ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1013.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1013/2018-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce Statutárního města Ostrava, Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, náměstí Dr. E. Beneše 555/6, identifikační číslo osoby 008 45 451, proti žalované DEV COMPANY, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. legií 145/18, identifikační číslo osoby 476 79 620, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 15/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2017, č. j. 57 Co 137/2017-333, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 29 C 15/2014-285, určil, že žalobce je vlastníkem označených pozemků, dále uložil žalované povinnost tyto pozemky vyklidit a předat je žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku oproti povinnosti žalobce zaplatit žalované částku ve výši 3.496.500 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2017, č. j. 57 Co 137/2017-333, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při rozhodování vycházel mj. ze zjištění, že: „ (dne) 14. 7. 2008 žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitých věcí za kupní cenu 3.496.500 Kč, a to za účelem výstavby ‚Polyfunkčního domu Poděbradova/Kolejní‘ (dále jen ‚objekt‘); smlouva byla doplněna dodatkem č. 1 z 21. 6. 2010, kterým byla prodloužena lhůta pro podání řádné žádosti o zahájení územního řízení na vydání územního rozhodnutí z 24 na 30 měsíců; žalovaná se ve smlouvě zavázala v souladu s účelem převodu na předmětu převodu postavit objekt a dále mj. podat řádnou žádost o zahájení územního řízení na vydání územního rozhodnutí pro umístění objektu na předmětu převodu obsahující všechny zákonem požadované náležitosti, a to ve lhůtě do 30 měsíců ode dne nabytí účinnosti této smlouvy; právní účinky vkladu vznikly dnem 18. 8. 2008; smluvní strany se dohodly, že pokud kupující nepodá žádnou žádost o zahájení územního řízení nebo tuto řádnou žádost nepodá ve stanovené lhůtě, je prodávající oprávněn od smlouvy odstoupit.“
Při rozhodování odvolací soud také vycházel ze zjištění, že: „ (dne) 16. 8. 2010 žalovaná podala žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby s názvem ‚Polyfunkční dům‘, která neměla náležitosti podle §86 stavebního zákona, pročež stavební úřad řízení přerušil a žalovanou vyzval k doplnění žádosti ve lhůtě do 21. 2. 2011“ , přičemž „usnesením z 17. 3. 2011 Magistrát města Ostravy, odbor stavebně správní zastavil územní řízení zahájené na základě výše uvedené žádosti z důvodu, že žalovaná neodstranila vady žádosti, které bránily v pokračování v řízení.“ Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že: „ (dne) 8. 11. 2012 žalobce od smlouvy odstoupil z důvodu, že žalovaná porušila povinnosti uvedené v kupní smlouvě, když nepodala řádnou žádost o zahájení územního řízení na vydání územního rozhodnutí pro umístění objektu na předmětných pozemcích do 30 měsíců ode dne účinnosti kupní smlouvy.“ , a dále, že: „předmětné nemovité věci jsou do současné doby užívány jako parkoviště a jsou oploceny mobilním oplocením a nachází se na nich mobilní stánek.“
Odvolací soud poté uzavřel, že: „Jelikož žalovaná ve lhůtě do 30 měsíců od 14. 7. 2008, tj. do 14. 1. 2011 nepodala řádnou žádost o zahájení územního řízení, žalobce důvodně jednostranným právním úkonem, který byl žalované doručen dne 14. 11. 2012, a který nelze považovat za neplatný pro neurčitost dle ustanovení §37 obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení §39 obč. zák., odstoupil od kupní smlouvy...“ V důsledku po právu učiněného odstoupení od předmětné kupní smlouvy a obnovení vlastnického práva žalobce k uvedenému nemovitému majetku, odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně na určení, že uvedené nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce, věcně správným, stejně jako rozsudečný výrok o povinnosti žalované vyklidit a předat žalobci předmětné nemovitosti oproti zaplacení předmětné peněžité částky žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude vyloženo níže - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
K dovolací argumentaci žalované pak dovolací soud zaujímá následující závěry:
V čl. III. na str. 6 dovolání označeném jako „Přípustnost dovolání“ , žalovaná právně relevantním způsobem nevymezila (žádnou ze shora vyložených variant) předpoklady přípustnosti svého dovolání.
Na straně 7 dovolání sice žalovaná namítá, že: „odvolací soud nepostupoval správně, pokud možný rozpor (s) dobrými mravy redukoval na situaci, kdy by žalobce přímo sledoval poškození žalované, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu právní normy bylo vedlejší“ , přičemž v této souvislosti odkazuje na „rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 ze dne 8. září 2010, kde (dovolací soud) výslovně uvedl, že: ‚Výkon práva za účelem poškození jiného je sice jedním nikoliv však jediným případem, který může zakládat výkon práva v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák.“ , avšak zcela přehlíží, že z hlediska skutkové stránky odvolací soud žádné jednání žalobce, jež by mělo směřovat k poškození žalované, neshledal. Jestliže pak žalovaná v další části svého dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod, jehož prostřednictvím přípustnost dovolání nelze posuzovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), k čemuž v tomto případě nedošlo.
V bodech 5 a 6 na str. 7 dovolání žalovaná rovněž nevymezila (ve smyslu shora připomenuté právní úpravy) předpoklady přípustnosti svého dovolání.
V čl. IV bodech 1 až 2 dovolání žalovaná přistupuje k pouhé právní polemice, která sama o sobě rovněž nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání, pouze vymezuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Uvedené zčásti doléhá i na následující bod 3, vyjma té jeho části, v níž žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „ Ústavní soud“) ze dne 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14 s tím, že: „V tomto nálezu šlo sice o posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy, ale závěr o nutnosti komplexnosti posouzení lze vztáhnout na posouzení jiných právních jednání. Zvláště proto, že zde Ústavní soud ČR zastává názor, že do širšího kontextu věci spadá i nečinnost státu, což může mít vliv na posouzení rozporu s dobrými mravy.“ Z toho žalovaná dovozuje, že: „Ze strany dovolacího (zjevně míněno odvolacího) soudu tedy došlo i k porušení práva na spravedlivý proces, neboť výklad odvolacího soudu vedl k nespravedlnosti a nepřiměřenému řešení konkrétní věci, které žalovaná nepovažuje za ústavně konformní.“
Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by za daného skutkového rámce, jenž je limitující i pro dovolací soud, by se měl odvolací soud dopustit žalovanou tvrzeného pochybení v oblasti porušení práva žalované na její spravedlivý proces. Sama okolnost, že žalovaná polemizuje se skutkovými zjištěními a na základě své skutkové verze vychází z jiného právního názoru, jímž oponuje právnímu názoru učiněnému odvolacím soudem v nyní napadeném rozhodnutí, přirozeně přípustnost jejího dovolání nezakládá, ani nezakládá úvahy o porušení práva na spravedlivý proces.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné (pro poměry dosavadní civilní úpravy, podle které je třeba daný případ posuzovat - srov. §3028 odst. 2 o. z. ) zdůraznit, že samotné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu “dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Judikatura Nejvyššího soudu se z hlediska předestřené právní otázky ustálila v závěru, že smyslem §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Z pohledu této judikatorní optiky nelze v rozhodnutí odvolacího soudu - s přihlédnutím k danému (jedinečnému) skutkovému rámci případu - zaznamenat žádnou interpretační či aplikační asymetrii, ani žádnou právně kvalifikační svévoli, jež by měla vést k porušení práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu uplatněné dovolací argumentace.
Nepatřičná je rovněž dovolací argumentace žalované v rámci čl. IV body 4 až 6, v nichž se opět pokouší na podkladě své skutkové verze, či výhrad proti skutkovým zjištěním, ze kterých při rozhodování vycházel odvolací soud, polemizovat s právním posouzením věci. Nastolené otázky týkající se údajné možnosti žalobce „ovlivňovat“ přenesenou působnost předmětných správních orgánů nebo vývodů ohledně údajného nesprávného poučení správních orgánů ve vazbě na popsané okolnosti, jež v konečném důsledku měly ovlivnit jednání žalované, jsou z pohledu uplatněné úvahy odvolacího soudu, jež vedla k již shora jím vyloženému právnímu posouzení věci, zcela irelevantní, přičemž dovolacímu soudu i v tomto směru nezbývá, než odkázat na shora již připomenuté judikatorní závěry ohledně posuzování jednání kolidujícího s dobrými mravy.
Závěrem je třeba zdůraznit, že skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci, přičemž dovolací soud neshledává žádný důvod k zásahu do takto učiněných právně kvalifikačních závěrů (ohledně věcně právní deklarace vlastnického práva, jakož i uložení synallagmatického plnění), jež vyvěrají z náležitě zjištěného skutkového stavu, jsou určité, srozumitelné, logicky zdůvodněné, nekolidují s judikaturou dovolacího soudu a v konečném důsledku (právě s ohledem na učiněná skutková zjištění) jsou i ekvitální.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu