ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3683.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3683/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. F. N. , právně zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 75/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, identifikační číslo organizace 00025429, o zaplacení 75.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 128/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č.j. 28 Co 194/2013 – 73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 75.000,- Kč představující imateriální újmu za nesprávný úřední postup v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 141/2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1, kdy měl žalobce za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, došlo v něm ke značným časovým prodlevám mezi jednotlivými úkony soudu a sám se na průtazích řízení nijak nepodílel.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č.j. 25 C 128/2012 – 43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19.000,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a žalobu na zaplacení částky 56.000,- Kč zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2013, č.j. 28 Co 194/2013 – 73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 19.000,- Kč a v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že z hlediska významu řízení pro poškozeného nešlo o řízení, které má svou povahou zvýšený význam pro jeho účastníky, a žalobce v řízení před soudem 1. stupně neuplatnil žádné tvrzení umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho situace nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. V souvislosti s řízením žalobci nevznikly náklady na zastoupení advokátem, neboť soud mu opakovaně ustanovil k ochraně jeho zájmů zástupce - advokáta, tudíž náklady na jeho zastoupení šly výhradně k tíži České republiky. Výjimečné bylo, že soud musel opakovaně řešit nedůvěru mezi žalobcem a ustanoveným advokátem, což mělo přímý vliv na délku řízení (další rozhodnutí o zproštění jednoho a ustanovení druhého advokáta) a i na výši nákladů státu vynaložených na zastoupení žalobce. Soud prvního stupně vzal zcela správně v úvahu, že žalobce z vlastní iniciativy zahájil a vede desítky soudních sporů, že v řadě jiných sporů je účastníkem řízení v procesním, postavení žalovaného či povinného, tudíž soudní řízení pro něho není výjimečnou událostí a nelze předpokládat, že by byl v souvislosti s existencí probíhajícího soudní řízení stresován, že by trpěl pocity úzkosti či bezradnosti. V takovém případě posuzované řízení nemohlo nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (viz např. rozsudek ESLP ze dne 15. 07. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98, odst. 72, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nemajetkovou újmu žalobce, způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, lze v tomto konkrétním případě považovat za nepatrnou.
K celkové délce řízení, jeho složitosti a postupu orgánů veřejné moci, odvolací soud uvedl, že i když se soud musel zabývat odstraněním vad žaloby, místní a věcnou příslušností, opakovaně ustanovením zástupce účastníku řízení, odměnou těchto zástupců apod., a nadto jeho rozhodnutí byla podrobena přezkumu odvolacího soudu, trvalo posuzované řízení nepřiměřeně dlouho, a že v jeho průběhu došlo k ojedinělým průtahům a nekoncentrované přípravě jednání. Kromě shora uvedeného vlivu žalobce na řízení nebylo zjištěno, že by ještě jinak přispěl k průtahům v řízení.
Po zhodnocení vzniklé újmy, specifických okolností posuzovaného řízení souvisejících přímo s osobou a poměry žalobce a kritérií vyjádřených v ust. §31a odst. 3 OdpŠk, odvolací soud dospěl k závěru, že popsaný případ je právě tím výjimečným případem, kdy samotné konstatování porušení práva je přiměřeným zadostiučiněním a poskytnutí zadostiučinění v penězích není důvodné. Jestliže žalovaná již ve své odpovědi žalobci, datované 12. 03. 2012, č. j. 2612/2011-0DSK-ODSK/7, konstatovala, že v posuzovaném řízení zahájeném u Okresního soudu v Kladně a později vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23C 141/2007, došlo k nesprávnému úřednímu postupu a konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak žalovaná žalobci již před zahájením tohoto soudního řízení poskytla zákonem předvídané a přiměřené a spravedlivé zadostiučinění možné nemajetkové újmy.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání (dále též „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), jelikož se domnívá, že odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu. Dovolatel poukazuje, že pouhé konstatování porušení práva bez poskytnutí finanční kompenzace je možné jen ve výjimečných případech, přičemž v jeho případě není dána výjimečnost ospravedlňující nepřiznání finanční kompenzace. Dovolatel má za to, že četnost sporů, v nichž je žalobce účastníkem, nemůže být důvodem pro nepřiznání finanční kompenzace, jelikož obecné soudy nejsou s to posoudit významnost řízení pro žalobce a taková obecná paušalizace nemá oporu v zákoně, v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolatel uvádí, že předmět sporu byl pro žalobce významným, byl stresován neúměrně dlouhým řízením a byl vystaven nejistotě, jelikož sám dovolatel je povinným v několika exekučních řízeních a byla zde teoretická naděje žalobce na úspěch ve sporu oddalovaném letitými průtahy. Nesprávně pak odvolací soud posoudil i dopad průtahů v řízení o náhradě škody na další pokračování v části sporu z titulu ochrany osobnosti, kde odvolací soud pouze stroze konstatoval, že se jedná o spekulaci pro současné řízení nerozhodnou. Dovolatel nesouhlasí s tím, že místo požadovaného finančního zadostiučinění v penězích mu bylo přiznáno konstatování porušení práva (které konstatovala žalovaná ve své odpovědi žalobci ze dne 12. března 2012, č.j. 2612/2022-ODSK-ODSK/7) a poukázal na to, že nepřiznání finančního zadostiučinění je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 a rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, podle kterých má být v obdobných věcech postupováno nejen podle zákonné úpravy, ale vycházet i z Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dovolatel nesouhlasí ani s tvrzením, že jeho zásah do osobnostních práv byl zmírněn plynutím času. Dovolatel proto navrhnul, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, kdy uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, spravedlivé a zákonné a nepovažuje tvrzení a právní závěry žalobce obsažené v jeho dovolání za důvodné, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 26. června 2013, Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“. Zabýval se nejdříve otázkou, zda dovolání žalobce je z hlediska vymezeného dovolacího důvodu přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (30 Cdo 1313/2010 ze dne 18. října 2011). Navíc soud sám rozhodne o konkrétní přiznané formě zadostiučinění podle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, tj. může zvolit že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích a konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013).
V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 , s jehož závěry měl odvolací soud dle tvrzení dovolatele postupovat v rozporu, Nejvyšší soud vyložil, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96 a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98)
V případě dovolatele se tak odvolací soud nikterak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu ani Evropského soudu pro lidská práva, naopak, vycházel z ní, když uzavřel, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva, například když doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce a odkázal přitom na rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, odst. 72. Je patrné, že dovolatel, který je účastníkem v několika desítkách soudních sporů prožívá soudní řízení jinak než by prožíval účastník mála soudních řízení, a proto když bylo žalovanou pouze konstatováno porušení práva, ale nebyla mu již přiznána žádné zadostiučinění v penězích, není to postup, který by byl zcela zřejmě nepřiměřený této konkrétní situaci.
Ani poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 není způsobilý pro závěr o rozpornosti závěrů odvolacího soudu se zde uvedenou judikaturou soudu dovolacího. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že při stanovení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba vycházet z celé délky řízení, tj. i z doby jeho trvání před 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (uveř. pod č. 209/1992 Sb.). Nepoměřitelnost citovaného rozsudku s přezkoumávanou věcí je zřejmá již z porovnání skutkového základu, kdy ve věci přezkoumávané pod sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 se jednalo o řízení, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 12. 10. 1984 a skončilo právní mocí rozhodnutí dovolacího soudu dne 8. 10. 2003, v přezkoumávané věci bylo vymezeno podáním žaloby dne 8. 12. 2004 do dne sepisu žaloby o náhradu škody, tj. do 5. 4. 2012. Nadto je třeba uvést, že odvolací soud správně vycházel z celkové délky řízení, důvodem pro nepřiznání požadovaní finanční satisfakce však byl zjištěný a odůvodněný zanedbatelný význam řízení pro poškozeného.
Odvolací soud se tak svým rozhodnutím od výše uvedených závěrů neodchýlil při stanovení formy a výše zadostiučinění, naopak přihlédl dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, jakož i k jednotlivým kritériím §31a odst. 3 OdpŠk. Žalobci se tak nepodařilo naplnit dovolací důvod spočívající v tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání žalobce bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu