ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1656.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1656/2017-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. J., nar. XY, bytem v XY, adresa pro doručování XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 11/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2016, č. j. 15 Co 417/2016-152, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2016, č. j. 15 Co 417/2016-152, potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech jako soudu prvního stupně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 C 11/2011-141, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu pro podání dovolání.
Žalobce požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 132/2016-122, kterým byla (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2016, č. j. 6 C 11/2011-104) zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (uvedené částky se žalobce domáhá jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti učinit právní úkon z podání, které žalobce adresoval Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, jenž žalobce jakožto oznamovatele nevyrozumělo o vyřízení jeho stížnosti).
Následně byl žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2017, č. j. 6 C 11/2011-161, ustanoven k ochraně jeho zájmů pro dovolací řízení (proti napadenému usnesení odvolacího soudu č. j. 15 Co 417/2016-152 – pozn. Nejvyššího soudu) zástupce Mgr. Antonín Wirth, advokát.
Usnesení odvolacího soudu (č. j. 15 Co 417/2016-152) napadl žalobce prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce v plném rozsahu včasným dovoláním ze dne 26. 2. 2017 (č. l. 167), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitky žalobce vyjadřující nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že ze strany žalobce jde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněný pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5091/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž Nejvyšší soud dodává, že v žalobcově případě lze již, s přihlédnutím k okolnostem uvedeným odvolacím soudem, hovořit o zneužití procesních práv, které je nepřípustné (srov. §2 o. s. ř.).
Na dalších žalobcem vymezených otázkách (že se soudy dopustily nepřípustného aktivismu, když nahradily procesní aktivitu účastníka řízení ve smyslu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní vlastní interpretací provedených důkazů, že soudy důkazní povinnost, která leží v předmětné věci na žalované, bez právního důvodu přenesly na žalobce, a že soudy uvedeným postupem porušily právo na rovnost zbraní účastníků a nepřípustně zasáhly do řízení) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod, pro nějž odvolací soud žádosti žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy že v případě žalobce jde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva), nemůže žádný další dovolací důvod (srov. výše) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 1968/18).
K obsahu dovolání ze dne 11. 1. 2017 a 31. 1. 2017 (č. l. 156 a 173), které žalobce sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, se nepřihlíží (§241a odst. 5 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu