ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1574.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1574/2017-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. Č. , narozeného XY, bytem XY, b) M. M. , narozené XY, bytem XY, c) Z. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 354/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 62 Co 115/2016-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení byl požadavek žalobců na konstatování, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce a průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích po sp. zn. 23 C 289/2005 (dále také jako „posuzované řízení“) bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, a dále na zaplacení částky 67 775 Kč s příslušenstvím žalobci a) a na zaplacení částek 33 887,50 Kč s příslušenstvím každému z žalobců b) a c) z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívající v náhradě nákladů řízení. Dále na zaplacení částky 37 000 Kč s příslušenstvím žalobci a) a na zaplacení částek 18 500 Kč s příslušenstvím každému z žalobců b) a c) z titulu náhrady nemajetkové újmy spočívající v průtazích a nečinnosti soudu (od podání žaloby 26. 7. 2005 do 4. 4. 2011, kdy bylo podáno odvolání do třetího rozsudku okresního soudu) a v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V posuzovaném řízení šlo o návrh žalobců na odstranění stavby (kanalizačního sběrače), kterou bylo zasaženo do jejich pozemků a která byla zbudována v rozporu se stavebním povolením, územním plánem a bez jejich souhlasu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také jako „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 19 C 354/2014-140, zamítl žalobu na konstatování, že nesprávným úředním postupem včetně průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005 bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem částku 67 775 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku 33 887,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (výrok III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci c) částku 33 887,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (výrok IV), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) na náhradě za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem částku 37 000 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) na náhradě za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem částku 18 500 Kč (výrok VI), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci c) na náhradě za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem částku 18 500 Kč (výrok VII) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok VIII).
3. Městský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 62 Co 115/2016-207, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I napadaného rozsudku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále též „dovolatelé“), zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
5. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
9. Dovolání proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výroky III až IV rozsudku soudu prvního stupně, tj. co do zamítnutí žalobních nároků žalobců b) a c) u každého na zaplacení částky 33 887,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, je objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
10. V rozsahu potvrzení (výrokem I odvolacího soudu) zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně, tj. co do zamítnutí žalobního nároku žalobce a) na zaplacení částky 67 775 Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné, neboť na vyřešení otázky přiměřenosti celkové délky řízení, jakož i důvodů vydání kasačních rozhodnutí v posuzovaném řízení, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Zamítavé rozhodnutí spočívá na závěru, že pro náhradu nákladů řízení není splněna podmínka podle §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Odpšk“), přičemž tímto řešením se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
11. Konečně dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani v rozsahu potvrzení (výrokem I odvolacího soudu) souvisejících zamítavých výroků I (co do požadavku na konstatování porušení práva) a výroků V až VII (co do požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu) rozsudku soudu prvního stupně.
12. Odvolací soud vyšel z toho, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená (na odlišném závěru tak napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo), že žalobcům z tohoto důvodu bylo již žalovanou poskytnuto peněžité zadostiučinění ve výši 63 000 Kč žalobci a) a ve výši 31 500 Kč každému z žalobců b) a c) (v tomto rozsahu také vzali žalobci v průběhu řízení žalobu zpět) a že poskytnutí zadostiučinění v penězích v sobě bez dalšího zahrnuje i požadavek žalobců na konstatování porušení práva, které by ostatně odvolací soud sám považoval za plně dostačující.
13. Tímto řešením právní otázky (předpokladů poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva) se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které z §31a odst. 2 OdpŠk vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení. Soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v tomto ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění k utrpěné nemajetkové újmě. Je-li poškozenému přiznána finanční náhrada, konzumuje se takovým rozhodnutím i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
14. Co do požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění Nejvyšší soud připomíná svoji konstantní rozhodovací praxi, podle které stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
15. V otázce zohlednění věku a zdravotního stavu dovolatele a) (v důsledku času a stresů spojených s předmětným sporem) v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nepostupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012). Ohledně věku tedy označená judikatura na žádného z žalobců nedopadá. Ohledně zdravotního stavu odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemůže být v dovolacím řízení přezkoumáváno (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), že tvrzený zdravotní stav žalobce a) není v příčinné souvislosti s délkou posuzovaného soudního řízení.
16. Námitka, že soudy neposkytly ochranu vlastnickému právu žalobců, není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť žalobci nevymezují žádnou právní otázku, ani neoznačují žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které se měly soudy odchýlit (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
17. K případným vadám řízení (nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, nepřezkoumatelnost) může dovolací soud přihlédnout až ve chvíli, kdy je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
18. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu