ECLI:CZ:US:2009:4.US.618.08.1
sp. zn. IV. ÚS 618/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 618/08 ve věci ústavní stížnosti Bc. V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na náhradu škody vzniklé stěžovateli v souvislosti s náklady obhajoby v trestním řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 4. 2007 č. j. 55 C 23/2006-25 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 14 667 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala škodu, která stěžovateli vznikla v souvislosti s náklady obhajoby v trestním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 T 230/2003, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) a b) téhož předpisu. Okresní soud odůvodnil zamítnutí žaloby nesplněním podmínky stanovené v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., neboť stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a současně nebyly na jeho straně shledány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno nesplnění tohoto požadavku prominout. Krajský soud následně k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy postupovaly při aplikaci ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nepřiměřeně formalisticky a dostatečně nezohlednily skutečnost, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání by v jeho případě bylo zjevně bezúčelné a vedlo by pouze ke vzniku dalších nákladů. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že stížnost spoluobviněného M. N., který jako jediný ze spoluobviněných opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal, byla jako nedůvodná zamítnuta. Všichni spoluobvinění přitom byli trestně stíháni pro týž skutek, jehož se měli společně dopustit jako městští strážníci v rámci zásahu v restauraci Rebel v Ostravě-Dubině, proto by případný důvod, který by prospíval M. N., musel být hodnocen i ve prospěch zbývajících spoluobviněných [§150 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Bylo tedy zřejmé, že ani stížnost stěžovatele nemohla být úspěšná. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že v jeho případě existovaly okolnosti zvláštního zřetele hodné, které spatřoval v tom, že jako příslušník městské policie zakročil proti podnapilým a agresivním hostům restaurace Rebel, chránil zdraví a majetek občanů a veřejný pořádek a při zákroku utrpěl zranění. Následně byl účelově obviněn a byl nucen v této souvislosti vynaložit náklady na obhajobu a prokázání své neviny; po státu přitom požadoval toliko kompenzaci těchto nákladů. V podrobnostech pak stěžovatel odkázal na podání učiněná v řízení před obecnými soudy. Ve skutečnosti, že jeho žalobě o náhradu škody nebylo za těchto okolností vyhověno, spatřoval porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46 svým nálezem zrušil.
II.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 55 C 23/2006 a vyjádření účastníků řízení.
5. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl pouze tolik, že na právním názoru vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí trvá a v dalším odkazuje na jeho obsah. Vedlejší účastnice se pak svého postavení účastníka řízení vzdala. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato zasílána stěžovateli k replice. Všichni účastníci řízení, včetně stěžovatele, vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
6. Přípisem ze dne 7. 4. 2009 stěžovatel doplnil svou ústavní stížnost o odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3026/07ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423), jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti M. Š., spoluobviněného, resp. spoluobžalovaného stěžovatele v trestním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 T 230/2003. Stěžovatel měl za to, že právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3026/07 by měl být aplikován i na nyní projednávanou věc, neboť rozsudek krajského soudu ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46 byl opřen o shodné argumenty jako rozhodnutí, která byla uvedeným nálezem zrušena.
III.
7. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon. Dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
9. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba krom výše uvedených ustanovení spatřovat i přímo v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tzn. v principech materiálního právního státu, který musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Ústavní soud rovněž dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a nález IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)].
10. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání se dle ustálené judikatury posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, tzn. z hlediska jeho uplatnění jsou relevantní ustanovení §5 písm. a), §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 24, pod C 1813, a rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž, sv. 25, pod C 1867). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 4, č. 32, str. 163).
11. Ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb.) stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Stěžovatel nezpochybňoval, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 6. 2003 nepodal opravný prostředek, nicméně argumentoval tím, že v jeho případě by nebyl tento opravný prostředek efektivní a že existovaly i další důvody hodné zvláštního zřetele.
12. Podmínka obsažená v ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout.
13. Stěžovatel a zbývající spoluobvinění byli stíháni pro týž skutek, jehož se měli dopustit ve spolupachatelství. Spoluobviněný M. N. podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, přičemž tato byla jako nedůvodná zamítnuta. Vzhledem k zásadě beneficium cohaesionis, jejíž podstatou je změna rozhodnutí i ve prospěch té osoby, která opravný prostředek nepodala, jestliže jí prospívá důvod, pro který bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala, je zřejmé, že zjistil-li by státní zástupce důvody pro zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k M. N., prospěl by důvod kasace i stěžovateli a dalšímu spoluobviněnému, neboť skutkové a právní okolnosti rozhodné pro posouzení věci byly u všech spoluobviněných obdobné.
14. Jestliže stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zjevně nemohla být úspěšná, jeví se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 3026/07 (viz výše, dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
15. Rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 11. 2007 č. j. 57 Co 440/2007-46 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.