ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2715.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2715/2019-196
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce A. S., narozeného dne XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 52/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, se ve výroku I, ve výroku II v části, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 922 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení, a v závislém výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, připustil změnu žaloby (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 172 625 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že v řízení vedeném Policií, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, SKPV, 3. Oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), sp. zn. ORI-17630-55/č.j.-2010-001193-DŠ, současně vedeného pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-1-DŠ (dále jen „posuzované řízení“), došlo k porušení práva žalobce na projednání v přiměřené lhůtě, a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Žalobce se v řízení žalobou podanou dne 7. 3. 2017 domáhá jednak částky 990 000 Kč z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Dále se v řízení domáhá v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí částky 250 000 Kč, sestávající jednak z částky 100 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené odepřením práv oběti trestného činu, jednak z částky 150 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené samotným nezákonným rozhodnutím.
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce podal dne 31. 1. 2011 k policejnímu orgánu oznámení, v němž uvedl, že podezřelí jsou J. M. a D. M.. Připojil se také s nárokem na náhradu škody. Uvedl, že se domnívá, že se stal spolu s ostatními obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechala i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit. Následně soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla odložena věc žalobce – podezření ze spáchaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Věc byla odložena z důvodu, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti některých poškozených (vyjma nynějšího žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a shora uvedená usnesení zrušil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že věc šetření trestních oznámení byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, prověřování věci i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení trpělo značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci. Nález Ústavního soudu byl zástupkyni stěžovatelů (jež v trestním řízení zastupovala též nynějšího žalobce) doručen dne 11. 1. 2016. Žalovaná ve vztahu k újmě způsobené nezákonným rozhodnutím vznesla námitku promlčení.
5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Počátek běhu šestiměsíční lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly a projevily se nepříznivé důsledky nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu byl žalobci, resp. jeho právní zástupkyni, doručen dne 11. 1. 2016, od tohoto dne plynula žalobci šestiměsíční lhůta daná ustanovením §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalobce uplatnil u žalované předběžně svůj nárok dne 11. 7. 2016. Následovalo v souladu s ustanovením §35 odst. 1 OdpŠk stavění promlčecí lhůty po dobu šesti měsíců, do dne 11. 1. 2017, od tohoto dne pak běžel zbytek promlčecí lhůty, která uplynula dne 12. 1. 2017. Jestliže byla žaloba podána k soudu dne 7. 3. 2017, byla pak podána po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, a proto ve vztahu k částce 250 000 Kč z nezákonného rozhodnutí shledal soud prvního stupně žalobcem tvrzené právo promlčeným. Vznesenou námitku promlčení soud rozpornou s dobrými mravy neshledal.
6. Následně se soud zabýval nárokem žalobce na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Posuzované řízení trvající od ledna 2011 ke dni rozhodování soudu prvního stupně sedm let a šest měsíců soud shledal nepřiměřeně dlouhým. Dále se zabýval kritérii dle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. Vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Částku 96 250 Kč snížil na základě kritéria složitosti řízení o 50 % a zvýšil na základě kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného o 20 %. Na základě dalších kritérií neshledal důvod pro zvýšení ani snížení stanovené částky. Dospěl tak k částce přiměřeného zadostiučinění ve výši 67 375 Kč.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení žalobcem uplatněného práva na zadostiučinění za nezákonná rozhodnutí, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu. Uvedl, že pro počátek běhu promlčecí lhůty je nerozhodné, že žalobce ústavní stížnost nepodal, neboť rozhodujícím okamžikem je faktická vědomost právní zástupkyně, jež jej zastupovala v posuzovaném řízení. Pokud žalobce namítal, s ohledem na skutečnost, že jej právní zástupkyně nezastupovala v řízení o ústavní stížnosti, tedy že o rozhodnutí nevěděl, shledal odvolací soud tuto námitku bezpředmětnou. S ohledem na shora uvedené je rozhodné, že v trestní věci jej zastupovala a byla si jednoznačně zrušujícího rozhodnutí, které jí bylo jako zástupkyni některých dalších stěžovatelů, vědoma. V této souvislosti pak odvolací soud jakékoliv námitky ohledně doručení e-mailu žalobci dne 7. 3. 2016 od zástupkyně považoval za nadbytečné, účelové a fabulující. Právní zástupkyně měla zainteresovaného žalobce na předmětném řízení z pozice její profesionální odpovědnosti okamžitě upozornit na předmětný nález, jakož i na odpovídající nezbytné úkony k zachování promlčecích lhůt a v té souvislosti i s uplatněním odpovídajících právních úkonů.
8. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení není přiměřená. Oproti soudu prvního stupně však nedospěl k závěru o peněžitém zadostiučinění jako odpovídající formě. Zdůraznil, že žalobce mohl kdykoliv svůj nárok uplatnit vůči údajným pachatelům trestných činů v civilním soudním řízení. Současně trestní věc je nadále vedena pouze ve fázi prověřování, nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob a nelze ani zatím dospět k závěru, že byl trestný čin spáchán a kým. V souvislosti s právě uvedeným nelze ani uzavřít, že vůbec bude o nároku o náhradu škody poškozených, mimo jiné i žalobce, v trestním řízení rozhodnuto. Odvolací soud na rozdíl od žalované však dospěl k závěru, že žalobce má opodstatněné právo na to, aby jeho trestní oznámení bylo vyřízeno v přiměřené lhůtě (což vyplývá i z již shora zmíněného nálezu Ústavního soudu), aniž by bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, s čímž souvisí také okolnost, že dosud nelze žalobcovo jednání posoudit jako kvalifikované připojení se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení. Lze poukázat, že význam předmětného řízení je vůbec nejpodstatnějším kritériem při stanovení formy zadostiučinění a případné výše odškodnění v penězích. Za velmi sníženého významu řízení pro žalobce z důvodu právě shora uvedených odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení je samotné konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, aniž by bylo namístě zadostiučinění v penězích.
9.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí z části na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel vymezuje následující otázky:
a) Kterým okamžikem začíná plynout poškozenému (žalobci) subjektivní promlčecí lhůta dle §32 odst. 3 OdpŠk, v případě, kdy poškozený nebyl účastníkem řízení před Ústavním soudem, nález Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí, mu tedy nebyl doručován, ovšem tento nález byl doručen právní zástupkyni, jež za jiné osoby (stěžovatele) podala předmětnou ústavní stížnost a která zároveň zastupovala žalobce jako zmocněnkyně v trestním řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydané a následně zrušené, přičemž žalobce se o existenci nálezu dozvěděl až později prostřednictvím své zmocněnkyně. Daná otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
b) Lze význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, považovat za velmi snížený, odůvodňující závěr o dostatečnosti konstatování porušení práva a nepřiznání zadostiučinění v penězích, a to pouze z důvodu, že žalobce vystupuje v trestním řízení jako oznamovatel a poškozený, a zároveň toto trestní řízení je pouze ve fázi prověřování, tudíž nebylo doposud (po 8 letech) zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, přičemž žalobce jako poškozeného lze důvodně považovat za oběť trestného činu obchodování s lidmi. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatel namítá, že byl o existenci nálezu svou zmocněnkyní vyrozuměn až dne 7. 3. 2016 prostřednictvím e-mailu. V předmětné věci je podstatné, že žalobce ústavní stížnost nepodal, nebyl účastníkem řízení před Ústavním soudem a nelze tedy bez dalšího dospět k závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodný okamžik doručení předmětného nálezu jeho zástupkyni v posuzovaném řízení, jelikož pak by neexistoval rozdíl, pokud jde o počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v případě osoby, která ústavní stížnost podala a osoby, která tak neučinila a nebyla účastníkem řízení před ústavním soudem. Tím by zároveň došlo i k popření smyslu existence subjektivní a objektivní lhůty v případech způsobení nemajetkové újmy nezákonným rozhodnutí. Ustanovení §32 OdpŠk upravuje běh promlčecích lhůt, přičemž tento zákon (stejně jako občanský zákoník) upravuje subjektivní a objektivní promlčecí lhůtu. Pro počátek běhu subjektivní lhůty je podstatné, aby se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, případně aby mu bylo zrušovací rozhodnutí doručeno (oznámeno), tedy aby byl s tímto rozhodnutím seznámen. Smyslem subjektivní lhůty je tedy stanovení okamžiku, kdy se poškozený subjektivně dozvěděl o konkrétních okolnostech podstatných pro uplatnění nároku na náhradu škody. Objektivní lhůta naopak stanoví okamžik, kdy promlčecí lhůta začne plynout z objektivních důvodů, tedy bez ohledu na znalost rozhodných okolností poškozeným. Pokud jde o nárok na nemajetkovou újmu, tento nárok se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Právní moc nálezu, resp. doručení předmětného nálezu právní zástupkyni, která zastupovala před Ústavním soudem jiné osoby a žalobce zastupovala toliko v trestním řízení, může mít ve vztahu k žalobci význam pouze pro počátek běhu objektivní promlčecí lhůty, jelikož jde o okamžik, kdy objektivně nastala právní skutečnost zakládající právo žalobce na uplatnění nároku na náhradu škody. Jelikož žalobce nebyl účastníkem předmětného řízení před Ústavním soudem a nebyl mu tedy tento nález doručován, subjektivní lhůta nemůže spadat v jeden okamžik s počátkem běhu objektivní promlčecí lhůty. Takový závěr by naprosto popíral smysl a účel rozlišování subjektivní a objektivní promlčecí lhůty. Skutečnost, že se žalobce o předmětném nálezu dozvěděl až dne 7. 3. 2016 nemůže být irelevantní, jelikož jde o okamžik, kdy byl s tímto nálezem seznámen a kdy mu započala plynout subjektivní promlčení lhůta. Zde je též třeba přihlédnout k tomu, že žalobce je cizinec, nežije na území České republiky, těžko se tak mohl o existenci nálezu dozvědět jiným způsobem (např. z medií).
12. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, dle nějž pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování práva. Tentýž závěr obsahuje stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud zájem dovolatele hodnotil jako velmi snížený v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu vydaným v posuzovaném řízení, jenž naopak označil chráněné zájmy poškozených v posuzovaném řízení jako mimořádně významné. Z daného nálezu plyne, že žalobce lze považovat za oběť trestného činu obchodování s lidmi, přičemž tento trestný čin patří mezi nejzávažnější trestné činy. Rovněž okolnost, že dovolatel potenciálně mohl uplatnit své právo u civilních soudů, dle zmíněného nálezu Ústavního soudu není relevantní. Ústavní soud uvedl, že v případech obchodování s lidmi a jiných forem kriminálního vykořisťování pracovníků je třeba přihlédnout k tomu, že ekonomická a sociální situace poškozeným zpravidla neumožňuje, aby se efektivně domáhali ochrany v civilním řízení. V případech obchodování s lidmi a jiných velmi závažných trestných činů, jež se dotýkají řady základních práv, může být pro oběti příliš obtížné ba fakticky nemožné domoci se svých práv v občanském soudním řízení bez předchozího trestního řízení. Rovněž argument, že trestní věc je nadále vedena pouze ve fázi prověřování, není dle dovolatele relevantní. Z citovaného nálezu Ústavního soudu výslovně plyne žalobcovo právo na účinné vyšetřování porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných základních práv. Následně dovolatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne pozitivní povinnost ve vztahu k čl. 4 či 5 Úmluvy stíhat činy porušující Úmluvu, provést účinné vyšetřování, účinně potrestat porušitele a chránit oběti porušení Úmluvy. Dle dovolatele tak nelze jeho zájem na výsledku řízení považovat za snížený. Naopak z výše uvedené judikatury plyne, že žalobcův zájem je nutno považovat za zvýšený.
13. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
17. Ve vztahu k otázce vymezené výše pod bodem a) shledal dovolací soud dovolání přípustným pro posouzení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené. Pro posouzení otázky vymezené výše pod bodem b) pak shledal dovolací soud dovolání přípustné proto, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož shledal dovolací soud dovolání přípustným, zabýval se jeho důvodností.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je částečně důvodné co do posouzení otázky výše vymezené pod písm. b).
19. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
20. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou promlčení práva na odčinění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím výše vymezenou pod písm. a).
21. Podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním znění (dále jen „obč. zák.“): „Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“
22. Podle §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“): „(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.“
23. Podle §3036 o. z.: „Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.“
24. Podle §32 OdpŠk: „(1) Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. (2) Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. (3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“
25. Podle §8 odst. 3 OdpŠk: „Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.“
26. Podle §26 OdpŠk: „Pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.“
27. Podle §60 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: „Má-li účastník nebo vedlejší účastník zástupce podle §29, doručují se písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.“
28. Vzhledem k podpůrnému užití občanského zákoníku se Nejvyšší soud předně zabýval otázkou relevantní právní úpravy v nyní posuzované věci. V tomto ohledu je podstatné, že zrušovací nález Ústavního soudu nabyl právní moci v roce 2016, avšak nezákonná rozhodnutí, s nimiž žalobce spojuje vznik tvrzené nemajetkové újmy, nabyla právní moci již v roce 2013. Tvrzená újma, a tudíž též právo na její odčinění, tak měla vzniknout před účinností o. z., a tudíž toto právo ve smyslu §3028 odst. 3 o. z. se řídí dosavadními předpisy, přičemž ve smyslu §3036 o. z. též lhůty pro uplatnění daného práva se posuzují podle dosavadních právních předpisů, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z.
29. Otázkou vědomosti poškozeného o relevantních skutečnostech pro subjektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty dle obč. zák. se judikatura Nejvyššího soudu opakovaně zabývala. Ve smyslu této judikatury při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody nelze ztotožňovat okamžik rozhodný pro skutečnou vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba než poškozený, např. advokát, který na základě plné moci zastupoval poškozeného v jiném řízení (závěr vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, sp. zn. l Cz 32/92, uveřejněný v Bulletinu VS pod č. 5 - B 2/1993, který následně přejal i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015).
30. Ve vztahu k subjektivně určenému počátku práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011 nebo i Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 325 a 326).
31. Podle ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk je věta první modifikována větou druhou, dle níž promlčecí lhůta běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Je tomu tak proto, aby promlčecí lhůta neběžela již před zrušením nezákonného rozhodnutí, tj. v době, kdy poškozený ještě nemůže svůj nárok uplatnit. Odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníkovi řízení (poškozenému) za doručené či oznámené, je nutno hledat v příslušných procesních předpisech (srov. například §50b odst. 1 o. s. ř. a §62 odst. 2 ve spojení s §130 tr. ř. či §137 tr. ř.), může se tak uplatnit i fikce doručení. Zde již OdpŠk, na rozdíl od vědomosti o vzniku škody a odpovědném subjektu, neuplatňuje požadavek, aby rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) přímo poškozenému, takový požadavek však může vyplývat právě z příslušného procesního předpisu (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 381).
32. V nyní posuzované věci dovolatel odvozuje vznik nemajetkové újmy od nezákonných rozhodnutí Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Proti uvedeným rozhodnutím se dovolatel mohl bránit podáním ústavní stížnosti (shodně jako ostatní poškození v dané věci). Tohoto práva však dovolatel nevyužil, tudíž právo na odčinění tvrzené újmy dovolateli nepřísluší dle ustanovení §8 odst. 3 OdpŠk již z tohoto důvodu.
33. Ustanovení §8 odst. 3 OdpŠk souvisí s vymezením promlčecích lhůt dle §32 OdpŠk. Dovolatel totiž tvrzenou nemajetkovou újmu musel pociťovat již v okamžiku, kdy mu nezákonná rozhodnutí byla doručena, tudíž v tomtéž okamžiku věděl o existenci újmy a také o osobě, která za tuto újmu odpovídá (stát). Byly tak naplněny podmínky pro obecně stanovený subjektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 ve spojení s odst. 1 OdpŠk. Ustanovení §32 odst. 1 věta druhá OdpŠk však z důvodu, aby promlčecí lhůta neběžela před možností poškozeného uplatnit své právo u orgánu veřejné moci, odsouvá subjektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty k okamžiku doručení zrušovacího rozhodnutí. Předpokladem posunutí počátku běhu lhůty je však okolnost, že se poškozený vůbec domáhá zrušení rozhodnutí. Nedomáhá-li se, není poškozenému zrušovací rozhodnutí ani doručováno, a tudíž se nemůže domáhat beneficia posunutí počátku běhu promlčecí lhůty dle daného ustanovení. V daném případě tak počátek běhu promlčecí lhůty zůstává určen §32 odst. 3 ve spojení s odst. 1 větou první OdpŠk, a tudíž se odvíjí od vědomosti poškozeného o újmě a o odpovědném subjektu.
34. Nutno dodat, že i kdyby se dovolatel domáhal zrušení nezákonných rozhodnutí u Ústavního soudu, dle §60 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. by se zrušovací nález doručoval pouze jeho zástupkyni, jíž v dané věci byl doručen 11. 1. 2016. Právě tímto okamžikem by byl určen počátek běhu promlčecí lhůty dle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Dovolatel, jenž se zrušení nezákonných rozhodnutí aktivně nedomáhal, nemůže být ani z hlediska běhu promlčecích lhůt ve výhodnějším postavení než poškození, kteří proti nezákonným rozhodnutím aktivně brojili.
35. Ve vztahu k námitce dovolatele, že při závěru, dle nějž je pro určení počátku běhu promlčecí lhůty dle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk rozhodné doručení zrušovacího rozhodnutí zástupci, postrádá smysl rozlišování lhůt se subjektivně určeným počátkem a s objektivně určeným počátkem, třeba uvést, že tato námitka plyne ze zjevného nepochopení objektivně určeného počátku dle §32 odst. 3 ve spojení s odst. 2 OdpŠk. V případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je tímto okamžikem totiž den, kdy nastaly účinky nezákonného rozhodnutí. Není podstatné, kdy byly dané účinky popřeny vydáním zrušujícího či měnícího rozhodnutí, neboť zákon hovoří o právní skutečnosti spojené se vznikem újmy, nikoli se spojením předpokladů pro její uplatnění (Simon, P. In Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 299).
36. Odvolací soud tak, byť nikoliv na základě bezchybných právních závěrů, dospěl ke správnému závěru ohledně promlčení práva na odčinění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a jsou zde dány důvody pro zamítnutí dovolání ve vztahu k této otázce dle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř., aniž by bylo nutno a možno řešit, nakolik jsou právní názory odvolacího soudu o základu odpovědnosti souladné s východisky rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, uveřejněného pod číslem 56/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněného pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
37. Dovolací soud se dále zabýval otázkou výše vymezenou pod písm. b) vztahující se k přiměřené formě zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení.
38. Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí. Dále v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
39. Výše uvedený závěr Nejvyšší soud dále upřesnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017: „Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku). Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný.“
40. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se otázkou aplikovatelností práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Limity použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP shledal pouze v tom, že Úmluva nepřiznává žádné právo na „soukromou odplatu“ ani na actio popularis. Právo nechat stíhat nebo odsoudit jinou osobu za trestný čin proto nemůže být uplatňováno nezávisle. Je neoddělitelné od výkonu práva poškozeného vést občanskoprávní řízení podle vnitrostátního práva, byť i jen za účelem získání symbolické náhrady nebo ochrany takového občanského práva, jakým je například právo na dobrou pověst (srov. body 65 až 71 citovaného rozhodnutí).
41. Souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených se v nyní posuzované věci zabýval již Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. V bodě 24 uvedl: „Trestný čin obchodování s lidmi (§232a trestního zákona, resp. §168 trestního zákoníku), zejména je-li páchán za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, představuje mimořádně závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i v řadě dalších mezinárodních smluv. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání (§235 trestního zákona, resp. §175 trestního zákoníku), útisku (§237 trestního zákona, §177 trestního zákoníku) a nebezpečného vyhrožování (§353 trestního zákoníku). Uvedená ústavně zaručená práva přitom patří - stejně jako právo na život - k základním lidským právům (hlava druhá, oddíl první Listiny) náležejícím každému člověku bez ohledu na státní občanství (čl. 42 odst. 2 Listiny).“
42. Závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, je tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z uvedeného důvodu považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej v rozsahu vztahujícímu se k právu na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a v závislém nákladovém výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
43. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu