ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2494.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2494/2018-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové , LL. M., se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, správkyně konkurzní podstaty úpadce M. D., narozeného dne XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované T. K. L. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 412/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2018, č. j. 10 Co 103/2018-175, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V předmětné věci se žalobkyně, jakožto správkyně konkurzní podstaty úpadce, domáhala určení, že úpadce je vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY (nacházející se v katastrálním území XY, a obci XY), zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále již „předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2017, č. j. 12 C 412/2014-150, žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně své rozhodnutí založil (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) na následujících (skutkových a právních) závěrech. Na majetek úpadce byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. prosince 1995, č. j. K 71/95-131, prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven JUDr. Jan Růžek. Předmětné nemovitosti byly pojaty do soupisu konkurzní podstaty a dne 6. října 1997 byly prodány shora uvedeným správcem konkurzní podstaty M. a I. O. (dále již „první kupující“). Nový správce konkurzní podstaty Ing. Vladimír Komeda navrhl dne 12. srpna 2004 Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby vyzval první kupující k tomu, aby proti správci konkurzní podstaty podali vylučovací žalobu. Dále Ing. Komeda sdělil uvedenému soudu, že první kupující informoval o duplicitním zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. První kupující následně podali vylučovací žalobu, která - jak se podává z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2006, č. j. 43 Cm 31/2004-30 - byla následně vzata zpět z důvodu, že žalovaný správce konkurzní podstaty vyloučil předmětné nemovitosti z konkurzní podstaty a odstranil tak duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. První kupující prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 6. března 2008 prodali předmětné nemovitosti žalované. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemá za prokázané, že žalovaná nebyla v dobré víře.
Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval primárně otázkou existence dobré víry u žalované a v souvislosti s tím i střetem vlastnického práva úpadce a žalované coby dobrověrné nabyvatelky. Konstatoval, že: „při poměřování práv původního vlastníka, kterému de facto o vlastnictví jako takové nejde, a žalované, která nemovitosti v dobré víře koupila a je v souvislosti s jejich koupí vázána několikamilionovým hypotečním úvěrem, který musí několik let splácet, je nutno přiznat ochranu žalované jako dobrověrnému nabyvateli i z tohoto důvodu.“ Dobrou víru shledal soud prvního stupně i u prvních kupujících, přičemž vyložil, že: „od okamžiku, kdy tehdejší konkurzní správce úpadce vyloučil nemovitosti z konkurzní podstaty a odstranil duplicitní zápis v katastru nemovitostí, do doby doručení žaloby v projednávané věci žalované tedy uběhla již více než desetiletá vydržecí doba (při započtení doby právních předchůdců žalované.) Žalovaná tak nemovitosti vydržela.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2018, č. j. 10 Co 103/2018-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že první kupující nabyli předmětné nemovitosti bez dobré víry, ani to, že by jejich dobrá víra byla v průběhu držby přerušena. Zdůraznil také, že žalovaná nabyla nemovitosti nikoli od správce konkurzní podstaty, nýbrž od prvních kupujících, přičemž o konkurzu probíhajícím před více než 10 lety ani nevěděla a své úkony činila v dobré víře v zápis údajů v katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání vymezila s tím, že meritorní výrok dovoláním napadeného rozsudku „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a protože existují důvody, proč by měl dovolací soud právní otázku v této věci posoudit jinak, než v případech, o kterých dosud rozhodoval.“
Dovolatelka úvodem (bez odkazu na některé z hledisek přípustnosti dovolání) poukazuje na své argumenty, které byly součástí jejího odvolání. Dále se (v části III. svého dovolání) zabývá otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanou v dobré víře, když podle jejího názoru tato otázka byla odvolacím soudem posouzena nesprávně [dovolatelka na tomto místě stručně odkázala na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I ÚS 2219/2012, a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, ovšem bez bližšího vyložení toho, jak se odvolací soud podle jejího názoru od těchto rozhodnutí odchýlil]. Podle dovolatelky nelze absolutizovat princip ochrany dobré víry tak, že by došlo k negaci „tehdejším zákonem výslovně zakotvené zásady, dle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má.“ V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/2011, z nichž vyplývá, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 nemohlo vyjma zákonem stanovených způsobů dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, pak dovolatelka uvedla, že soudy by měly porovnat proti sobě stojící principy a zásahy do jednotlivých práv. V další části svého dovolání dovolatelka předkládá vlastní skutková hodnocení. Právním předchůdcům žalované byl doručen dopis předchozího správce konkurzní podstaty, který upozorňoval na nejasnosti ohledně vlastnických práv k předmětné nemovitosti. Z toho dovolatelka vyvozuje za pravděpodobné, že: „právní předchůdci o této skutečnosti žalovanou, případně prodejce nemovitostí informovali, aby se tak do budoucna vyhnuli případnému nařčení z podvodného jednání či uplatňování nároků za škodu ze strany žalované.“ Dovolatelka dále uvedla, že o vylučovací žalobě bylo prokazatelně vedeno soudní řízení, avšak bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, přičemž první kupující byli „opakovaně upozorňováni na neplatnost první kupní smlouvy“ . Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby sám ve věci rozhodl a vyhověl žalobě v plném rozsahu.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání zdůraznila, že dovolatelka uvádí odlišné skutkové závěry, než které učinily soud prvního stupně a odvolací soud. Žalovaná se přiklání k závěrům obou soudů, že je dobrověrnou nabyvatelkou. Ohledně splnění obligatorních podmínek dovolání pak žalovaná uvedla, že dovolatelka ve svém dovolání neuvedla, v čem se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, ani neuvedla, proč by měl dovolací soud posoudit otázku střetu ochrany dobrověrného nabyvatele s ochranou vlastníka jinak. Závěrem navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatelka tvrdila, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 nemohlo vyjma zákonem stanovených způsobů dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, pak odkazuje na rozhodovací praxi, která byla ovšem překonána právě v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Podle v současné době ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), na který mj. dovolatelka bez hlubšího vysvětlení sama odkázala, dovolací soud konstatoval, že v situaci, kdy všechny senáty Ústavního soudu postupně ve svých předmětných nálezech shodně zaujaly právní názor o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, nezbývá Nejvyššímu soudu než respektovat takto ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Velký senát proto ve shodě s konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
K další argumentaci dovolatelky, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá požadavek posuzovat dobrou víru nejen s ohledem na pravost údajů uvedených v katastru nemovitostí, ale také s ohledem na další skutečnosti, nutno uvést, že se v daném případě odvolací soud přiklonil k závěrům soudu prvního stupně, který se blíže zabýval střetem vlastnického práva úpadce a žalované, jakožto dobrověrné nabyvatelky (viz výše). Soud prvního stupně jednak poměřoval dopad do základních práv zúčastněných stran, respektive porovnával proti sobě stojící principy a zásahy do jednotlivých práv, ale současně se zabýval i dalšími okolnostmi případu (jako např. existencí úvěru, který žalovaná splácí, atd.).
Odkazovala-li dovolatelka na další rozhodnutí dovolacího soudu, pak ovšem bez bližší identifikace právní otázky, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Rovněž, pokud dovolatelka v úvodu svého dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na právních otázkách, které by měl dovolací soud do budoucna posoudit jinak, pak ani zde nevyložila, o jaké právní otázky se mělo jednat. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, je v tomto případě na dovolateli, aby vymezil příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvedl, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka další právní otázky řádně nevymezila, čímž upřela dovolacímu soudu možnost se jimi zabývat.
Argumentace dovolatelky mířící na skutkové otázky nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takový případ se ovšem zde nejedná. Přitom sama okolnost, že žalobkyně vychází ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu