ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1275.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1275/2018-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65/8, proti žalované UNIFER s. r. l. , se sídlem Via Maestri del Lavoro 1, Finale Emilia, Modena, Italská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 17 507 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 320/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 19. 10. 2017, č. j. 29 Co 168/2017-114, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 17 507 EUR s příslušenstvím jako dlužné provize za obchodní zastoupení žalované v České republice.
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 26 C 320/2015-54, vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci (výrok I), řízení zastavil (výrok II), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 25 458,40 Kč (výrok III) a rozhodl o vrácení soudního poplatku zaplaceného žalobcem (výrok IV).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III tak, že se řízení nezastavuje, neboť je dána pravomoc soudů České republiky, a ve výroku IV tak, že se zaplacený soudní poplatek žalobci nevrací.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka, že odvolací soud měl zopakovat dokazování ve smyslu §213 o. s. ř., pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně ohledně uzavření prorogační dohody ve smyslu čl. 25 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I bis“, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil svým postupem od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že v rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016). Pokud odvolací soud měl možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně předložených tvrzení žalované, nebylo nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“, ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).
Rovněž námitka žalované, že odvolací soud měl nařídit jednání podle §214 odst. 1 o. s. ř., nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť pro zkoumání podmínek řízení, v tomto případě pro zkoumání mezinárodní příslušnosti, resp. pravomoci českých soudů, není nutné automaticky nařizovat jednání, zvlášť pokud soud není povinen provádět dokazování (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015).
Ani námitka nesprávného posouzení otázky příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud posoudil, že příslušnost českých soudů podle čl. 7 nařízení Brusel I bis byla založena, jestliže ve světle informací, které měl soud k dispozici, byla zprostředkovatelská činnost vyvíjena výhradně na území České republiky. Jak totiž vyplývá z judikatury dovolacího soudu, příslušnost pro spory vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb, v předmětném řízení zprostředkovatelské smlouvy, je dána ve prospěch země, kde se nachází místo poskytnutí služby. Obsahuje-li poté smlouva více míst k plnění, je třeba podpůrně zohlednit místo, kde obchodní zástupce skutečně převážně vyvíjel svou činnost při výkonu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, nebo rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA ), což odvolací soud zohlednil.
Námitka žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu v části týkající se místa poskytování služeb přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly.
Konečně Nejvyšší soud k námitce žalované zkoumal, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na SDEU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých unijními orgány, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že závěry lze učinit na základě shora citované judikatury SDEU, představuje rozsah přezkumu skutečností rozhodných pro stanovení mezinárodní příslušnosti acte éclairé , a Nejvyššímu soudu tím pádem nevznikla povinnost k předložení předběžné otázky ve smyslu rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982, C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità .
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu