ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2584.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2584/2018-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce J. Z. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí 1180/7, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 110 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 20 C 170/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2018, č. j. 57 Co 398/2017-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 24. 7. 2017, č. j. 20 C 170/2016-103, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 88 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a částku ve výši 1 453 Kč (výrok I), žaloba byla co do částky 22 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok II). Výroky III – V bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání žalované byl v záhlaví uvedeným rozsudkem odvolacího soudu v napadené části výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá co do částky 58 000 Kč s příslušenstvím (první odstavec výroku I), ve zbytku (tedy v částce 30 000 Kč) byl rozsudek potvrzen (druhý odstavec výroku I), žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 30 661 Kč (výrok II), na náhradě nákladů odvolacího řízení pak částku ve výši 8 228 Kč (výrok IV). Dále bylo žalované uloženo uhradit na nákladech státu částku ve výši 560 Kč.
Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 151 745 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (náklady vynaložené na právní zastoupení obhajoby ve výši 41 745 Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 110 000 Kč), která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Proti žalobci (a dalším osobám – členům rady obce Ostravice) bylo dne 16. 1. 2013 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) a přečinu porušení povinnosti při správně cizího majetku ve stadiu pokusu podle §220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což jim hrozil trest s horní hranicí trestní sazby ve výši 3 léta. Dne 13. 5. 2013 byla podána obžaloba. Okresní soud ve Frýdku Místku trestní stíhání zastavil usnesením ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 4 T 112/2013, neboť vyhodnotil, že skutek, který je obžalovaným kladen za vinu, není trestným činem. Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí zrušil. V novém projednání Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl, že obžalovaní sice naplnili objektivní stránku trestného činu, avšak společenská nebezpečnost takového jednání nedosahuje intenzity trestného činu, proto soud uzavřel, že skutek popsaný v žalobě není trestným činem. To potvrdil i Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 7 To 110/2015, čímž bylo trestní stíhání žalobce ukončeno.
Odvolací soud plně přejal skutková zjištění nalézacího soudu a navázal na ně v právním posouzení. Mezi stranami bylo nesporné, že je dán odpovědnostní titul státu v podobě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, přičemž žalovaná již poskytla žalobci písemnou omluvu. Soud druhého stupně pak v souladu se soudem nalézacím konstatoval, že s ohledem na okolnosti případu je na místě finanční satisfakce. Dle kritérií definovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 2813/2011 (dále jen jako „R 122/2012“) odvolací soud uzavřel, že z hlediska povahy trestní věci hrozil žalobci poměrně nízký trest, jemu kladená trestná činnost není spojena s tak vysokým společenským odsudkem jako např. trestné činy proti životu a zdraví a byl v řízení zastoupen advokátem, tudíž lze očekávat, že obdržel relevantní informaci o tom, že není důvod pro uložení trestu při horní hranici trestní sazby. Žalobce nebyl ohrožen možností uložení povinnosti nahradit obci škodu, neboť ta nevznikla. Co se týče délky trestního stíhání, odvolací soud uvedl, že řízení trvalo 2,5 roku, intenzivnější dopad žalobce jistě pociťoval do doby vydání zprošťujícího rozsudku, a dodal, že vedení řízení nemělo za následek narůstající dotčení integrity žalobce, minimálně ne v rovině politické, jelikož byl v roce 2014 opětovně zvolen do zastupitelstva, a to 120 hlasy oproti 158 hlasům obdrženým v roce 2010. K následkům způsobeným trestním řízení v osobnostní sféře poškozeného odvolací soud uzavřel, že trestní stíhání žalobce zasáhlo po stránce psychické (nervozita, podrážděnost), mělo negativní dopad na rodinné vztahy (špatné vztahy s otce, napětí v manželství) i mezilidské vztahy mimo rodinu (přátelé, další obyvatelé obce), kdy byla žalobci připomínána jeho trestní minulost, o trestním stíhání bylo informováno i v médiích, avšak negativní zásah do osobnostní sféry žalobce nelze přeceňovat, neboť žalobce neztratil důvěru manželky, byl znovu zvolen do zastupitelstva. Trestní stíhání žalobce nebylo zahájeno zcela bezdůvodně, naopak trestní soudy uvedly, že obžalovaní (mezi nimi žalobce) naplnili svým jednáním objektivní stránku trestného činu.
Odvolací soud následně provedl k důkazu dva rozsudky odvolacího soudu v obdobných věcech (rozsudek ze dne 24. 10. 2017, č. j. 11 Co 203/2017 – 137, a rozsudek ze dne 17. 8. 2017, č. j. 56 Co 172/2017 – 297) za účelem komparace tohoto případu s jinými obdobnými případy ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (dále jen jako „R 67/2016“) a zdůvodnil, proč nepovažoval za přiléhavé přirovnání projednávané věci se skutkovým základem R 122/2012 (zejména odlišnost v otázce dopadů trestního stíhání do osobního života žalobce). Podrobně se věnoval zhodnocení podobností a rozdílů projednávané věci se skutkovým základem uvedených rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech. Na základě tohoto posouzení došel krajský soud k závěru o přiměřenosti finanční satisfakce ve výši 30 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu co do prvního odstavce výroku I napadl dovoláním žalobce. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná vyjádřila souhlas se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání buď odmítnuto či zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).
Dovolatel primárně napadl výši zadostiučinění, kterou považoval za nízkou a tvrdil, že odvolací soud postupoval v rozporu s R 67/2016, pokud k porovnání posuzované věci použil shora jmenované rozsudky odvolacího soudu, a nedostatečně odůvodnil tak významnou odchylku v přiznaném zadostiučinění, které bylo přiznáno žalobci v již citovaném R 122/2012.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Odvolací soud podrobně posoudil věc ve světle kritérií specifikovaných v R 122/2012, přičemž tyto závěry následně pečlivě komparoval jak se samotným skutkovým základem R 122/2012, tak i dvěma dalšími rozhodnutími odvolacího soudu.
Jak je vyplývá z R 67/2016, je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv. Je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Soud však není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (k tomu blíže viz R 122/2012 a tam citovaná judikatura). To vyplývá mimo jiné z požadavku uvedeného rozhodnutí, aby soud své rozhodnutí (resp. zvolenou formu a případně výši satisfakce) přesvědčivě zdůvodnil primárně komparací s charakterem podobnými případy, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti věci může soud pro porovnání použít i judikaturu týkající se nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, byť za předpokladu, že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků.
V projednávaném případě při ústním jednání odvolacího soudu, které proběhlo dne 29. 1. 2018 a jemuž byl přítomen žalobce i se svou právní zástupkyní, odvolací soud seznámil účastníky se shora citovanými rozhodnutími odvolacího soudu. Žalobce ani jeho právní zástupkyně neměli proti těmto rozhodnutím žádných připomínek a nenamítali nepřiléhavost daných rozhodnutí, resp. skutkového stavu porovnávaných věcí tak, jak tomu činí v dovolání. Odvolací soud při svém právním posouzení s ohledem na shora uvedené vystupoval korektně a námitky žalobce nepovažuje dovolací soud za důvodné.
Žalobce taktéž otevřel otázku vlivu předchozího trestního stíhání poškozeného (žalobce) na výši, resp. míru nemajetkové újmy. V této části nesplňuje dovolání předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., neboť se jí odvolací soud vůbec nezabýval a ve svém rozhodnutí ji prezentoval pouze okresní soud, který uvedl: „…částku ve výši 110 000 Kč by soud považoval za adekvátní …, v případě, že by žalobce byl osobou bezúhonnou. Jelikož žalobce byl již v minulosti dvakrát trestně stíhán a dokonce vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, je soud toho názoru, že zásah předmětného trestního stíhání, pokud jde o subjektivní vnímání nepříznivé životní situace, nepůsobil u žalobce a jeho rodiny nemajetkovou újmu takové intenzity, jako by tomu bylo u osoby fakticky netrestané.“ V této souvislosti dovolací soud jako obiter dictum uvádí, že toto právní posouzení odporuje zásadě ne bis in idem . Každé trestní řízení představuje významný zásah do soukromého a osobního života, jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, pokud se prokáže, že se skutek nestal či není trestným činem (blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10). Úvaha okresního soudu představuje dvojí potrestání jednání, které bylo již dříve trestní soudem posouzeno, byl uložen trest, který žalobce vykonal, jeho odsouzení bylo i zahlazeno a tímto splnil svůj dluh vůči společnosti. Myšlenku, že trestaná osoba bude případné další trestní stíhání vnímat méně úkorně s ohledem na svou dřívější zkušenost s trestní justicí, je proto nutné odmítnout (analogicky lze aplikovat i závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, a v něm uvedenou judikaturu).
Závěrem žalobce napadal procesní postup odvolacího soudu v otázce provádění důkazů a jejich hodnocení, což by, jak správně žalobce uvádí, mohlo být hodnoceno jako vada řízení. Těmi se však dovolací soud může zabývat pouze v případě, že bude dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samo hodnocení důkazů soudem nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Dovolatel tak svou námitkou neuplatňuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/97 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu