ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2495.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2495/2019-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 8 370 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 18/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 194/2017-80, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 32 Cm 18/2015-57, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 8 370 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedl, že dovolání je přípustné, neboť závisí na řešení právní otázky, zda je možné žalobu zamítnout v případě, že soudní řízení je původně (na základě žaloby) zahájeno o jednom nároku a následně je řízení rozděleno na základě rozhodnutí soudu o vyloučení části nároků do samostatných řízení. Odvolací soud dle dovolatele založil napadené rozhodnutí na nesprávném právním závěru, že jde společně s řízením vedeným v prvním stupni před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 160/2008 o jediné řízení, ve kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, a z toho důvodu žalobu zamítl, namísto toho, aby řízení zastavil z důvodu věci rozhodnuté. Dle dovolatele tento závěr odporuje konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel však na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu neodkazuje a ani obsahově namítanou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nevymezuje. Dále dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že Česká republika nemůže odpovídat za to, že správce konkurzní podstaty neoprávněně zahrnul věci do konkurzní podstaty. Rovněž tento závěr má být v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, kterou dovolatel nikterak nekonkretizuje.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nad rámec výše uvedeného nutno uvést, že dovolatelem vymezená otázka by přípustnost dovolání nemohla založit též z toho důvodu, že nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Z napadeného rozhodnutí totiž nikterak neplyne dovolatelem dovozovaný závěr, že by ve věci byla dána překážka věci rozsouzené. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze připomenul, že žalobce se na základě totožného nesprávného úředního postupu domáhá více práv, přičemž původní řízení bylo v souvislosti s jednotlivými uplatněnými právy rozděleno do více řízení. Následně se však již odvolací soud věcně zabýval důvodností žalobou uplatněného práva.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu