ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1359.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1359/2018-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně N. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Veronikou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 23/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 53 Co 82/2017-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (výrokem I) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2016, č. j. 28 C 23/2016-61, kterým byla zamítnuta žaloba o poskytnutí morálního zadostiučinění ve formě omluvy i peněžního zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč (výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se domáhala poskytnutí morálního zadostiučinění formou omluvy (v žalobou specifikovaném znění) a dále zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 000 Kč z důvodu, že došlo k neoprávněnému zásahu státu do osobnostních práv žalobkyně jakožto pravnučky paní E. A., rozené W., zemřelé dne 17. 11. 1946, tím, že „paní A. bylo soudy protiprávně upřeno občanství České republiky“, když „soudy (a před nimi i jiné orgány veřejné moci) dospěly k autoritativnímu závěru, že paní A. není občankou České republiky“, v důsledku čehož byl neúspěšně uplatněn restituční nárok v restitučním řízení završeném rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 1997, č. j. 16 Ca 92/97-23. Žalobkyně vysvětlila, že E. A. – jakožto dcera rodičů české národnosti narozená v rakouskouherské Haliči – nabyla československé státní občanství s účinností zákona č. 11/1918 Sb. ve spojení se zákonem č. 449/1919 Sb. Navzdory tomu byla E. A. označena za rakouskou občanku, a to v době, kdy to s sebou přinášelo velmi silný společenský odsudek a následně znovu v době, kdy takové označení působilo majetkovou újmu v porovnání s možnostmi občanů České republiky, jelikož nemohla díky tomu být oprávněnou osobou podle restitučních zákonů. Žalobkyně to považuje za zásah do osobnosti člověka, a jakožto pravnučka E. A. se domáhá ochrany osobnosti, aby byl „následek neoprávněného zásahu odstraněn“ a poskytnuto zadostiučinění formou omluvy a zaplacením žalované částky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost dovolání v tom, že jde o nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně formuluje dovolací otázku, „zda jsou ustanovení zakotvující ochranu osobnosti speciální vůči ustanovením upravujícím náhradu škody, a zda lze přiznat nárok na ochranu osobnosti proti zásahu obsaženému v pravomocném soudním rozhodnutí, jde-li o zřejmé vybočení z rámce daného platnými právními předpisy?“ Přitom toto vybočení spatřuje v tom, že soud označil prababičku žalobkyně za rakouskou občanku s důsledkem odepření účasti v restitučním procesu.
Žalobkyně přitom uvádí, že se odvolací soud v této otázce měl odchýlit od „celé řady soudních rozhodnutí“, z nichž označuje „rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 2/2010“ a dále „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007“, jimiž má být vyslovováno, že nároky z práva na ochranu osobnosti a z práva na náhradu škody jsou samostatnými nároky rozdílné povahy.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Nastolená dovolací otázka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá, přičemž v závěru, že v projednávané věci se není možno domáhat ochrany v režimu práva na ochranu osobnosti, se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále označené.
V první řadě je třeba uvést, že žalobkyně svou formulací dovolací otázky do určité míry předestírá skutkový (a právní) závěr, na němž napadené rozhodnutí nespočívá a předkládá tak otázku, na jejímž řešení není napadené rozhodnutí vystavěno. Podmiňuje-li žalobkyně svou dovolací otázku, zda jsou ustanovení upravující právo na ochranu osobnosti ve vztahu speciality k právní úpravě „náhrady škody“ (zjevně míní ve vztahu k právní úpravě odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci pravomocným rozhodnutím soudu), tím, že má jít o „zřejmé vybočení z rámce daného platnými právními předpisy“, pak jde pouze o žalobkyní konstruovaný předpoklad, z něhož napadené rozhodnutí nevychází a takovou otázku neřeší.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry jsou rozhodnutím odvolacího soudu aprobovány), spočívá na těch důvodech zamítnutí žaloby, podle nichž (za prvé) na žalobou uplatněný nárok dopadá režim zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, dále (za druhé), že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby z odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 1997, č. j. 16 Ca 92/97-23 (dále jen „namítané rozhodnutí“), neboť nebyla účastníkem tohoto řízení, a konečně (za třetí), že není dán odpovědnostní titul státu, když namítané rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Nad rámec toho pak (za čtvrté) odvolací soud neshledal žalobu opodstatněnou ani z jiných právních důvodů, tj. v režimu předcházející právní úpravy představované zákonem č. 58/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož ani z hlediska práva na ochranu osobnosti podle občanského práva (§11 až §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Otázka vzájemného střetu právních úprav občanskoprávní ochrany osobnosti a odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když dospěl závěru, že v tomto případě je třeba žalobou uplatněný nárok posuzovat nárok z odpovědnosti státu za škodu (nemajetkovou újmu) při výkonu veřejné moci způsobenou nezákonným rozhodnutím v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4610/2017, pak dovolací soud dále vyložil, že „žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 5199/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 73/2017).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka trestního řízení, která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na trestním řízení nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3190/2016, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5151/2016, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1618/2017. Z uvedeného je patrno, že jde o otázku řešenou v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně, odvolací soud se napadeným rozhodnutím od tohoto řešení neodchýlil a dovolání v této části není dle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání a k vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání přípustné není, případnými vadami řízení se Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu