ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1457.2017.3
sp. zn. 30 Cdo 1457/2017-213
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně V. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 102 979 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 271/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 12 Co 307/2016-181, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 12 Co 307/2016-181, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 8. 2014 domáhala mimo jiné náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a to v rozsahu částky 102 979 Kč z důvodu újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 216/2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 14 C 271/2014-136, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v převyšující části, tj. co do 12 979 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 12 Co 307/2016-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba ohledně částky 90 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně byla účastnicí rozhodčího řízení, ve kterém byl vydán rozhodčí nález ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 16359/09, ev. č. 86868, kterým byla žalobkyně zavázána k úhradě 198 373 Kč s příslušenstvím. K vymožení částky přiznané rozhodčím nálezem zahájil oprávněný exekuční řízení návrhem ze dne 19. 11. 2009, přičemž exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 1. 2010, č. j. 7 Exe 7/2010-12. Žalobkyně podala dne 8. 9. 2009 žalobu, kterou se domáhala zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu. Soudní řízení o zrušení rozhodčího nálezu bylo zahájeno dne 17. 9. 2009 u Městského soudu v Brně a vedeno pod sp. zn. 31C 216/2009. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 33 Cdo 3571/2012-146, bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně i potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu v daném řízení, kterými bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, a to s ohledem na sjednocení judikatury ohledně platnosti, respektive neplatnosti rozhodčích doložek. Pravomocně bylo řízení skončeno ve věci samé dne 12. 10. 2013 tak, že bylo žalobě vyhověno. O odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení však rozhodnuto v době podání žaloby v tomto řízení nebylo. Posuzované řízení skončilo pravomocně až dne 22. 4. 2015. V průběhu dovolacího řízení, vedeného pod sp. zn. 33 Cdo 3571/2012, podal oprávněný druhý návrh k nařízení exekuce, tentokrát k vymožení nákladů řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Tato exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 12. 2012, č. j. 12 Exe 524/2012-18. Proti druhé exekuci podala žalobkyně návrh na její odklad ze dne 17. 12. 2012, o kterém Okresní soud ve Svitavách rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2013, č. j. 12 Exe 524/2012-33, tak, že provedení exekuce odložil do doby pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V exekuci proto nebylo vymoženo žádné plnění a k návrhu žalobkyně po zrušení exekučního titulu byla exekuce zastavena. Po zrušení rozhodčího nálezu podala oprávněná pro tentýž nárok novou žalobu na žalobkyni a jejího bývalého manžela u Okresního soudu ve Svitavách. Okresní soud ve Svitavách žalobu ohledně žalobkyně zamítl rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 12 C 345/2013-67, a exekuční titul tak nyní zní pouze na bývalého manžela žalobkyně.
5. Soud prvního stupně shledal v postupu soudů v posuzovaném řízení, trvajícím necelých 6 let, dílčí průtahy ve smyslu neodůvodněné nečinnosti, a to v délce 6 měsíců před nařízením jednání ve věci, pak 1 rok a 42 dnů od odvolání do nařízení odvolacího jednání ve věci a dále 1 rok a 7 měsíců, kdy se jednalo již jen o náhradě nákladů řízení (v součtu tedy průtahy 3 a čtvrt roku). Pokud by této nečinnosti nebylo, byla by doba řízení přiměřená. Žalobkyně nijak neobstruovala, nijak řízení neprotahovala, a pokud podávala opravné prostředky, pak tato aktivita nemůže jít k její tíži. Nadto soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že rozhodčím nálezem byla po žalobkyni vymáhána enormní částka, která pro ni byla značně destruující, neboť byla osobou se změněnou pracovní schopností pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a měla podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění. Taktéž ji podle soudu prvního stupně evidentně tížilo, že částku z titulu půjčky si ona nepůjčovala, a dlužník sám ve věci nebyl aktivní. Soud prvního stupně uzavřel, že tyto momenty mohly žalobkyni zcela jistě deprimovat, a proto shledal její nárok důvodným. Při určení výše zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, což za 6 let trvání řízení činí celkem částku 75 000 Kč, kterou navýšil o 20 % (o 15 000 Kč) na celkovou částku 90 000 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že v případě žalobkyně jde o zdravotně znevýhodněnou osobu vnímající citlivěji příkoří hrozby zaplacení vysoké částky. Jiné důvody pro zvýšení či snížení základní částky podle soudu prvního stupně dány nebyly. V tomto rozsahu proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, ve zbývající části co do částky 12 979 Kč s příslušenstvím žalobu výrokem II zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Navíc pouze zdůraznil, že podle obsahu spisu žalobkyně podpisem žádosti o úvěr bývalého manžela nejenže s poskytnutím úvěru souhlasila, ale zajistila jeho splacení svým ručitelským závazkem. Dále odvolací soud vyzdvihl, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu žalobkyně uvedla, že smlouvu podepsala, přitom v řízení u Okresního soudu ve Svitavách, vedeného pod sp. zn. 12 C 345/2013, pravost a pravdivost smlouvy sporovala, včetně pravosti svého podpisu. Tyto okolnosti jsou podle odvolacího soudu významnými z hlediska úvahy o možné peněžité kompenzaci za nemajetkovou újmu, a to i s ohledem na význam všech řízení pro žalobkyni. Možných následků si žalobkyně měla být podle odvolacího soudu vědoma již v době svého podpisu v roce 2006, stejně jako dalších důsledků či případných komplikací s tím souvisejících. Odvolací soud se proto neztotožnil s tvrzením žalobkyně a se závěry soudu prvního stupně o tom, že řízení bylo pro žalobkyni enormně deprimující z důvodu nejistoty z výsledku řízení, naopak uvedl, že jeho prostřednictvím dosáhla zániku své platební povinnosti. Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na zájem, který si žalobkyně využitím institutů soudních řízení chránila, a jeho povahu danou podpisem na žádosti o úvěr z roku 2006, není doba 4 let, která uplynula od podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu (17. 9. 2009) do právní moci rozhodnutí ve věci (26. 8. 2013) nepřiměřeně dlouhou. Řízení v části rozhodování o nákladech řízení sice skončilo až 17. 3. 2015, pro žalobkyni však již podle odvolacího soudu nemohlo mít význam odpovídající intenzitě zásahu do jejích práv oproti věci samé tak, aby to odůvodňovalo úvahu o dalším trvání nemateriální újmy, nehledě na nedůvodnost požadavku na peněžité zadostiučinění. Až na drobné výjimky nedošlo podle odvolacího soudu k průtahům v řízení v důsledku neodůvodněné nečinnosti soudu. Celé řízení, v němž je namítán nesprávný úřední postup, navíc probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to dvakrát u soudu prvního stupně a dvakrát u soudu odvolacího. Žalobkyně byla vyzývána k odstranění vad podání a k zaplacení soudních poplatků, žalovaná pak k vyjádření k podáním žalobkyně. Odvolací soud dále uvedl, že v průběhu řízení docházelo ke sjednocování judikatury ohledně platnosti rozhodčích doložek, a to ve výsledku ve prospěch žalobkyně. Odlišný právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím pak nelze podle odvolacího soudu klást k tíži obecným soudům a dávat tuto skutečnost do souvislosti s úvahou o neodůvodněných průtazích v řízení. V daném případě se tak i s ohledem na složitost věci a sjednocování judikatury ohledně platnosti rozhodčích doložek jednalo o standardní postup obecných soudů a dovolací soud uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud se podle žalobkyně při posuzování celkové délky řízení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. od usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když ke kritériu složitosti řízení konstatoval, že v průběhu řízení docházelo ke sjednocování judikatury ohledně platnosti rozhodčích doložek, a to ve výsledku ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně v dovolání klade v této souvislosti otázku, zda je možné klást účastníkům řízení k tíži to, že dochází ke sjednocování nejednotné judikatury dovolacího soudu.
9. Žalobkyně dále namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v posuzovaném řízení byla rušena z důvodu nerespektování ustálené soudní judikatury, konkrétně usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, se kterým se následně ztotožnil i Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10. Pokud tedy obecné soudy postupovaly v rozporu se závazným usnesením Ústavního soudu a usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu, čímž došlo k významnému prodloužení řízení ve věci žalobkyně, došlo tím i k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jestliže toto odvolací soud ve svém rozhodnutí nezohlednil, odchýlil se tím například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009.
10. Odvolací soud se podle žalobkyně nijak nezabýval kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení. Zejména pak žalobkyně namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že nebylo v posuzovaném řízení rozhodnuto o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud se v této otázce podle žalobkyně odchýlil například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Odvolací soud se taktéž nedostatečně zabýval kritériem významu předmětu řízení pro žalobkyni, čímž se podle žalobkyně odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Žalobkyně namítá, že po dobu celého řízení trpěla značnou úzkostí, strachem a pocitem nespravedlnosti, což mělo vážný dopad na její psychický stav a uvažovala o sebevraždě. Žalobkyně je taktéž dle svých slov osobou zdravotně znevýhodněnou, což jí znemožňuje vykonávat lépe placenou práci či vykonávat více prací najednou. Na základě těchto skutečností měl odvolací soud dospět k závěru o zvýšeném významu řízení pro žalobkyni, což se však nestalo.
11. Dále je dovolání podle žalobkyně přípustné pro posouzení otázky, zda je aktivizmus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií §31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces. Zakázaného aktivizmu se měl odvolací dopustit, když dovozoval snížený význam řízení pro žalobkyni na základě jejího nemravného jednání v průběhu řízení, aniž by tuto námitku žalovaná během řízení vznesla. Také v této otázce se odvolací soud podle žalobkyně odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013.
12. Žalobkyně dále dovozuje přípustnost dovolání pro vyřešení otázky, zda je z pohledu posouzení kritéria významu řízení ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk možné přehodnocovat konečná pravomocná rozhodnutí posuzovaného řízení – zda poškozený úspěšný být měl či nikoliv ve vztahu k významu řízení pro poškozeného, a zda je možné přehodnocovat procesní strategii poškozeného v posuzovaném řízení ve vztahu k významu řízení pro jeho osobu. Tato otázka nebyla podle žalobkyně dovolacím soudem dosud vyřešena.
13. Odvolací soud dále podle žalobkyně pochybil, když do celkové délky posuzovaného řízení nezahrnul tu část řízení, ve které soud rozhodoval jen o nákladech soudního řízení. I v tomto případě se podle žalobkyně jedná o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že řízení probíhalo na několika stupních soudní soustavy a že v řízení byla posuzována otázka, ohledně které se judikatura vyvíjela. Jde přitom o okolnost, která není nikomu přičitatelná k tíži (srov. Stanovisko, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
20. Otázka posouzení kritéria významu řízení pro žalobkyni přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť okolnosti, které v dovolání žalobkyně popisuje (zdravotní znevýhodnění, úzkosti, pocity nespravedlnosti), jsou okolnostmi, které se váží k samotné existenci soudního řízení, nikoli k jeho nepřiměřené délce, a nejsou tak v příčinné souvislosti s žalobkyní tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
21. Ani námitka, že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť je zjevné, že se tato skutečnost nijak nepodílela na délce posuzovaného řízení. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Dovolání je přípustné v otázce celkové délky řízení, kdy odvolací soud nepřihlédl k době, po kterou bylo rozhodováno o náhradě nákladů původního řízení.
23. Dovolání je dále přípustné pro posouzení otázky kritéria podílu orgánů výkonu veřejné moci na celkové délce řízení.
24. Dovolání je zároveň přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni z hlediska výsledku řízení a procesního postupu žalobkyně.
25. Výše uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného tak nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Totéž platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že závěrečná část posuzovaného řízení se týkala již jen rozhodování o náhradě nákladů řízení, mohl přihlédnout ke změně významu předmětu řízení pro žalobkyni, k níž došlo v důsledku konečného rozhodnutí ve věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). To přirozeně jen po zjištění, že z hlediska výše částek, které byly pro žalobkyni „v sázce“, ke změně významu předmětu řízení skutečně došlo (samotná skutečnost, že již není rozhodováno o peněžitém plnění ve věci samé, ale o náhradě nákladů řízení, nutně změnu významu předmětu řízení pro poškozeného nepředstavuje). Při stanovení odškodnění pak mohl v případě, kdy by zjistil zásadní rozdíl ve významu předmětu řízení pro poškozeného ve dvou různých úsecích posuzovaného řízení, rozhodné období rozdělit na dvě části a pro každou z nich stanovit odškodnění samostatně, a to právě s přihlédnutím k různému významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). Jestliže odvolací soud nepřihlédl k té části posuzovaného řízení, která probíhala po rozhodnutí o věci samé, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.
28. Ke kritériu postupu orgánů veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se např. o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.
29. Pro účely posouzení kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk ve směru úvahy o tom, zda orgán veřejné moci přispěl k celkové délce řízení tím, že se neřídil ustálenou judikaturou, na jím projednávanou věc aplikovatelnou, se i v tomto případě uplatní její omezení na případy, kdy byla daná judikatura orgánu veřejné moci dostupná. Tak tomu bude zejména v případě, pokud jde o rozhodnutí publikované Nejvyšším soudem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (§24 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), jejichž znalost je pro soudce rozhodující v občanskoprávním řízení povinná (arg. §99 odst. 1 o. s. ř. stanovící povinnost soudu seznámit v rámci pokusu o smírné vyřešení sporu účastníky mimo jiné se stanovisky Nejvyššího soudu a rozhodnutími publikovanými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil podíl orgánů výkonu veřejné moci na celkové délce řízení, a to jednak z hlediska průtahů, kdy soud prvního stupně shledal průtahy téměř v rozsahu poloviny celkové délky řízení, což nelze bagatelizovat jako „drobné výjimky“, jak to učinil odvolací soud. Dále též odvolací soud neposoudil postup orgánů veřejné moci z hlediska důvodů, pro které docházelo v původním řízení k rušení rozhodnutí ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. I v kritériu postupu orgánů veřejné moci je proto právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné.
31. Co se týče otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni z hlediska výsledku řízení a procesního postupu žalobkyně, Nejvyšší soud ne zcela rozumí úvaze odvolacího soudu o tom, že žalobkyně měla postupovat sofistikovaně tak, aby se zbavila své platební povinnosti, což má být okolností významně snižující význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Nejvyšší soud sice již dříve uvedl, že omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), avšak z dosud učiněných skutkových zjištění nelze učinit jednoznačný právní závěr o tom, že by se uvedená úvaha dala vztáhnout i na jednání žalobkyně. Nadto nelze přehlédnout, že námitka o nemravném jednání žalobkyně ze strany žalované, která by ji primárně měla uplatnit, chybí. Odvolací soud zde tedy neměl velký prostor k tomu, aby ve vlastním rozhodnutí doplňoval dokazování a svým postupem se, jak správně poukazuje žalobkyně ve svém dovolání, ocitl v oblasti zakázaného soudního aktivizmu ve směru posouzení kritérií §31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků, který je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §18 odst. 1 věta první o. s. ř.).
32. Odvolací soud tímto postupem zatížil řízení vadou spočívající v porušení rovnosti účastníků, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, když právní posouzení rozhodné doby, postupu orgánů veřejné moci v původním řízení a významu jeho předmětu pro žalobkyni je nesprávné, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu