ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.875.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 875/2019-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněné D. P. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 40/2019-349, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 114/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 11. 2018, č. j. 3 T 114/2017-271, byla obviněná D. P. uznána vinnou zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 1 T 89/2016, jí byl uložen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo zaplatit podle svých sil dlužné výživné, řádně docházet ve stanovených termínech na jednání k probačnímu úředníkovi a předkládat potřebné doklady k prokázání způsobu života. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 1 T 89/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněná dopustila tak, že dne 20. 7. 2016 v době od 14.15 hod. do 14.45 hod. na Okresním státním zastupitelství v Karlových Varech do záznamu o přijatém trestním oznámení po zákonném poučení podle §159 odst. 2 tr. ř. o odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, jakož i poučení o následcích křivého obvinění, vědomě uvedla nepravdivé údaje v úmyslu obvinit policistu P. D. z fyzického napadení v rámci předvedení její osoby dne 20. 7. 2016 v 10.00 hod. v jiné trestní věci, z objektu firmy M., a to že tento ji měl opakovaně udeřit pěstí nebo loktem do obličejové části hlavy a kopnout do podbřišku, v důsledku čehož se pomočila, utrpěla bolesti podbřišku a prokousnutí jazyka, kdy na základě tohoto oznámení začala šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), před jejímž orgánem v Karlových Varech obviněná po řádném zákonem poučení o následcích křivého obvinění ve smyslu §345 tr. zákoníku podala dne 29. 8. 2016 shodně nepravdivé vysvětlení o svém napadení ze strany policisty D., přičemž byla srozuměna s tím, že na základě její výpovědi může dojít k jeho trestnímu stíhání. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku následně obviněná podala řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ve veřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2019 pod č. j. 9 To 40/2019-349 tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestu a nově uložil obviněné podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo zaplatit podle svých sil dlužné výživné, řádně docházet ve stanovených termínech na jednání k probačnímu úředníkovi a předkládat potřebné doklady k prokázání způsobu života. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 1 T 89/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Rozsudek krajského soudu napadla obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná nejprve obecně konstatovala, že soudy prvního i druhého stupně se ve své rozhodovací činnosti dopustily nesprávného hodnocení protiprávního jednání, zavinění i příčinné souvislosti. Dále namítla, že z jejich strany došlo k odepření práva na spravedlivý proces a v neposlední řadě namítla existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Po stručné rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí pak obviněná své dovolání rozvedla následovně.
6. Podle jejího přesvědčení se soud prvního stupně nezabýval podstatnými skutečnostmi a jeho závěry jsou založeny na spekulacích a hypotézách. Jejímu napadení byla přítomna jen ona sama a policista D., nikoli svědci H. a S., jejichž výpovědi obviněná dále podrobně hodnotila. Za takové situace, která představuje tvrzení proti tvrzení, proto není možné uzavřít, že obviněná lže a bylo na místě postupovat v její prospěch. Vycházet není možné ani z výpovědi svědkyně D., která je kolegyní policisty D., její výpověď obsahuje řadu nejasností a rozpory existují také k průběhu jejího zásahu.
7. Také odvolací soud vyložil výpovědi shora uvedených svědků v zájmu oprávněnosti zásahu Policie ČR, aniž řešil, zda obviněná byla řádně poučena a obeslána a policisté se vůči ní nedopustili nepřiměřeného násilí. Ostatně i soud druhého stupně připustil existenci poranění, ale již se nezaobíral způsobem jejich vzniku, resp. kdy se následky v podobě modřin na obličeji nebo prokousnutí jazyka mohly objevit. Přitom posledně uvedené zranění jazyka bylo zadokumentováno na státním zastupitelství a soudy se dopustily nepřípustné spekulace, že si toto poranění mohla poškozená způsobit sama. Stejně tak odšpuntování vývodu zavedeného obviněné po operaci bylo prokázáno tvrzením všech osob, že obviněná byla pomočená. K tomu mohlo dojít pouze silným nárazem, avšak nikoli o stůl, jak bylo dovozeno, neboť tento byl nízký. Soudy si k tomuto dokonce nevyžádala ani popis či fotodokumentaci místa činu nebo znalecký posudek, resp. se nezabývaly doloženými lékařskými zprávami. Pokud se týká negativní výpovědi svědkyně S., pak obviněná uvedla, že tato si nemusela kopu policisty všimnout. Lze tedy podle jejího mínění uzavřít, že k úderu do břicha mohlo dojít a soudy tak měly postupovat v duchu zásady in dubio pro reo.
8. Obviněná dále namítla, že s ní bylo krutě zacházeno, když jí nebyla přivolána záchranná služba a následný výslech musela absolvovat pomočená. V neposlední řadě má za to, že se soudy nevypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky, když průběh incidentu nebyl objasněn. Sama neměla v úmyslu nikoho poškodit, chtěla jen, aby se přestaly stupňovat útoky na její osobu ze strany Policie ČR. V návaznosti na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a zprostil ji podané obžaloby.
9. K podanému dovolaní státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) toliko stručně uvedl, že nebude adresovat věcné vyjádření a souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
11. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěla, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
13. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
14. Důvodem dovolání, jenž byl podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolací argumentace obviněné je zcela shodná s tou, kterou uvedla již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Lze shrnout, že obviněná primárně napadá fakt, že uváděla nepravdivé skutečnosti k napadení ze strany D. Tuto skutečnost opírá jednak o to, že napadení měla být přítomna jen ona sama a dále předmětný policista, a proto by soudy měly přistupovat k takové situaci jako hodnocení „tvrzení proti tvrzení“, při kterém nelze vyloučit, že obviněná ve svém oznámení uváděla pravdu o napadení policistou a tudíž by taková okolnost měla být posouzena v její prospěch. Současně obviněná rozporuje výpověď svědkyně D., další policistky přítomné na místě činu, hodnotí vlastní optikou obsah výpovědí svědků H. a S. a poukazuje na existenci poranění, které mají prokazovat její napadení. V závěru pak zdůrazňuje, že svým jednáním nehodlala způsobit nikomu žádnou újmu, pouze chtěla, aby přestalo stupňující se šikanózní jednání policie.
16. Shora uvedený obsah dovolání obviněné však představuje pouze opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s níž se soudy prvního a druhého stupně řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Obviněná polemizuje se závěry obou nižších soudů, kdy se snaží o předestření vlastní, pro ni výhodnější, skutkové verze. Takový postup však z hlediska dovolacího řízení nelze akceptovat, s výjimkou shora avizované situace extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a z něj dovozenými skutkovými zjištěními. K tomuto je ovšem nutno dodat, že jsou to naopak tvrzení obviněné, která staví na ojedinělých důkazech bez jejich vzájemné provázanosti, resp. dochází z její strany k účelově uváděným, a dále nepodloženým hypotézám. Rozhodně se nelze ztotožnit s názorem obviněné, že nižší soudy nedostály své povinnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Soudy naopak řádně osvětlily situaci na místě činu v době snahy policie o předvedení obviněné, zaobíraly se tvrzenou újmou, která měla poškozené vzniknout a možnostem jejího vzniku.
17. Nejvyšší soud tak může především poukázat již na odůvodnění rozsudku okresního soudu, kde v bodech 15 a 16 tento vysvětlil, proč nevyhodnotil důkazní situaci ve smyslu „tvrzení proti tvrzení“. Nevycházel přitom, jak se snaží zdůraznit obviněná, jen z výpovědi svědka D., či jeho kolegyně D., coby zasahujících policistů (kdy soud správně vzal v potaz možnost zkreslení jejich výpovědi tak, aby se nevystavili odhalení vlastního pochybení), ale podřadil obsah jejich tvrzení výpovědím dalších svědků – P. S. a J. H. Pouze pro stručnost, když v podrobnostech Nejvyšší soud plně odkazuje na dané odůvodnění nalézacího soudu, lze připomenout, že nikdo z přítomných napadení obviněné neviděl, nepostřehl vulgarity ze strany policistů, ale je potvrzováno, že D. postupoval zákonným způsobem, kdy vyzval obviněnou, aby uposlechla jeho výzvy a upozornil ji, že v opačném případě bude přistoupenou k užití donucovacích prostředků. Byla to pak právě obviněná, kdo situaci vyeskaloval a přinutil policisty k důraznějšímu postupu při překonání jejího odporu. Nikdo ze svědků pak neviděl jakoukoliv agresivitu policistů, ač obviněná tvrdila, že podražení nohou a kop ze strany P. D. přišel až v přítomnosti svědkyně S., která to však vyvrátila. Je to tedy právě obviněná, kdo se snaží přizpůsobovat obsah svědeckých výpovědí svým potřebám tak, aby dosáhla nedůvodně příznivějšího posouzení. Nalézací soud pak správně vyhodnotil také obsah lékařských zpráv vyhotovených v době bezprostředně po incidentu i s týdenním odstupem a poukázal na absenci markantů, které by svědčily o útoku na obviněnou tak, jak jej právě ona popisuje. Soud neopomněl ani otázku poranění jazyka a vypadnutí hadičky katetru, a je třeba konstatovat, že také s danou problematikou se vypořádal zcela adekvátně a logicky.
18. Stejně jako to Nejvyšší soud učinil ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu, může konstatovat, že rovněž soud odvolací ve svém rozsudku věnoval pozornost všem námitkám obviněné a s těmito se náležitě vypořádal, včetně návrhů na doplnění dokazování. Nejvyšší soud se ztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, že podstatou celého případu byl přístup obviněné k policistům, snažícím se o plnění služební povinnosti. Správně bylo zdůrazněno, že obviněná již svým předchozím chováním, kdy si řádně nepřebírala písemnosti, zavdala příčinu k tomu, aby vůči ní bylo přistoupenou k předvedení, které umožňuje policistům použít k dosažení cíle i donucovacích prostředků, pochopitelně v zákonných mezích. Jak bylo prokázáno nejen v trestním řízení, ale též šetřením GIBS, D., ani jeho kolegyně, svým postupem z daných mantinelů nikterak nevybočili a přistoupili k nasazení pout i přes odpor obviněné, až po náležité výzvě a poučení a bez dalšího excesivního jednání v podobě úderů pěstí, loktem či kopy. Pokud je obviněnou namítána spekulativnost tvrzení soudu o tom, že poranění jazyka si mohla způsobit sama, takový názor je třeba odmítnout, neboť oba soudy své závěry vystavěly na objektivních lékařských zprávách o ambulantním vyšetření obviněné dne 20. 7. 2016 ve 12.18 hod. tedy v těsné návaznosti na předmětný incident. Blíže lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodech 12 a 13 jeho rozsudku.
19. Nejvyšší soud již výše poukázal na fakt, že není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci shora avizovaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými. Ač obviněná formálně poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., její tvrzení není možno v žádném bodě označit za jakkoliv směřující do nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Obviněná totiž svým postupem pouze polemizuje s procesním postupem nižších soudů, brojí proti skutkovým závěrům, které byly z provedeného dokazování vyvozeny, a to za předestření vlastní, pro ni výhodnější, verze. Rovněž otázka naplnění subjektivní stránky trestného činu vůči níž obviněná v závěru svého dovolání brojí, byla z její strany vznesena pouze ve velmi obecné formě a v návaznosti na hodnocení skutkových okolností případu, přičemž nižší soudy dané problematice věnovaly patřičnou pozornost (viz zejména bod 18 rozsudku nalézacího soudu). Je třeba připomenout, že obviněná si byla vědoma, že uvádí nepravdivá tvrzení ke svému napadení, byla opakovaně, jak na příslušném státním zastupitelství, tak před orgány GIBS, poučena o důsledcích takového konání a současně takto činila v přímé snaze vyvolat trestní stíhání příslušníka policie.
20. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněné již v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu, u něhož odvolací soud reagoval na změnu zákonné úpravy ve prospěch obviněné. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněná spojovala nesprávné právní posouzení jí přisouzené trestné činnosti, resp. její argumentace k žádnému takovému pochybení dokonce ani nesměřovala, neboť veškeré námitky byly uplatněny pouze a jen stran skutkových hodnocení nižších soudů.
21. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněná též uplatnila, pak Nejvyšší soud konstatuje, že v úvahu nepřichází žádná ze dvou alternativ daného ustanovení tak, jak byly rozvedeny výše v odůvodnění tohoto usnesení. Zejména je třeba konstatovat, že odvolací soud, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku rozhodl ve veřejném zasedání a po přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). K druhému z možných případů je nutno uvést, že, jak bylo podrobně rozvedeno výše, Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněné naplňovaly jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pročež shora uvedenými námitkami není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 844/2013). V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Závěrečné shrnutí
22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
soudce