nikoli jeho popis. Trestní stíhání se totiž vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku. Z obžalovací zásady pak vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Konkrétním slovním vyjádřením ani právní kvalifikací soud vázán není. Nemusí jít tedy o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku. Totožnost skutku proto nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují. V daném případě zůstala totožnost skutku beze zbytku zachována, v popisu skutku šlo pouze o časové zpřesnění, opírající se o svědecké výpovědi bez významného vlivu na zjištění stupně ovlivnění alkoholem.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu