ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2195.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2195/2018-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka, a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce F. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39 Co 164/2015-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 82 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 25 C 98/2013-32, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
O dovolání žalobce podaném proti napadenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 4518/2015-77, tak, že dovolání pro vady odmítl.
Proti usnesení dovolacího soudu podal žalobce ústavní stížnost. Nálezem ze dne
22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 3151/17, Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 4518/2015-77, zrušil, neboť tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce pro vady, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Nejvyšší soud přistoupil k opětovnému projednání podaného dovolání.
O dovolání žalobce Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka, zda je založena odpovědnost státu za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bez toho, že by došlo ke zrušení rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce měl zákonnou možnost dosáhnout odstranění správního rozhodnutí, jímž mu byl zadržen řidičský průkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013), čehož však nevyužil. Jak též dovolací soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 24. 5. 2016, sp. zn.
30 Cdo 3513/2014, podmínka, aby poškozený využil opravných prostředků k ochraně svého práva dle §8 odst. 3 OdpŠk, vychází z obecné právní zásady prevence (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08), neboť vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak.
Otázka, zda nezákonnost rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu vyplývá z toho, že došlo k zastavení souvisejícího přestupkového řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že samo zastavení řízení o přestupku nečiní rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu nezákonným, a to ani v případě, kdy bylo dokazováním zjištěno, že přestupek nebyl spáchán (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 3047/09, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Rovněž platí, že přestupkové řízení není zákonem stanoveným pokračováním řízení o zadržení řidičského průkazu a rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu není ani vůči rozhodnutí o přestupku předběžné povahy. Rozhodnutí vydané v přestupkovém řízení proto nemůže mít na vliv posouzení zákonnosti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 7 As 69/2008-47).
K žalobcem odkazované judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a nález ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09) dovolací soud konečně podotýká, že se na rozhodovanou věc nevztahuje, když se týká problematiky efektivity opravných prostředků proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015) přitom plyne, že proti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu je možná účinná obrana.
Dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu