ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1808.2018.3
sp. zn. 30 Cdo 1808/2018-576
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce T. C. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Sylvou Skočkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti žalovaným 1) S. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radimem Ševčíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Vyhlídce 2582, 2) I. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Gabrielou Hulíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, a 3) L. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 9/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 56 Co 197/2017-503, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 56 Co 197/2017-503, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. března 2017, č. j. 15 C 9/2013-437 [když jeho předchozí rozsudek ze dne 24. dubna 2015, č. j. 15 C 9/2013-261, byl pro nepřezkoumatelnost zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) ze dne 27. ledna 2016, č. j. 56 Co 296/2015-342, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dovolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2525/2016, odmítnuto] určil, že žalovaní 1) a 2) jsou, a to každý v rozsahu ½, spoluvlastníky označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že: „ze strany žalovaných 1) a 2) došlo k uzavření sice formálně právně bezvadného právního úkonu, který však ve vzájemné souvislosti s ohledem na časovou posloupnost fakticky vedl ke ztížení, dokonce upření práva věřitele na řádnou efektivní soudní obranu v rámci výkonu rozhodnutí. Právní úkon ze dne 24. 6. 2002 je neplatný pro obcházení zákona podle §39 zákona č. 40/1964 Sb. V důsledku neplatnosti tohoto právního úkonu nemohl nabýt žalovaný 1) výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem a nemohl toto právo platně převést na žalovaného 3), podle pravidla nikdo nemůže převést více práva než má sám. Žalovaný 3) se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí...“
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 56 Co 197/2017-503, rozsudek soudu prvního stupně (s formulačně upřesňujícím výrokem) v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku II. (způsobem vyloženým v jeho výroku II. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rovněž shledal předmětnou smlouvu ze dne 24. června 2009 o zúžení rozsahu společného jmění manželů a dohodu o jeho vypořádání (uzavřenou ve formě notářského zápisu mezi žalovanými 1/ a 2/) ve smyslu §39 obč. zák. za absolutně neplatnou, leč nikoli - jak učinil soud prvního stupně - pro obcházení zákona, nýbrž pro rozpor se zákonem. Odvolací soud k tomu uvedl, že: „Smlouva ze dne 24. 6. 2009 je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná. Svým účelem odporuje zákonu, neboť zkracuje práva věřitelů. Úmysl 2) žalované znemožnit (smlouvou o zúžení SJM a jeho vypořádání) žalobci jako věřiteli uspokojení jeho pohledávek zpeněžením nemovitého majetku náležejícího do SJM - 1) a 2) žalovaných, byl zjištěn v trestním řízení vedeném u KS v Ostravě pod sp. zn. 80 T 4/2013; skutkovou a právní větou odsuzujícího trestního rozsudku byl krajský soud podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Z výsledků dokazování v této věci bylo možno stejný úmysl dovodit také u 1) žalovaného. S takovým úmyslem byl 1) žalovaný minimálně srozuměn. Lze na něj spolehlivě usuzovat především z údajů o době uzavření obou smluv o převodu nemovitostí, neboť 1. z nich byla uzavřena asi 4 měsíce poté, kdy 2) žalovaná dne 1. 3. 2009 písemně uznala svůj dluh vůči právnímu předchůdci žalobce V. C., ke dni 15. 5. 2009 nastala splatnost směnky, ze které J. H. 2) žalované neplnil a 2) žalovaná neměla peníze na vyrovnání dluhu vůči V. C.. Obě smlouvy byly uzavřeny s odstupem 8 dnů, darovací smlouva v situaci, kdy 3) žalovaný se zdržoval v zahraničí a smlouvu uzavřel v zastoupení babičkou.“ Ve vztahu k 3) žalovanému odvolací soud uzavřel, že tento účastník nebyl v předmětnou dobu v dobré víře, a proto nemohl jako nevlastník nabýt vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní obsahově identická dovolání. V nich uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vymezují tvrzením, že při řešení právní otázky posouzení platnosti předmětných smluv, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu shodně uvádějí, že: „Sám odvolací soud totiž sice u žalovaného č. 1 na jedné straně shledává stejný úmysl jako u žalované č. 2, a sice znemožnit (smlouvou o zúžení SJM a jeho vypořádání) žalobci jako věřiteli uspokojení jeho pohledávek zpeněžením nemovitého majetku náležejícího do SJM žalovaných č. 1 a č. 2, avšak na straně druhé konstatuje, že s takovým úmyslem byl žalovaný č. 1 minimálně srozuměn. A to v souladu s judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006) způsobuje nikoli neplatnost smlouvou o zúžení SJM a jeho vypořádání, nýbrž její neúčinnost, jež může být vyslovena na základě odpůrčí žaloby. Tentýž závěr lze pak vztáhnout i na darovací smlouvu uzavřenou mezi žalovanými č. 1 a 3.“ V další části svých dovoláních pak žalovaní polemizují se závěrem odvolacího soudu stran jeho závěru, že skutkové okolnosti případu vylučují použitelnost právních závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. 21 Cdo 2294/2016, a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k podaným dovoláním odmítl žalovanými uplatněnou dovolací argumentaci a přisvědčil (podle něj) věcně správnému posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku; proto navrhl, aby dovolací soud podaná dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných věcných smluv došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud konstatuje, že (včas a řádně podaná) dovolání žalovaných jsou – jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustná i důvodná.
Jak již shora bylo zreferováno, odvolací soud za zjištěné skutkové situace dospěl k závěru, že předmětná smlouva ze dne 24. června 2009 (uzavřená mezi žalovanými 1/ a 2/), je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť svým účelem odporuje zákonu, jelikož (ve stručnosti shrnuto z právně kvalifikačního závěru odvolacího soudu vyjádřeného v odůvodnění jeho rozsudku) jí účastníci uzavřeli v úmyslu zkrátit práva věřitele. Dále odvolací soud vyložil, že úmysl žalované 2) se podává již z předmětného (odsuzujícího) trestního rozsudku, jímž byla tato žalovaná uznána vinou ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, přičemž „z výsledků dokazování v této věci bylo možno stejný úmysl dovodit také u 1) žalovaného. S takovým úmyslem byl 1) žalovaný minimálně srozuměn. Lze na něj spolehlivě usuzovat především z údajů o době uzavření obou smluv o převodu nemovitostí...“
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), vyložil právní názor, že právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele nejsou v souladu se zákonem, v důsledku čehož jsou - v závislosti na konkrétních okolnostech - buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení, nebo jsou sice platné, avšak odporovatelné. Pro posouzení - o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná - je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze dlužník ; v prvním případě jde o úkon neplatný, v druhém (pouze) o úkon odporovatelný.
V dalším svém rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2009, dovolací soud judikoval, že jestliže dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelných pohledávek dlužníkových věřitelů, neplyne závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednaly při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany, jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.
Z vyloženého je zřejmé, že pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. z důvodu, že odporuje zákonu či obchází zákon, je nezbytné zjištění soudu, že oba účastníci takový právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele, když s pouhou vědomostí o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele „se naopak bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele“ (R 40/2009). V opačném případě „by institut odporovatelnosti právního úkonu obsažený v §42a obč. zák....pozbyl smyslu, neboť každá vědomost druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele by v duchu této logiky způsobovala neplatnost právního úkonu proto, že svým účelem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud k tomu dodává, že institut odporovatelnosti právních úkonů dlužníka, potažmo jejich zákonné účinnosti se v právním řádu vyvinul (u vědomí zřejmé společenské škodlivosti jednání, jimiž dlužník zkracuje své věřitele) mimo jiné právě proto, že neplatnost podobných právních úkonů, založená na závěru o shodném úmyslu obou smluvních stran zkrátit věřitele dlužníka, se prokazuje velmi obtížně a že k takovému závěru lze zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů.“ (Ibid).
Z připomenuté judikatury dovolacího soudu je tedy zřejmé, že k právně kvalifikačnímu závěru o tom, že předmětný právní úkon je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem či pro obcházení zákona, je nezbytné zjištění, že oba účastníci takového právního úkonu (tj. jak dlužník, tak i další osoba bez vztahu k věřiteli) měli v úmyslu zkrátit předmětného věřitele. V případě druhého účastníka smlouvy (který je kupujícím, respektive nabyvatelem) však nelze takový úmysl mít přirozeně za prokázaný již tím, že tento účastník s eventualitou možného zkrácení věřitele daným právním úkonem byl (pouze) srozuměn; i v jeho případě totiž musí být úmysl zkrátit předmětného věřitele - s odkazem na příslušná dílčí skutková zjištění z provedených důkazů - prokázán.
V daném případě odvolací soud na straně jedné spatřuje úmysl zkrátit věřitele (kromě žalované 2/) i na straně žalovaného 1), avšak na straně druhé zase uzavírá, že „s takovým úmyslem (roz. jako u žalované 2/) byl 1) žalovaný minimálně srozuměn“ , což je ovšem vyjádřením toho, že žalovanému 1) bylo (pouze) známo, že tento právní úkon žalovaná 2) učinila v úmyslu zkrátit svého věřitele, tj. žalobce, což je ovšem zcela odlišná skutková situace podléhající jinému právnímu režimu, jak bylo vysvětleno připomenutou judikaturou dovolacího soudu shora. Je zřejmé, že nikoli obě, nýbrž pouze jedna z těchto variant mohla v daném případě nastat, což odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neverifikoval po skutkové stránce a následně neposoudil z hlediska užitého právně kvalifikačního závěru.
Odvolací soud tedy důsledně z připomenuté judikatury dovolacího soudu nevycházel, respektive svá skutková zjištění a následné právní posouzení věci učinil nedostatečným způsobem.
Jelikož dovolací soud nemůže nedostatky ve skutkové oblasti v rámci dovolacího přezkumu revidovat, za dané situace nezbylo, než přistoupit ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku s tím, aby odvolací soud v dalším řízení v nově vydaném rozhodnutí svá skutková zjištění a tomu odpovídající závěry – s přihlédnutím k připomenuté judikatuře dovolacího soudu – náležitě precizoval.
Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243e odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu