ECLI:CZ:US:2019:1.US.1968.18.1
sp. zn. I. ÚS 1968/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Petřínská 1072/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1517/2016-158 ze dne 21. března 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 296/2015-131 ze dne 21. října 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 225/2013-50 ze dne 23. ledna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zadostiučinění v celkové výši 5 065 001 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu vazbou vykonanou v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000 a trestním stíháním v této věci, odebráním cestovního pasu v souvislosti s tímto trestním řízením a újmu způsobenou vazbou a výkonem trestu odnětí svobody vykonanými v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím, že nároky za omezení osobní svobody stěžovatele vazbou je třeba posuzovat společně, neboť stěžovatel byl v řízení sp. zn. 5 T 5/2000 odsouzen a byla mu zde do výkonu trestu započítána doba vazby vykonané sp. zn. 1 T 65/2000. Trestní stíhání pak bylo zastaveno proto, že čin byl amnestován. Samostatné posouzení by na věci nic nezměnilo, neboť byl amnestován čin, o němž se vedlo řízení pod sp. zn. 1 T 65/2000. Řízení pod sp. zn. 5 T 5/2000 bylo již dříve zastaveno pro neúčelnost právě s ohledem na uložení trestu v řízení pod sp. zn. 1 T 65/2000, což nárok na náhradu nezakládá. Ze stejného důvodu nenáleží náhrada za samotné trestní stíhání. Ohledně rozhodnutí o odnětí cestovního pasu stěžovatel neprokázal, že by bylo zrušeno. Toto rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze potvrdil.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl z části jako nepřípustné ze zákona, z části nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu a z části vadné. Stěžovatel se domáhal nároků se samostatným skutkovým základem, náhrada újmy ve výši 1 Kč za odebrání cestovního pasu tedy byla nepřípustná pro bagatelnost. V otázce nezapočtení vazby do trestu vykonaného na základě odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení pod sp. zn. 5 T 5/2000 (konkrétně rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 65/2010-6135 ze dne 20. 12. 2010) stěžovatel zpochybnil skutková zjištění a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod (právní závěry stavěl na vlastní verzi skutkových zjištění). Posouzení otázky promlčení za toho stavu nemohlo na věci nic změnit. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání, Nejvyšší soud nemohl posoudit ani namítané vady řízení před městským soudem.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na náhradu újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, resp. náhradu za omezení osobní svobody. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v nadměrně formalistickém přístupu obecných soudů a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. V řízení původně vedeném pod sp. zn. 1 T 65/2000 stěžovatel nemohl uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění, neboť započtením zde vykonané vazby do výkonu trestu ve věci sp. zn. 5 T 5/2000 došlo k faktickému spojení těchto trestních věcí. Nemohlo tedy dojít k promlčení. Odsuzující rozsudek vrchního soudu ve věci sp. zn. 5 T 5/2000 byl zrušen Nejvyšším soudem, vazba vykonaná pod sp. zn. 1 T 65/2000 od té doby tedy již nemůže být součástí věci sp. zn. 5 T 5/2000 a nemůže na ni dopadat účinek amnestie. Obecné soudy rezignovaly na řádné zjištění příčin žalované újmy a následků, které nastupovaly postupně. Posouzení vztahu příčinné souvislosti pak má povahu právní otázky, kterou měl Nejvyšší soud hodnotit. Vadou řízení pak je absence vyjádření obecných soudů k podstatným důkazům - třem rozhodnutím vydaným v trestních věcech stěžovatele. Na jejich základě by bylo prokázáno, že původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni byl zrušen jako nezákonný a všechna omezení osobní svobody stěžovatele již nelze započíst do trestu odnětí svobody. Závěrem stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud pochybil, když nepovažoval Úmluvu o ochraně základních práv a svobod za součást práva EU. V této souvislosti také navrhl, aby Ústavní soud podal Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku k této problematice.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Námitky ústavní stížnosti byly vedeny ve dvou rovinách: ústavně zaručeného hmotného práva na náhradu újmy způsobené mu omezením osobní svobody ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod) a ústavně zaručeného procesního práva, tj. stanoveného postupu při výkladu a aplikaci podústavních předpisů podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Nárokem na náhradu za omezení osobní svobody v trestním řízení tam, kde nedošlo k pravomocnému odsouzení, se Ústavní soud souhrnně zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 2062/18 ze dne 22. 10. 2018. V něm dospěl k jednoznačnému závěru, že smyslem a účelem čl. 36 odst. 3 Listiny, ve znění zvoleném ústavodárcem, je pouze to, aby byl odškodněn každý, komu vznikla škoda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Obdobně podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je nárok na odškodnění podmíněn zatčením nebo zadržením v rozporu s ustanoveními čl. 5 Úmluvy; pokud tento rozpor dán není, Úmluva právo na odškodnění nezaručuje. Jinými slovy, stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody (jinou situací by bylo, pokud by stěžovatel byl zproštěn obžaloby, srov. odst. 43 cit. nálezu. sp. zn. III. ÚS 2062/18).
8. V souzené věci nebylo postaveno najisto, že k omezení osobní svobody ať již vazbou či výkonem trestu odnětí svobody stěžovatele došlo na základě nezákonného rozhodnutí, neboť zrušení rozhodnutí o vazbě stěžovatel netvrdil, odsuzující rozsudky byly zrušeny pro vady řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 65/2010 ze dne 18. 5. 2012 a jemu předcházející usnesení NS č. j. 5 Tdo 643/2011-149 ze dne 14. 9. 2011) a trestní řízení mělo dále pokračovat. Pro amnestii se tak ovšem nestalo.
9. Za toho stavu není čl. 36 odst. 3 Listiny pro posouzení věci významný, neboť nezákonné rozhodnutí ve věci není dáno. Nárok stěžovatele v otázce náhrady újmy způsobené vazbou se tedy může opírat výlučně o podústavní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., v níž se zákonodárce rozhodl založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nejen nezákonným, ale i zákonným rozhodnutím o vazbě [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 11/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 596/02 ze dne 5. 5. 2004 (N 64/33 SbNU 141)]. V tomto ohledu přichází do úvahy pouze porušení čl. 36 odst. 1 Listiny při vlastním postupu soudu v řízení a při výkladu zákonných podmínek odškodnění předvídaných čl. 36 odst. 4 Listiny.
10. V tom však napadená rozhodnutí zásadní, ústavně významnou vadou netrpí. Srozumitelně, logicky a na věc přiléhavě dospěla k závěru, že nárok na náhradu újmy je zákonem výslovně vyloučen: trestní stíhání ve věci sp. zn. 5 T 5/2000 neskončilo zproštěním obžaloby, ale bylo zastaveno pro amnestii, což nárok na náhradu újmy vylučuje. Předchozí výkon trestu odnětí svobody v této trestní věci byl spojen i s vazbou (původně vykonanou pod sp. zn. 1 T 65/2000), která zde byla započtena. Společné posouzení omezení osobní svobody stěžovatele v rámci hodnocení podmínek odškodnění ve věci sp. zn. 5 T 5/2000 tedy nepředstavuje žádný logický exces. Pokud by tato vazba měla být posouzena samostatně, stíhání pod sp. zn. 1 T 65/2000 bylo zastaveno pro bezpředmětnost, což nárok na náhradu újmy také vylučuje. Ke zvrácení těchto nepříznivých následků a získání nárokované náhrady újmy za omezení osobní svobody vazbou a výkonem trestu mohl stěžovatel trvat na projednání svých trestních věcí až do zproštění obžaloby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2317/16 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 1941/16 ze dne 21. 11. 2017 či sp. zn. IV. ÚS 1432/17 ze dne 19. 9. 2017 aj.).
11. Promlčení nebylo pro posouzení věci podstatné, námitkami vůči posouzení této otázky se tak Ústavní soud nezabýval. Ve vztahu k nároku na symbolickou náhradu 1 Kč za odebrání pasu shledal Ústavní soud přiléhavým závěr Nejvyššího soudu, že dovolání bylo ze zákona nepřípustné pro bagatelnost. Stěžovatel to ostatně nijak nezpochybnil.
12. Z výše uvedených důvodů by předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU nemělo jakýkoliv význam pro rozhodnutí ve věci. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu