ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1317.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1317/2017-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o konstatování porušení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 277/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 55 Co 203/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 12. 2015, č. j. 22 C 277/2012-107, žalobu v žalobním požadavku na konstatování porušení práva žalobce na ochranu osobních údajů zamítl (výrok I), a rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 55 Co 203/2006-136, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, a ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Soudy tak rozhodly o části předmětu řízení, v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a zásahu do práva žalobce na ochranu osobních údajů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 106/2010.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Na otázce formulované žalobcem v dovolání, zda mohl soud prvního stupně o požadavku na konstatování porušení práva žalobce na ochranu osobních údajů rozhodnout doplňujícím rozsudkem, napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. výlučně nestojí. Buď byl postup soudu prvního stupně při vydání rozsudku ze dne 23. 12. 2015, č. j. 22 C 277/2012-107, jako rozsudku doplňujícího, postupem správným podle §166 o. s. ř., nebo byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2014, č. j. 22 C 277/2012-48, rozsudkem částečným a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 12. 2015, č. j. 22 C 277/2012-107, rozsudkem konečným, byť by v tomto případě byl chybně označen jako doplňující (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99). Na každý pád ani jedna z uvedených eventualit nevede k závěru, že by postup soudu prvního stupně mohl mít jakýkoli vliv na právní postavení žalobce, neboť v každém případě došlo k rozhodnutí o jeho nároku na konstatování porušení práva na ochranu osobních údajů a bylo tedy rozhodnuto o všech nárocích, které žalobce žalobou uplatnil.
Namítá-li žalobce, že omluva poskytnutá mu žalovanou žádnou účinnou omluvou není, a nepředstavuje proto dostatečnou satisfakci, staví svou argumentaci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, který uzavřel, že se žalovaná žalobci omluvila za pochybení spočívající v tom, že v exekuční věci byly doručovány listiny v důsledku vadného postupu soudu namísto zástupci žalobce jiné fyzické osobě téhož jména s odlišným datem narození. Jeho námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo přímo ve vztahu k osobě žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).
K otázce žalobce stran intenzity nemajetkové újmy v případě porušení práva na ochranu osobních údajů a přiměřenosti (formy) zadostiučinění za ně, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve výroku I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což činí dovolání v daném rozsahu nepřípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu