ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2524.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2524/2018-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce K. Š. , nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2095/150, proti žalované TV Nova s.r.o. , IČO 45800456, se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 102/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, č. j. 58 Co 61/2018-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 58 Co 61/2018-221, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 28 C 102/2016-167, ve výroku I, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost uveřejnit omluvu (pouze s formulační změnou znění omluvy – viz výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, kterým soud prvního stupně přiznal žalobci právo na peněžité zadostiučinění ve výši 100 000 Kč tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V, kterým byla zamítnuta žaloba co do žalobního požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 4 900 000 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků II a III, jimiž bylo rozhodováno o žalobním požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění tak, že žaloba byla v této části zcela zamítnuta (změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč na zamítavý a potvrzen zamítavý výrok co do částky 4 900 000 Kč). K důvodům dovolání žalobce uvedl, že pokládá za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v jeho závěru, že nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění není důvodný, a že je v tomto případě přiměřeným zadostiučiněním zveřejnění omluvy. Žalobce zdůraznil, že předmětná reportáž, kterou bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, „byla odvysílána na něčí objednávku, jejím účelem bylo, aby žalobci byla znemožněna jeho další obrana v jeho trestní věci, aby dostal strach z ostatních lidí, aby radši ani nevycházel ven. Zároveň se spoléhalo na takto uměle vytvořené veřejné mínění s tím, aby nedokázal splnit to, co uvedl u KS Ostrava a jeho osoba byla takto blokována jak v soukromém, tak i profesním životě“. Žalobce dále uvedl, že odvysíláním reportáže došlo k poškození jeho jména i pověsti a nepříznivě se promítlo do aktivit podnikatelských subjektů A. R. L. C., C. W. T. L. C., A. E., C. W. F. v Panamě, jejichž je výkonným ředitelem. Žalobce vyslovil přesvědčení, že zásah do jeho osobnostních práv dosahoval takové intenzity, že mu svědčí právo na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích ve výši 5 000 000 Kč, která by plnila nejen odpovídající satisfakční funkci, ale i preventivně sankční v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Žalobce dále uvedl, že odvysílaná reportáž byla útokem na jeho osobu, silně ho poškodila v osobním životě, došlo k fyzickým útokům na jeho osobu. Nebyla dodržena zásada presumpce neviny v rozporu novinářskou etikou, bylo u jeho jména uvedeno označení podvodník, ačkoliv odsouzení žalobce nebylo pravomocné, jeho osoba byla zesměšňována označením „švihák, kterému stačí bílý oblek, zlaté prsteny a sebevědomí“, účelem reportáže bylo zdiskreditování žalobce. Žalobce uvedl, že od svého propuštění z vazby v roce 2013 pracuje na očištění svého jména, vysvětluje a předkládá důkazy o své nevině, upozorňuje na trestnou činnost státního zástupce, soudce a dalších osob. Jedná s akcionáři svých společností a pracuje na jejich vypořádání. Po dlouhé a usilovné práci se žalobci podařilo obnovit důvěru svých bývalých spolupracovníků, akcionářů a obchodních partnerů, což předestřel soudu ve své účastnické výpovědi. Předmětná reportáž tuto práci znehodnotila, žalobci dalo opětovně hodně práce vysvětlit akcionářům a obchodním partnerům, že jeho trestní stíhání dosud běží a nebylo pravomocně skončeno. Žalobce je přesvědčen, že je nepřijatelné, aby mu soud nepřiznal žádnou peněžní satisfakci, když jen náklady dosažení zveřejnění omluvy dosáhly částky 100 000 Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v dovoláním dotčeném rozsahu změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání žalobce tak, že dovolání nesplňuje náležitost podle §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahuje žádné vymezení hledisek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., nevymezuje žádnou právní otázku, jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Žalovaná dále uvedla, že dovolání žalobce opakuje nepodložená a ničím neprokázaná tvrzení žalobce, že bylo účelem reportáže žalobce „blokovat“ v soukromém a profesním životě a znemožňovat mu obranu v trestním řízení. Souvislost fyzického útoku na jeho osobu s reportáží nebyla nijak prokázána, sám žalobce při soudním jednání uvedl, že dává útok na jeho osobu do souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci. Žalobce opakuje své argumenty, že reportáž znehodnotila práci žalobce na obnovení důvěry obchodních partnerů a investorů, přitom neprokázal, že by jakkoliv uhradil své závazky vůči klientům, neprokázal, že by jím tvrzené negativní důsledky reportáže nastaly. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nekonkretizoval nijak, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této věci za naplněný. Dovoláním není vymezena žádná právní otázka, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena vůbec nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem napříště řešena jinak.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že dovolání není způsobilé projednání, není-li z něj zřejmé naplnění předpokladů jeho přípustnosti dle §237 o. s. ř., tedy není-li v něm uvedeno, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil, která konkrétní v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Tvrdí-li žalobce (opakuje) skutkové okolnosti dopadů zásahů do jeho osobnostní sféry, přehlíží, že skutková zjištění nižších soudů ani proces hodnocení důkazů však nelze dovoláním účinně zpochybnit. Polemika se skutkovými závěry nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu