ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1504.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1504/2017-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., identifikační číslo osoby 64949681, se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Český telekomunikační úřad, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o náhradu škody ve výši 6 705 138,13 Kč, ve výši 1 943 066,85 Kč a ve výši 4 629 658,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 166/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 14 Co 342/2016-232, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 6 705 138,13 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ušlého zisku) způsobené nezákonným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „Úřad“), kterým Úřad (ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady Úřadu o rozkladu) uložil dovolatelce povinnost poskytnout finanční příspěvek na úhradu prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby dle §32 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni byla od doby splnění platební povinnosti uložené později (správním soudem) zrušeným rozhodnutím Úřadu, resp. předsedy Rady Úřadu, do nabytí právní moci nových rozhodnutí, jimiž byla uložena téměř totožná platební povinnost jako v původních rozhodnutích, neoprávněně odňata možnost s dotčenými finančními prostředky nakládat a za tuto dobu jí ušel tvrzený zisk.
Obvodní soud pro Prahu 9 spojil ke společnému projednání s předmětným řízením (sp. zn. 38 C 166/2013) věc vedenou pod sp. zn. 19 C 28/2015, a také věc vedenou pod sp. zn. 51 C 300/2013.
Ve věci vedené pod sp. zn. 51 C 300/2013 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 943 066,85 Kč s příslušenstvím na základě obdobných skutkových okolností jako ve věci vedené pod sp. zn. 38 C 166/2013, vyjma rozdílných období, za která byla platební povinnost ukládána a za které je požadována žalobkyní náhrada škody (ušlý zisk).
Obdobně ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 28/2015 požadovala na základě obdobných skutkových okolností náhradu škody (ušlý zisk) ve výši 4 629 658,97 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 38 C 166/2013-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 277 862,95 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z tam definovaných dílčích částek za dílčí období (výrok I) a rozhodl, že je žalovaná povinna žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 765 712,20 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované i žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba na zaplacení částek 1) 1 943 066,85 s příslušenstvím za dobu od 16. 8. 2010 do 30. 5. 2012 a 2) 100 473,60 Kč s příslušenstvím za dobu od 14. 2. 2012 do 30. 5. 2012 zamítá (výrok I) a současně rozhodl, že jinak se v tomto výroku co do (zbylé) částky 11 234 322,50 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud v úvaze o zákonnosti zrušovaného rozhodnutí orgánu státu, s odkazem na označenou judikaturu dovolacího soudu dovodil, že ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nelze považovat za nezákonné takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Odvolací soud však uzavřel, že výše uvedené judikáty nelze v projednávaném případě použít, protože řízení již bylo skončeno (bylo vydáno nové konečné rozhodnutí), kterým byla žalobkyni uložena téměř totožná příspěvková povinnost.
Po dobu od právní moci původních správních rozhodnutí o příspěvku žalobkyně na univerzální účet do právní moci zrušujících rozhodnutí správního soudu nemohla žalobkyně disponovat s prostředky, které odvedla na univerzální účet. Po zrušení správních rozhodnutí odpadl právní důvod plnění s účinky ex tunc. Podle odvolacího soudu je nutné posoudit, od kterého okamžiku byla žalobkyně omezena v dispozici se svými finančními prostředky a kdy byl stav takto založený zrušujícím rozhodnutím ukončen. Není vyloučeno, aby škoda vznikala již před zrušením rozhodnutí pro nezákonnost. Je totiž podstatné, zda pravomocným rozhodnutím byl založen právní stav, jenž byl po čase pro nezákonnost zrušen rozhodnutím správního soudu, a v dalším mělo být zvažováno opětovné zavedení tohoto stavu. Za takové situace nelze vyloučit, že již před konečným rozhodnutím bude možné uvažovat vznik škody. Tento stav byl uvedenými rozhodnutími sice založen, nicméně charakter újmy, který je podstatný pro posouzení nároku, nespočíval ve vzniku skutečné škody, neboť konečné rozhodnutí vyznělo totožně s původním (takovou škodu žalobkyně ani nepožaduje). Podle odvolacího soudu však nelze vyloučit vznik škody v podobě ušlého zisku za období, kdy nemohla žalobkyně s penězi obvyklým způsobem nakládat, tj. období od zaplacení uložené částky do právní moci zrušujícího rozhodnutí. Současně je nutno vzít v úvahu, že v této věci nebyla zrušenými rozhodnutími založena (konstituována) nějaká práva, pouze byla uložena povinnost. Jestliže byla tato povinnost odstraněna zrušením rozhodnutí, odpadl důvod plnění, neboť původním rozhodnutím nebyl založen právní stav, kterým by někdo na jeho základě získal nějaké oprávnění, a proto není třeba v souladu se zněním §99 správního řádu domnělá práva, nabytá na základě zrušeného rozhodnutí, chránit. Proto účinky zrušujícího rozhodnutí je nutné vztáhnout zpětně – ex tunc ke dni vydání nezákonných rozhodnutí.
V tomto smyslu podle odvolacího soudu za období od zaplacení uložené částky až do právní moci zrušujícího rozhodnutí není vznik nároku na náhradu ušlého zisku vyloučen, pokud však jde o další žalované období, dán není. Po zrušení správních nezákonných rozhodnutí se mohla a měla žalobkyně domáhat vrácení bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo plněním z právního důvodu, který později odpal, žalobkyně však netvrdila, že by se po Úřadu vrácení plnění domáhala. Podle odvolacího soudu přitom nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu žalované, jelikož z žádného právního předpisu povinnost vrácení takto přijatého plnění nevyplývá.
K tomu odvolací soud dále doplnil, že žaloba je v uvedeném rozsahu proti České republice předčasná, nemůže být důvodná, neboť podání žaloby proti státu musí předcházet žaloba proti škůdci nebo neoprávněnému držiteli, což nebylo ani tvrzeno. Za takového stavu bylo totiž pouze na žalobkyni, aby se svých finančních prostředků zaplacených na základě zrušených nezákonných rozhodnutí po právní moci zrušujících rozhodnutí domáhala, a to přímo proti Úřadu. Jelikož tak neučinila, nelze přičítat k tíži státu, že od právní moci zrušujících rozhodnutí (ve všech případech) nadále nemohla s odvedenými prostředky na univerzální účet nakládat, tj. dosahovat zisku, jak tvrdí.
Odvolací soud dovodil jako možný vznik nároku na ušlý zisk v době mezi zaplacením finanční povinnosti a zrušením správních rozhodnutí. Jelikož je však dle odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru nepřezkoumatelný, protože nárok žalobkyně není řádně doložený (pohybuje se v oblasti hypotézy), odvolací soud v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně výroku o nákladech řízení, podle §219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 občanského soudního řádu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je nutné žalobkyni znovu konkrétně poučit o povinnosti tvrzení a důkazní s příslušným poučením o následcích nesplnění výzvy, neboť nestačí dokládat tvrzený nárok jen rámcovými smlouvami nebo jen výslechem svědků, ale musí být doloženy konkrétní obchody a konkrétní částky vynaložené na obchodování a musí být prokázáno, z jakých konkrétních účtů byly před zaplacením příspěvků obchody prováděny. Je nutno posoudit stav finančních prostředků v roce 2006 a 2007, které měla žalobkyně v konkrétním čase k dispozici před zaplacením příspěvků, porovnat, jaké obchody byly v těchto rocích realizovány, a posoudit, s jakou pravděpodobností by mohly být realizovány v letech následujících, zda se nejedná o hypotetický nárok, který je teprve zpětně dovozován. K tomu je v kladném případě třeba vzít v úvahu, jaký byl stav na finančních trzích, jaké byly úrokové sazby apod. V tomto směru je nutné znalecké posouzení konkretizovat. Podklady však musí dodat žalobkyně. Z těchto důvodů je řízení nutné doplnit, což značně přesahu odvolací meze.
Současně odvolací soud uvedl, proč nepovažuje za důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení, jakož i námitku nedostatku předběžného uplatnění nároku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
V rozsahu kasačního rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka sice projevuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, když skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za dostatečná, přičemž podává i své vlastní hodnocení provedených důkazů, avšak ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v souvislosti s procesními předpoklady vydání kasačního rozhodnutí podle §219a o. s. ř. nevymezuje žádný dovolací důvod, včetně řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, tj. označení judikatury dovolacího soudu, příp. Ústavního soudu, od níž se mělo konkrétní řešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolání tak pro uvedený nedostatek obligatorních náležitostí trpí vadami, které v rozsahu napadeného kasačního rozhodnutí brání dovolacímu přezkumu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu v rozsahu vydání kasačního rozhodnutí porušení práva na spravedlivý proces, jakož i zásady ústnosti a přímosti, pokud odvolací soud důkazy odlišně hodnotil, aniž je sám zopakoval, poukazuje tímto na možnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení, stejně jako k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
To platí i v případě dalších označených vad odvolacího řízení (část V. dovolání), jakož i v případě namítané vady řízení [v rozsahu měnícího (zamítavého) výroku], označené jako otázka (v), vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že postavil své rozhodnutí na právním posouzení, jehož se žádný z účastníků nedovolával a ani nalézací soud jej ve svém rozhodnutí neaplikoval, aniž by dal účastníkům řízení možnost se s jeho odlišným právním názorem na věc seznámit a v reakci na něj vylíčení rozhodných skutečností případně doplnit.
Zbývající předkládané otázky (i) – (iv) v rozsahu měnícího (zamítavého) výroku napadeného rozsudku, i pokud dovolací soud pomíjí značnou neurčitost vymezení (jen jednoho z možných) předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), pak nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatelka totiž polemizuje se závěrem odvolacího soudu, zda byla povinna se pořadem soukromého práva domáhat vrácení příspěvku na účet univerzální služby, zda tato povinnost vyplývá ze zásady subsidiarity odpovědnosti státu, zda je splnění této povinnosti podmínkou pro uplatnění nynějšího žalobního nároku a zda může mít nesplnění této povinnosti za následek předčasnost žaloby na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak pomíjí, že důvodem zamítnutí žaloby v uvedeném rozsahu, tj. ušlého zisku ze zaplaceného příspěvku po právní moci zrušujících rozhodnutí, je nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím, tj. v žalobě tvrzenou příčinnou vzniku škody, a tvrzenou škodou, neboť právní důvod plnění v této době již odpadl.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový a jejich zpochybnění nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). V souvislosti s právním posouzením příčinné souvislosti pak dovolatelka žádný dovolací důvod, a to včetně předpokladů přípustnosti dovolání, nevymezuje (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Pokud se odvolací soud zabýval i otázkou existence nesprávného úředního postupu, co do povinnosti Úřadu vrátit přijaté plnění z úřední povinnosti, příp. navazující otázkou, jakým způsobem se měla žalobkyně vrácení plnění domáhat, nemůže ani případné nesprávné vyřešení uvedených právních otázek zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Uvedené okolnosti jako takové totiž podle odvolacího soudu nepředstavovaly přerušení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími. Takovou okolností podle odůvodnění napadeného rozsudku zcela zřetelně byly účinky kasačních rozhodnutí (správních soudů), v důsledku kterých odpadl důvod plnění, tedy došlo k ukončení stavu založeného nezákonnými rozhodnutími. Protože se žalobkyně domáhala nároku na náhradu škody pouze z titulu vydaných rozhodnutí o uložení platební povinnosti, je zřejmé, že na vyřešení otázek týkajících se existence možného navazujícího (po zrušení rozhodnutí pro nezákonnost) nesprávného úředního postupu napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, resp. ani záviset nemohlo a ani jejich odlišné vyřešení by nebylo způsobilé přivodit v uvedeném rozsahu žalobkyni příznivější rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
podepsáno Mgr. Vítem Bičákem
za nepřítomného předsedu senátu