ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2774.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2774/2019-289
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně ROYAL G. spol. s r. o. v likvidaci , identifikační číslo 00671282, se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689, zastoupené JUDr. Vlastimilem Ajmem, advokátem se sídlem Bystřany, Slunečný vrch 343, proti žalované Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, k doručení Územní pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 58/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 8 Co 242-244/2018-184, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 8 Co 242-244/2018-184, se ve výroku I, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 6. 2018, č. j. 11 C 8/2016-154, ve výroku II, ohledně částky 724 622 Kč s příslušenstvím, ve výroku III, v části, jíž byl změněn výrok IV, a dále v závislých výrocích o nákladech řízení II, III a IV zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 2. 2019, č. j. 11 C 58/2016-196 se ve výroku II, o určení výše nákladů řízení vzniklých státu, zrušuje.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 11 C 58/20916-154 ve spojení s (doplňujícím) usnesením téhož soudu ze dne 5. 9. 2018, č. j. 11 C 58/2016 - 159, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2018, č. j. 11 C 58/2016-160, rozhodl o částečném zastavení řízení co do částky 249 167 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 268 383 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), žalobu co do částky 724 622 Kč s příslušenstvím a dále co do částky 552 600 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III rozsudku). Žalobkyni konečně uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok IV rozsudku).
2. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobkyně se domáhala nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, zahájeném 26. 7. 1994 u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 Cm 651/95 a následně projednávaném u Okresního soudu v Teplicích, pod sp. zn. 9 C 424/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 12. 12. 2016 zastavením dovolacího řízení. Jeho předmětem byl nárok na úhradu bezdůvodného obohacení odpovídající výši nájmu v souvislosti s užíváním nemovitosti, nynější žalobkyně vystupovala v procesní pozici žalované. Celková délka posuzovaného řízení ve vztahu k nynější žalobkyni činila od okamžiku doručení žaloby do doby právní moci zastavení dovolacího řízení celkem 20 let, 10 měsíců a 26 dnů.
3. V rovině právního posouzení soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil dle §13 odst. 1 a §31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, posuzované řízení hodnotil jako extrémně dlouhé. Při stanovení výše základní částky zadostiučinění vycházel především z celkové délky řízení a z maximální sazby 20 000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou roků řízení, za které byla přiznána polovina základní sazby. Základní sazba zadostiučinění za období 20 let, 10 měsíců a 26 dnů tak činila, podle podrobnějších propočtů soudu, částku 398 115 Kč. Hodnotil dále postup orgánů veřejné moci, pro něž základní částku navýšil o 30 %. Důvody pro další navýšení či snížení základní částky však neshledal. Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu kompenzačního řízení dobrovolně uhradila 249 167 Kč, přiznal žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 268 383 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně současně zamítl žalobu i v části požadovaného nároku na náhradu majetkové újmy v celkové výši 552 600 Kč, představující náklady na zpracování účetních závěrek a vynaložených nákladů na odměnu likvidátora, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou v majetkové sféře žalobkyně.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil, ve výroku IV jej změnil potud, že výše nákladů řízení činí 1 230 Kč; jinak tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl současně o odvolání žalované směřujícím proti doplňujícímu usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, které ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na nákladech státu v řízení před soudem prvního stupně částku 6 348,87 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Konečně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 738 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na nákladech státu vzniklých v odvolacím řízení náhradu v rozsahu 9 %, o jejichž výši rozhodne soud prvního stupně (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
6. Odvolací soud přisvědčil i právním závěrům soudu prvního stupně, souhlasil s tím, že celková délka posuzovaného řízení ve vztahu k nynější žalobkyni trvala od 2. 2. 1995, kdy jí byla doručena žaloba a platební rozkaz, až do 31. 12. 2016, kdy došlo k pravomocnému zastavení dovolacího řízení. Celkovou délku řízení „přesahující 20 let“ odvolací soud považoval za zcela nepřiměřenou, přičemž nešlo o řízení po skutkové ani právní stránce složité. Odvolací soud se ztotožnil jak s výpočtem základní částky, tak i s ohodnocením jednotlivých zákonných kritérií. Dále odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, pokud šlo o zamítnutí části žaloby týkající se uplatněného nároku na náhradu majetkové újmy spočívající v nákladech na odměnu likvidátora a odměnu daňového poradce v souvislosti s vypracováním daňových přiznání. Ve vztahu k požadované škodě nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti, neboť žalobkyně vstoupila do likvidace na základě rozhodnutí valné hromady v roce 1996 a jejím likvidátorem se stal v té době jediný jednatel. Odvolací soud dále odůvodnil závislé výroky o nákladech řízení a přezkoumal navazující usnesení o odměně ustanoveného zástupce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti pro ni nepříznivé části výroku I a dále tento výrok napadla výslovně i v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (ve vztahu k výroku IV rozsudku soudu prvního stupně). Dále napadla výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu, o náhradě nákladů řízení. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“.
8. Odvolací soud podle ní nesprávně určil počátek posuzovaného řízení až okamžikem doručení žaloby žalované (nyní žalobkyni), ačkoliv řízení je podle §82 odst. 1 o. s. ř. zahájeno u soudu dnem, kdy došel soudu návrh na zahájení řízení. I kdyby však měla být vůči žalované (nyní žalobkyni) délka řízení posuzována až od okamžiku doručení žaloby, pak soudy obou stupňů nesprávně určily celkovou délku, namísto 21 let, 10 měsíců a 26 dnů uvedly dobu o jeden rok kratší. Soudy dále přehlédly dobu tzv. absolutní nečinnosti, kterou bagatelizovaly a na místo celkové délky řízení zohlednily jen dílčí průtahy, což je rovněž v rozporu se Stanoviskem. Nesprávně bylo podle dovolatelky zhodnoceno kritérium významu posuzovaného řízení, a to i s ohledem na jeho extrémní délku, která umocnila nejistotu žalobkyně v oblasti podnikání a nastolila důvodnou obavu o perspektivu jeho dalšího osudu. Dále bylo v dovolání namítáno, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku příčinné souvislosti mezi náklady na vedení účetnictví nynější žalobkyně a na odměnu likvidátora a délkou posuzovaného řízení. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
II. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda dovolání má předepsané náležitosti.
12. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
15. Žalobkyně, ve vztahu k nároku na náhradu škody (část VI dovolání) nekonkretizovala jí zvolený důvod přípustnosti dovolání, když ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není z této části dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyní obecně zmiňované Stanovisko se vztahuje výlučně k otázkám zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, neřeší však otázky náhrady majetkové újmy.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovoláním předestřená otázka celkové délky řízení ve vztahu k žalobkyni, která v posuzovaném řízení vystupovala jako žalovaná, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, podle něhož nelze pominout, že žalovaný účastník se o existenci (posuzovaného) řízení dozví zpravidla až poté, co mu byla soudem prvního stupně doručena žaloba. Bez vědomosti o probíhajícím řízení nemůže být žalovaný ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku.
19. Rovněž námitky, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily význam doby „absolutní nečinnosti“ soudů v posuzovaném řízení, nedostatečně zvýšily základní částku zadostiučinění a že byly kompenzovány jen zjištěné průtahy v řízení a nikoliv celková doba řízení nemohou přípustnost dovolání založit, neboť soudy obou stupňů vzaly ve svých výpočtech na zřetel celkovou dobu řízení a pokud hodnotily období absolutní nečinnosti, tak jen z pohledu míry zvýšení základní částky zadostiučinění. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že nevyužil možnosti dalšího navýšení základní částky, pak Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (příp. formou) zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013), což není případ právě projednávané věci.
21. Ani dovoláním zpochybňovaná otázka tvrzeně zvýšeného významu řízení pro žalobkyni nezakládá přípustnost dovolání, neboť soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobkyně svá tvrzení o zvýšeném významu posuzovaného řízení neprokázala. Žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci (o zvýšeném významu posuzovaného řízení) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitky v daném směru proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky celkové délky posuzovaného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud ve výsledku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Nejvyšší soud ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč s tím, že první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.
27. Soudy obou stupňů sice přiléhavě aplikovaly ohledně celkové délky řízení zmíněné judikatorní závěry, soud prvého stupně však své rozhodnutí zatížil zjevným numerickým pochybením, když jinak správně určené období od 2. 2. 1995 do 31. 12. 2016, co do jeho délky, vymezil jako trvající 20 let, 10 měsíců a 26 dnů, ačkoliv, jak v dovolání opodstatněně namítáno, šlo ve skutečnosti o 21 let, 10 měsíců a 26 dnů. Uvedené pochybení, které se vedle výroků o věci samé nadto promítlo i do nesprávnosti akcesorických výroků o nákladech řízení, odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti nenapravil a dovoláním napadené rozhodnutí tak nelze v rozsahu rozhodnutí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu považovat za správné.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž dovolání shledal přípustným podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících nákladových výroků.
29. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 o. s. ř.), není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů [§242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.]. Dovolací soud proto změní nebo zruší rozhodnutí odvolacího soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu Nejvyšší soud přikročil ke zrušení potvrzujícího výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud se vztahoval k vyhovujícímu výroku I rozsudku soudu prvního stupně, tak i ohledně výroku II, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, avšak jen v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Zrušeny byly rovněž všechny závislé výroky nákladové (II až IV), a to včetně těch, jež se týkaly doplňujícího a opravného usnesení vydaného soudem prvního stupně.
30. Nejvyšší soud dále zrušil i výrok II navazujícího usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 2. 2019, č. j. 11 C 58/2016-196, o určení výše nákladů řízení vzniklých státu. Postupoval přitom podle §243e odst. 2, věta druhá o. s. ř., podle něhož dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá.
31. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, ohledně samostatného nároku na náhradu škody v částky 552 600 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu