ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1779.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1779/2019-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 137/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 11 Co 342/2018-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 18 C 137/2017-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 55 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 16 C 301/2013 (dále jen „posuzované řízení“), které bylo samo kompenzačním řízením.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu co do částky 6 625 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále jej potvrdil v rozsahu výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což v případě žalobkyně není.
Otázka snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění hodnotil složitost řízení, jež v daném případě plynula z opakovaného průběhu řízení na vícero stupních soudní soustavy a z obtížnosti otázky řešené v posuzovaném řízení, ohledně níž bylo soudy nižších stupňů rozhodováno v souladu s ustálenou judikaturou, která však byla modifikována v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 626/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018).
Otázka, zda posuzované kompenzační řízení požívá, čistě ze své povahy, zvýšeného významu pro žalobce, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že kompenzační řízení není výjimkou, a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízením ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014).
Ani při řešení otázky hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení, kdy na základě tohoto kritéria odvolací soud základní částku odčinění nemajetkové újmy ani nezvýšil ani nesnížil, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Již dříve dovolací soud dovodil, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Žalobkyně konečně namítá porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž uvádí pro srovnání případ Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) č. 7051/06, Golha proti České republice, žádnou právní otázku však ve smyslu §237 o. s. ř. neformuluje. Má-li být v tomto směru žalobkyní zpochybněna výše zadostiučinění, pak platí shora uvedené, že Nejvyšší soud není soudem nalézacím, nýbrž soudem revizním a výší zadostiučinění se zabývá jen ve zjevně excesivních případech. Nelze pak opomenout, že přiznávání rozdílných částek zadostiučinění různým poškozeným je výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, nestačí tak pro vymezení přípustnosti toliko namítat, že v jiném případě bylo poškozenému přiznáno (Evropským soudem pro lidská práva) zadostiučinění vyšší. Krom toho tvrzení žalobkyně, kdy „u ESLP jsou přiznávány obecně nižší částky, než jsou částky na národní úrovni“, neodpovídá poznatkům praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009), a ani pod prismatem judikatury ESLP se tak dovolacímu soudu nejeví přiznané zadostiučinění jako zcela zjevně nepřiměřené.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu