ECLI:CZ:US:2017:4.US.1432.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1432/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Luboše Zlatohlávka, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 4802/2016-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností (doplněnou na základě výzvy ze dne 1. 6. 2017) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku toho, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho žádost o náhradu škody způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, které bylo proti němu vedeno v letech 2004-2013.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl stíhán pro trestný čin podílnictví. Trestní řízení trvalo od 30. 1. 2004 do 20. 2. 2013, tj. 9 roků a 21 dnů, a skončilo usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky. Postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") se stěžovatel následně domáhal po Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 8 640 000 Kč jako náhrady škody za nezákonné trestní stíhání žalobce a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeného délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 18/2005. Žalovaná částka byla tvořena náhradou škody (představující ušlý zisk) ve výši 7 560 000 Kč a zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 1 080 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 11. 2015 č. j. 28 C 93/2014-49 žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 300 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 č. j. 54 Co 182/2016-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím následně odmítl dovolání stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů přísluší ostatním soudům. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Stěžovatel argumentuje tím, že osoby, proti nimž bylo vedeno trestní stíhání společně se stěžovatelem, byly zproštěny obvinění, resp. trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že skutek, pro který bylo vedeno, nebyl trestným činem. Trestní stíhání stěžovatele bylo však zastaveno dříve, a to v důsledku vyhlášené amnestie prezidenta republiky s poukazem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Stěžovatel se domnívá, že ve věci měly soudy přistoupit k aplikaci zásady beneficio cohaensionis - tedy i na něj by se mělo hledět jako na osobu, která byla zproštěna obvinění, jelikož trestný čin nespáchala (nikoliv jako na osobu "amnestovanou"). Stěžovatel však zcela pomíjí skutečnost, že sám mohl na projednání jeho věci trvat i po vyhlášení amnestie. Není tudíž možné, aby o tuto skutečnost primárně opíral svůj návrh na přiznání finanční kompenzace.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší soud ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Odkázal přitom na svoji konstantní judikaturu (srov. např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 785/2015 nebo 30 Cdo 1273/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), z níž mimo jiné vyplývá, že zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu.
Ústavní soud závěrem poukazuje na to, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné věci, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatelova spoluobviněného Ing. Miroslava Hálka, kterou Ústavní soud již dříve svým usnesením sp. zn. II. ÚS 784/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu