ECLI:CZ:US:2011:3.US.2791.08.1
sp. zn. III. ÚS 2791/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007 č. j. 66 C 31/2007-30, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008 č. j. 11 Cmo 13/2008-47, a proti výrokům I a II usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 505/2009-88, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a za účasti A) České republiky - Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem 111 21 Praha 1, Štěpánská 28 a B) České republiky - Ministerstva financí, se sídlem 118 00 Praha 1, Letenská 15, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 12. 11. 2008 doručeno podání, v němž stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a domáhá se jejich zrušení. Podáními, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 12. 2008 a dne 11. 2. 2009, byla ústavní stížnost argumentačně doplněna. Posléze podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 11. 8. 2010, byla ústavní stížnost rozšířena tak, že stěžovatel napadl také výroky I a II v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 138/2006, se podává následující:
V řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 138/2006, se stěžovatel (dále též "žalobce") domáhal po České republice - Finančním ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též "1. žalovaný") a po České republice - Ministerstvu financí (dále též "2. žalovaný") zaplacení částky 2.000.000,- Kč za zásah do svých osobnostních práv, který měl m. j. spočívat v neoprávněném vedení osobních údajů žalobce v informačních systémech obou žalovaných. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006 č. j. 32 C 138/2006-61 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 80.000,- Kč. Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce odvolání, které bylo unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007 č. j. 1 Co 52/2007-70 odmítnuto s odůvodněním, že směřuje proti usnesení, proti němuž není odvolání přípustné. Proti tomuto pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce žalobu pro zmatečnost.
O žalobě pro zmatečnost bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007 č. j. 66 C 31/2007-30 tak, že tato žaloba byla zamítnuta (výrok I). Výrokem II městský soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III městský soud uložil žalobci povinnost zaplatit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 10.234,- Kč a konečně výrokem IV soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze částku 240,- Kč za pořízení kopie žaloby pro zmatečnost. Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce odvolání.
O odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008 č. j. 11 Cmo 13/2008-47 tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I), dále že ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), a konečně že žalobce je povinen nahradit 2. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.117,- Kč. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce dovolání.
O dovolání žalobce bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 505/2009-88 tak, že dovolání žalobce bylo odmítnuto (výrok I), dále že žalobce je povinen nahradit 2. žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2.760,- Kč (výrok II) a konečně že ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
Proti rozhodnutím Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost a označených v záhlaví tohoto usnesení, směřuje nynější ústavní stížnost.
III.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace, již předkládá stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejích obsáhlých doplňcích a dodatcích k doložení svého názoru, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, je velmi nepřehledná a nepřípadná. Převážná část výtek, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, se týká údajně nesprávné interpretace a aplikace "obyčejného" (podústavního) práva, zejména ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře; v dané věci však stěžovatel toliko mechanicky a nepřesvědčivě tvrdí, že údajnými pochybeními obecných soudů v rovině "obyčejného" práva došlo též k porušení jeho ústavních práv, aniž by toto své tvrzení přesvědčivě zdůvodnil. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že jeho posláním není minuciózně kontrolovat jakýkoli dílčí krok probíhajícího soudního řízení. Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci a princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů a jiných státních orgánů, může přikročit ke kasaci jejich rozhodnutí toliko v případě hrubých excesů a vybočení z pravidel spravedlivého procesu. Žádná taková pochybení excesivního rázu nebyla v dané věci zjištěna.
Ústavněprávní dimenze nedosahují námitky stěžovatele, jimiž tvrdí, že obecné soudy nesprávně rozhodly o jeho poplatkové povinnosti, která prý již zanikla prekluzí, jakož i jeho námitky proti závěru obecných soudů, že výzva k zaplacení soudního poplatku nemá povahu takového usnesení, proti němuž by bylo přípustné odvolání. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy prvé i druhé instance své skutkové a právní závěry v těchto otázkách podrobně a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud jejich argumenty sdílí a pro stručnost na ně odkazuje. Rovněž zdůvodnění, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkou stěžovatele, že nebyl seznámen s vyjádřením právního zástupce 2. žalovaného, založeným do spisu dne 12. 11. 2007, je přesvědčivé a nelze proti němu z ústavněprávního hlediska nic namítat.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele směřujícím proti rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud se jednak ztotožnil s názorem soudů nalézacího a odvolacího, pokud jde o povahu výzvy k zaplacení soudního poplatku a jednak neakceptoval stěžovatelův názor, že otázka, řešená v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu, má po právní stránce zásadní význam. Závěry dovolacího soudu, konstatující absenci přípustných dovolacích důvodů, jsou v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání přesvědčivě zdůvodněny a Ústavní soud nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.
IV.
Největší část stěžovatelových námitek se týká nákladových výroků, obsažených v rozhodnutích obecných soudů, pokud jimi byla přiznána náhrada nákladů vzniklých právním zastoupením druhého žalovaného advokátem. Stěžovatel se domnívá, že tyto náklady nebyly účelně vynaloženy a nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva druhého účastníka ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř., a to především proto, že řízení o žalobě pro zmatečnost se prý nijak nedotýkalo práv a zájmů druhého žalovaného. Dále poukazuje na to, že druhý žalovaný - Ministerstvo financí - je jako ústřední orgán státu vybaven dostatečným počtem odborných pracovníků s právnickým vzděláním a není tudíž potřebné, aby se nechal zastupovat advokátem. Za této situace prý nelze po stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady vzniklé přibráním advokáta. Na podporu těchto námitek se stěžovatel dovolává závěrů, obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07.
Ani tyto stěžovatelovy námitky nepovažuje Ústavní soud za odůvodněné.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Žádné takové pochybení v souzené věci zjištěno nebylo.
K námitkám stěžovatele ohledně přibrání advokáta Ministerstvem financí Ústavní soud uvádí, že je mu znám nález tohoto soudu ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07; nicméně připomíná, že v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje příslušná organizační složka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní právní obraně organizační složky státu (a ve svém důsledku i pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby Česká republika byla zastupována advokáty.
Právní oddělení ministerstev (či jiné organizační složky státu) zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti organizační složky státu bezprostředně souvisí. Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy, plnícím řadu velmi významných úkolů; podílí se na legislativní činnosti, je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet republiky, státní závěrečný účet republiky, státní pokladnu České republiky, finanční trh, daně, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrolu, účetnictví, audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, pro ochranu zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaření s majetkem státu, privatizaci majetku státu, pro věci pojišťoven, penzijních fondů, pro činnost zaměřenou proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, zajišťuje členství v mezinárodních finančních institucích a finančních orgánech, jako je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), orgány Evropské unie a dalších mezinárodních hospodářských seskupení. Jak je zřejmé, jde o velmi různorodé úkoly s mnoha specifickými právními a sociálními aspekty, jejichž spektrum je velmi široké. Je přirozené, že při úvahách o personálním pokrytí těchto různorodých agend stálými zaměstnanci-právníky musí ministerstvo upřednostňovat ty úseky, v nichž je role ústředního orgánu státní správy nezastupitelná a specifická. Při všeobecně prosazované tendenci k celkové efektivitě a úspornosti v činnosti státní správy nemohou být personální kapacity interních zaměstnanců naddimenzovány tak, aby pokryly všechny myslitelné právní oblasti, v nichž stát v pozici strany soudních sporů vystupuje.
Z řečeného vyplývá, že právním názorem, vysloveným v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, není dotčeno právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na specifičnost problematiky předmětu řízení; na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda jde či nejde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř.
Občanskoprávní spor, vedený v této věci před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 C 138/2006 a pod sp. zn. 66 C 31/2007 a v navazujících stadiích před Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem České republiky, se odlišuje od povahy sporu, posuzovaného v citovaném dřívějším nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07. V nynějším sporu nešlo primárně o posuzování otázek, spadajících svou povahou pod odbornou náplň Ministerstva financí, nýbrž šlo o spor, posuzující majetkové odškodnění za zásah do osobnostních práv. Pro právní řešení těchto otázek nejsou ani tak potřebné ty speciální právní otázky, které spadají do kompetence Ministerstva financí, jako spíše obecné (přitom však svou povahou složité) otázky ochrany osobnosti v oblasti občanského, informačního a procesního práva. S řešením těchto otázek se rutinně setkávají právě advokáti, kteří jsou při jejich posuzování zběhlejší a zkušenější než ministerští úředníci.
Přibrání advokáta jako právního zástupce žalované strany lze v nyní posuzované věci pokládat za odůvodněné, protože skýtalo větší šanci na kvalifikované hájení zájmů žalovaného. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že příslušná žalovaná organizační složka státu disponuje vlastními právníky v zaměstnaneckém poměru, jejichž pracovní náplň je však z převážné části jiná, než je zastupování v soudních sporech.
K námitce stěžovatele, že řízení o žalobě pro zmatečnost se prý nijak netýkalo žalovaných, lze uvést, že i v tomto řízení je zachován stejný okruh účastníků jako v původním řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Jestliže tedy stěžovatel svou žalobou zahájil řízení o žalobě pro zmatečnost, musel být srozuměn s tím, že žalovaní mají právo být i v tomto řízení zastoupeni a s tím, že mu může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení v případě neúspěchu ve věci.
V.
Pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, resp. stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011 stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 480/2006 Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tj. na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.
VI.
Protože s ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu