ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1818.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1818/2017-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně KLAOS spol. s r. o. , se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, identifikační číslo osoby 47535750, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 219 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 127/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 72 Co 198/2016-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to zaplacením soudního poplatku, kdy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl na žalobkyni podán insolvenční návrh, který byl usnesením Krajského soud v Praze (pod sp. zn. KSPH 55 INS 2807/2009) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze pravomocně zamítnut. Na základě dovolacího řízení byla obě tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V mezidobí podala žalobkyně žalobu na náhradu škody proti insolvenčním věřitelům (navrhovatelům) a v tomto řízení (vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 232/2011) zaplatila soudní poplatek ve výši 219 240 Kč. V souvislosti se zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu podala žalobkyně v řízení o náhradu škody návrh na přerušení řízení do pravomocného skončení insolvenčního řízení, kdy soud prvního stupně nejprve řízení přerušil, avšak následně Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že se řízení nepřerušuje. Poté vzala žalobkyně žalobu o náhradu škody proti insolvenčním věřitelům (navrhovatelům) zpět a řízení bylo zastaveno. V insolvenčním řízení bylo následně znovu rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2015, č. j. 28 C 127/2015-73, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 219 240 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 72 Co 198/2016-95, rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 300 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu co do výroku I o věci samé napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelky je dovolání „přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda náklady vynaložené žalobcem v řízení o náhradu škody podle §147 odst. 2 insolvenčního zákona lze považovat za škodu ve smyslu §26 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v případě, kdy v průběhu tohoto řízení bylo zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu a žalobce vzal z tohoto důvodu žalobu o náhradu škody zpět, v důsledku čehož bylo řízení o náhradu škody soudem zastaveno, a zda je v takovém případě dána příčinná souvislost mezi zrušením rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu, jakožto nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a vznikem takové škody.“
Ani jedna z uvedených otázek přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, že by náklady řízení nebylo možno považovat za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud postavil své rozhodnutí výlučně na závěru, že mezi původním rozhodnutím o zamítnutí insolvenčního návrhu, resp. potvrzujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které bylo následně v dovolacím řízení pro nezákonnost zrušeno, a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, neboť příčinu škody spatřoval odvolací soud v jednání žalobkyně.
Odvolací soud, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, rovněž neposuzoval příčinnou souvislost mezi zrušením rozhodnutí insolvenčního soudu a vznikem tvrzené škody, nicméně pokud soud prvního stupně v této souvislosti poukázal, že zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno, naopak tímto rozhodnutím byla zrušena rozhodnutí pro žalobkyni příznivá, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které stát neodpovídá za škodu způsobenou zrušením rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného dovolací soud současně poznamenává, že škoda představovaná zaplacenými náklady řízení není v příčinné souvislosti se zrušením jiného rozhodnutí pro nezákonnost, i když žalobce z jeho obsahu čerpal údaje pro podání občanskoprávní žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 603/2004).
Konečně dovolací soud neshledává žádný rozpor napadeného rozhodnutí ani s judikaturou označenou v dovolání, neboť v tam označených rozhodnutích byly řešeny otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010, se týkal nákladů správního řízení ve věci dohledu nad dodržováním zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a byl v něm uveden právní závěr, že „pokud procesní předpis (správní řád) náhradu nákladů řízení upravuje, avšak správní orgán v příslušném řízení účastníkům (z jakéhokoli důvodu) tuto náhradu nepřiznal, není možné, aby účastník správního řízení, jímž byla v daném případě žalobkyně, dosáhl náhrady nákladů takového řízení cestou občanskoprávní žaloby, jinak by docházelo k obcházení příslušné zvláštní právní úpravy náhrady nákladů řízení, což by v konečném důsledku představovalo nepřípustný zásah do pravomoci příslušného orgánu“. V nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, byl řešen případ, kdy se tamní navrhovatelka (žalobkyně) domáhala po žalovaném statutárním městě, aby jí nahradilo škodu, která jí vznikla zaplacením správních poplatků v souvislosti s (jak se později ukázalo důvodným) přezkumem dvou rozhodnutí tamního žalovaného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že soudy nesprávně hodnotily úhradu správního poplatku pouze jako pohnutky, a nedostatečně se zabývaly významem této skutečnosti v řetězci navazujících skutečností vedoucích k majetkové újmě. Další závěry o možnostech či povinnosti náhrady nákladů řízení mimo toto řízení či šanci na úspěch a kompenzaci škody žalobkyně Ústavní soud neuvedl. V posledním označeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007, se dovolací soud zabýval skutkovým (otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem) a právním (stanovení mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována) posouzením existence příčinné souvislosti ve vztahu k tvrzenému nesprávnému postupu při léčbě psa, který měl na základě podání nevhodného léku veterinárním lékařem vést k jeho úmrtí. Přičemž soudy mimo jiné dospěly k závěru, že polemika tamní žalobkyně se znaleckými posudky představuje námitky proti skutkovým zjištěním, nikoli právnímu posouzení věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu