ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2296.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2296/2019-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 037 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 132/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 21 Co 342/2018 - 10, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Usnesením ze dne 3. 9. 2018, č. j. 14 C 132/2018 – 4, vyslovil Obvodní soud pro Prahu 9 místní nepříslušnost pro projednání žaloby, přičemž po právní moci citovaného rozhodnutí měla být věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dovoláním napadeným usnesením odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť souhlasil se závěry obvodního soudu a uzavřel, že z žaloby vyplývá, že se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v souvislosti se soudním řízením. Dovodil tedy aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., přičemž dle §6 odst. 1 a 2 tohoto zákona je úřadem jednajícím za stát Ministerstvo spravedlnosti. Obecným soudem tohoto žalovaného je pak dle §84 ve spojení s §85 odst. 5 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 2.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze parafrázoval znění §237 o. s. ř., ale nepředložil žádnou otázku procesního a/nebo hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Žalobce předkládá úvahu o možnosti volby místně příslušného soudu dle §87 písm. b) o. s. ř. Touto otázkou se však odvolací soud vůbec nezabýval, ani žalobce (kromě dovolání) nikdy netvrdil, že soud, k němuž podal žalobu, byl vybrán právě z důvodu, že v jeho obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy (§87 písm. b) o. s. ř.), rozhodné skutečnosti k založení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 nejsou patrny ani ze skutkových tvrzení žalobce.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem nově vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 a Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu