ECLI:CZ:US:2009:3.US.480.06.1
sp. zn. III. ÚS 480/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 2006 č. j. 10 C 98/2004-171, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, a Města Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež má po doplnění všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, neboť mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a dále článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, domáhal se stěžovatel žalobou podanou dne 7. 9. 1998 u Okresního soudu v Karlových Varech náhrady škody na zdraví, kterou měl dle svého tvrzení utrpět dne 4. 1. 1996 při bezdůvodném fyzickém napadení ze strany hlídky strážníků Městské policie v Karlových Varech. Uvedený nárok stěžovatel uplatňoval vůči České republice - Ministerstvu vnitra s odkazem na ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. a proti Městu Karlovy Vary s odkazem na ust. §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. Po žalovaných stěžovatel požadoval společně a nerozdílně náhradu způsobené škody ve výši 802,50 Kč s příslušenstvím.
Uvedené žalobě okresní soud vyhověl platebním rozkazem, který byl zrušen podáním odporu ze strany Ministerstva vnitra, ve kterém žalovaná strana vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace. Při jednání konaném dne 31. 8. 2004 rozhodl okresní soud o vyloučení žaloby proti Městu Karlovy Vary k samostatnému řízení a téhož dne rozsudkem sp. zn. 10 C 264/98 žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu vnitra zamítl pro nedostatek pasivní legitimace.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v dalším řízení o jeho žalobě o náhradu škody proti Městu Karlovy Vary okresní soud nařídil několik jednání, ke kterým však stěžovatele v postavení žalobce nepředvolal, ani jej o jejich konání nevyrozuměl, neboť zásadně vyrozumíval pouze jeho právní zástupkyni. Stěžovatel se nadarmo domáhal nápravy u předsedy okresního soudu. Stěžovatel zdůraznil, že dne 14. 3. 2006 ještě před jednáním, k němuž nebyl soudem předvolán, zaslal faxem návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu, odůvodněný zdravotním stavem žalobce a také shora uvedeným postupem Okresního soudu v Karlových Varech. Stěžovatel dále tvrdí, že okresní soud uvedený návrh na odnětí a přikázání věci ignoroval, nereagoval ani na žádost stěžovatele o odročení jednání a opět bez vyrozumění a předvolání stěžovatele žalobu na náhradu škody i ve zbývající části směřující proti Městu Karlovy Vary zamítl rozsudkem ze dne 14. 3. 2006 č. j. 10 C 98/2004 - 171, přičemž stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti obsáhle cituje z judikatury Ústavního soudu (nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 210/03, III. ÚS 561/02, II. ÚS 98/95, II. ÚS 386/04 a I. ÚS 734/04 atd.). Zdůrazňuje, že jednání a vyhlášení rozsudku dne 14. 3. 2006 proběhlo, aniž by k němu byl stěžovatel předvolán a aniž by bylo rozhodnuto o návrhu na delegaci věci, jenž nebyl krajskému soudu vůbec předložen. Tak došlo k závažnému zásahu do procesních práv stěžovatele, neboť stěžovateli bylo znemožněno se jednání soudu zúčastnit a nebylo postaveno najisto, kdo je zákonným soudcem stěžovatele. Stěžovatel dále vyjadřuje svůj příkrý nesouhlas s obsahem odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu. Obecný soud dle názoru stěžovatele vydává za oprávněný fyzický útok, jehož se měli vůči stěžovateli dopustit strážníci městské policie. Obecný soud dle stěžovatele dezinterpretuje provedené důkazy a ve svém rozhodnutí uvádí nesprávná a nepřesná tvrzení, což stěžovatel podrobně rozvádí. Stěžovatel zdůrazňuje, že při incidentu se strážníky městské policie vystupoval jako právní rádce a zmocněnec osoby podezřelé z přestupku, jíž byl cizinec, neschopný se vyjádřit v českém jazyce. Stěžovateli bylo násilím zabráněno v tom, aby se vyjádřil do formuláře oznámení o přestupku, řešenému uložením blokové pokuty. Stěžovatel poukazuje na hrubý a nevhodný způsob chování strážníků, kteří dle jeho tvrzení měli přestupci tykat atd.
Stěžovatel je přesvědčen, že Okresní soud v Karlových Varech násilné chování strážníků bagatelizoval a ignoroval svědecké výpovědi, jež potvrzovaly skutkovou verzi stěžovatele. Okresní soud dle názoru stěžovatele rovněž rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a nebral zřetel na příslušná ustanovení zákona o obecní policii.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníka řízení. K námitce stěžovatele, že obecný soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na odročení jednání ze dne 13. 3. 2006, předseda okresního soudu uvedl, že o tomto návrhu nemohlo být rozhodnuto, neboť tato žádost nebyla před zahájením jednání k dispozici soudci, který věc projednával. Obecný soud odkazuje na obsah spisu, z něhož je zřejmé, že stěžovatel podal svou žádost faxem s tak malým časovým odstupem od nařízeného jednání, že mohlo být do spisu založeno teprve poté, co bylo ve věci již rozhodnuto. Pokud jde o návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu, účastník řízení poukázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2007 pod č. j. Nc 37/2006-196. Návrh stěžovatele na delegaci vhodnou byl obecnému soudu faxem podán těsně před konáním jednání, takže jej projednávající soudce nemohl mít včas k dispozici.
Okresní soud v Karlových Varech připojil vyjádření předsedy senátu 10 C ke stížnosti, kterou navrhovatel pod č. 9/2006 podal obecnému soudu ve věci 10 C 264/98 a 10 C 98/2004. Předseda senátu se zde vyjadřuje mimo jiné i k námitce stěžovatele, že k jednání soudu byla předvolána toliko právní zástupkyně stěžovatele. Vyřizující soudce poukazuje na to, že stěžovatel byl od 3. 8. 2004 zastupován advokátkou Mgr. Annou Větrovskou, jíž udělil tzv. procesní plnou moc ve smyslu ust. §25 odst. 1 o. s. ř. pro celé řízení, s důsledky předvídanými v §28 odst. 1 o. s. ř. To znamená, že tuto plnou moc nelze omezit a účastníkem zvolený zástupce je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Přitom podle §49 odst. 1 o. s. ř., má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost (a tedy i předvolání k jednání) pouze tomuto zástupci vyjma případů, kdy má účastník v řízení osobně něco vykonat, kdy se písemnost doručuje i jemu. Předseda senátu zdůraznil, že v uvedeném smyslu je řádným doručením písemného vyrozumění o nařízení jednání zástupci účastníka vyrozuměn i jím zastoupený účastník. Bylo povinností advokátky stěžovatele o nařízeném termínu jednání vyrozumět. Soudce dále uvedl, že k jednání nařízenému na 16. 3. 2006 nebylo osobní účasti stěžovatele třeba, jelikož neměl nic vykonat a vyslechnut již byl. Řádně předvolaný zástupce stěžovatele a stěžovatel sám se nedostavil, ani se řádně a včas neomluvil, a proto bylo jednáno v nepřítomnosti obou ve smyslu ust. §101 odst. 3 o. s. ř. Ve věci se navíc jednalo již o páté jednání, takže stěžovatel měl opakovaně možnost se k věci vyjádřit, což také učinil. Dále je poukazováno na obstrukční postup stěžovatele v předmětném řízení, zejména na vysoký počet odročení jednání k jeho žádosti.
Vyjádření okresního soudu bylo stěžovateli zasláno k replice. Stěžovatel reagoval prostřednictvím své právní zástupkyně obsáhlým přípisem, v němž však převážně opakoval argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Dle stěžovatele obecný soud přehlíží, že zatímco právní zástupce účastníka je s věcí obeznámen především po právní stránce, je to zpravidla účastník sám, který je detailně obeznámen se skutkovou stránkou věci a proto je v celé řadě případů přítomnost účastníka při jednání nezbytná. Pokud jde o návrh na delegaci věci, který stěžovatel učinil telefaxem, stěžovatel má za to, že byl porušen tehdy platný §138 odst. 1 kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, podle nějž zaměstnanec podatelny předá naléhavé podání ihned příslušnému vedoucímu organizační složky, tj. vedoucímu kanceláře soudu. Tím došlo dle názoru stěžovatele zároveň k zásahu do základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel zde odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu, zejména na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 729/01.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 98/2004. Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát upozornil na výjimečný a subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší role super-revizního orgánu, který by perfekcionisticky "vylepšoval" řízení, jež proběhla před obecnými soudy. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že při posuzování důvodnosti individuálních ústavních stížností proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci je třeba přihlížet k materiálnímu obsahu chráněných základních práv a ke smyslu a účelu jejich ochrany. Porušení jednoduchého práva ze strany orgánů státu nemusí vždy dosahovat relevance z hlediska práva ústavního. Postup obecného soudu, který v případech určitého typu zavdal podnět ke kasaci napadeného rozhodnutí, nemusí mít tentýž důsledek za situace, kdy je jinak celkový procesní a materiální kontext konkrétního případu diametrálně odlišný. Právní názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu nelze vytrhávat z kontextu těchto rozhodnutí a právní věty nelze na jiný konkrétní případ aplikovat mechanicky bez zhodnocení všech jeho procesních i hmotněprávních okolností a souvislostí.
Je dále nutné zdůraznit, že by bylo v příkrém rozporu s posláním Ústavního soudu, pokud by svým rozhodnutím de facto aproboval postup těch osob, které samy soustavně způsobují v řízení před obecnými soudy obstrukce a průtahy a svých procesních práv bezohledně zneužívají: Již od dob římského práva platí zásada, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest).
Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu se týkají případů podstatně odlišných, než je jeho případ. Porušení základního práva ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny judikoval Ústavní soud zpravidla tam, kde postup obecného soudu účastníkovi odebral jakoukoli šanci, aby byl přítomen projednání své věci a aktivně v ní jako procesní strana vystupoval. Tak tomu bylo v případě stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 210/03, kdy věc byla rozhodnuta po jediném jednání, k němuž obecný soud předvolal toliko právní zástupce účastníků. Stejně tak ve věci sp. zn. II. ÚS. 145/02 se v původním řízení v nepřítomnosti účastníka odehrálo první a jediné ústní jednání, které bylo v předmětné věci nařízeno, přičemž stěžovatel v řízení velmi aktivně usiloval o to, aby svá práva před soudem mohl osobně hájit.
Skutkový stav v případech, kdy Ústavní soud shledal nutnost svého kasačního zásahu, ostře kontrastuje se situací ve věci stěžovatele.
Jak plyne ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 98/2004, konalo se v této věci ústní jednání poprvé dne 12. 1. 1999. Stěžovatel se na začátek jednání nedostavil a jednání muselo být s ohledem na jeho telefonickou omluvu přerušeno. Po příchodu stěžovatele a jeho právní zástupkyně bylo ve věci jednáno, přičemž stěžovatel v postavení žalobce i jeho právní zástupkyně přednesli své důkazní návrhy a navrhli odročení jednání. Soud při tomto jednání provedl výslech stěžovatele, který obsáhle vylíčil svou verzi skutkového stavu. Ústní jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání zprávy od příslušného policejního orgánu, zda bylo skončeno šetření ve věci trestního oznámení stěžovatele. Jak plyne z protokolu na č. l. 21, účastnil se stěžovatel aktivně výslechu svědkyně I. S., který proběhl pod sp. zn. 36 CD 150/00 dne 15. 9. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 10. Další jednání ve věci před Okresním soudem v Karlových Varech se mělo konat dne 3. 4. 2001. Stěžovateli bylo dle protokolu na č. l. 32 předvolání doručeno, omluvil se však z důvodu nemoci a jednání bylo odročeno. Stěžovatel následně zaslal obecnému soudu přípis, v němž nesouhlasil s odročením jednání na 10. 5. 2001, uvedl i argumenty k věci samé a navrhl přerušení řízení s odkazem na svůj podnět Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni. Obecný soud návrh na přerušení řízení zamítl usnesením ze dne 25. 9. 2001. Další ústní jednání ve věci se konalo dne 31. 8. 2004, kdy byl přítomen jak stěžovatel v postavení žalobce, tak i jeho právní zástupkyně Mgr. Větrovská.
Obecný soud rozhodl o žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu vnitra tak, že ji zamítl. Řízení ve věci žaloby proti Městu Karlovy Vary obecný soud vyloučil k samostatnému řízení a jednání v této věci odročil za účelem provádění dalších důkazů. Na další ústní jednání dne 5. 10. 2004 se dostavil stěžovatel i jeho právní zástupkyně. Stěžovatel se vyjádřil k provedeným důkazům a věc byla odročena za účelem výslechu svědků. Dále v přípise ze dne 16. 11. 2004 na č. l. 63 stěžovatel žádá o odročení ústního jednání nařízeného na 25. 11. 2004 z důvodu zahraniční cesty. Jednání je soudem odročeno na 21. 12. 2004. Dne 2. 12. 2004 stěžovatel opět zasílá omluvu a žádost o odročení jednání. Jednání je odročeno na 24. 2. 2005. Dne 23. 2. stěžovatel opět žádá o odročení jednání z důvodu nachlazení (viz č. l. 81). Jednání je odročeno na 5. 4. 2005. Dne 31. 3. 2005 stěžovatel opět žádá o odročení ústního jednání nařízeného na 5. 4. 2005.
Dne 12. 4. 2005 se ve věci koná další ústní jednání (viz protokol na č. l. 92 až 93). Stěžovatel je přítomen a jednání se aktivně účastní. Ústavní jednání je odročeno za účelem výslechu dalšího svědka. Dne 16. 5. 2005 se stěžovatel opět omlouvá z ústního jednání nařízeného na 7. 5. 2005. Jednání konanému dne 20. 7. 2005 je stěžovatel přítomen osobně, přítomna je i jeho právní zástupkyně. Ve věci je prováděno dokazování výslechem svědka. Jednání je opět odročeno. Dne 14. 9. 2005 se stěžovatel opět omlouvá z důvodu pracovní neschopnosti z jednání nařízeného na druhý den, tedy 15. 9. 2005. Obecnému soudu se nedaří doručovat právní zástupkyni stěžovatele, a proto jej vyzývá, aby soudu sdělil nové sídlo uvedené advokátky. Stěžovatel reaguje přípisem ze dne 12. 1. 2006 (č. l. 119) a žádá o odročení ústního jednání nařízeného na 16. 1. 2006. Ze záznamu na č. l. 125 se podává, že ústní jednání nařízené na 16. 1. 2006 se odročuje na 7. 2. 2006. Opět se nedaří doručit předvolání právní zástupkyni stěžovatele (č. l. 137). Dne 5. 2. 2006 stěžovatel znovu žádá o odročení ústního jednání, neboť je téhož dne předvolán v jiné věci k jinému soudu. Zdůrazňuje, že chce být soudem obesílán nezávisle na své právní zástupkyni a argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/03. Dne 14. 3. 2006 se koná před obecným soudem ústní jednání, a to za nepřítomnosti stěžovatele, který nebyl obesílán a za nepřítomnosti jeho právní zástupkyně, jíž bylo předvolání řádně doručeno (viz protokol na č. l. 142) a která se z jednání neomluvila. Je vydáno usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele. Jsou zamítnuty důkazní návrhy obou stran civilního sporu a právní zástupce žalovaného navrhuje zamítnutí žaloby. Soud po poradě žalobu stěžovatele na náhradu škody zamítá rozsudkem napadeným ústavní stížností.
Z výše uvedeného přehledu dle názoru Ústavního soudu jasně plyne několik skutečností, rozhodných pro posouzení, zda mohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti:
V této bagatelní věci se konalo hned několik ústních jednání, jimž byl stěžovatel osobně přítomen a aktivně se účastnil projednání věci. Po většinu řízení probíhala mezi stěžovatelem a obecným soudem prostřednictvím advokátky čilá komunikace, která však měla ze strany stěžovatele, jako účastníka řízení, výrazně obstrukční charakter, o čemž svědčí extrémní počet odročení ústního jednání, k nimž v průběhu řízení výhradně z podnětu stěžovatele docházelo. Teprve na samém závěru řízení, po obsáhlém dokazování a řadě ústních jednání, jichž se stěžovatel aktivně účastnil, spokojil se obecný soud s pouhým vyrozuměním právní zástupkyně stěžovatele, a když ta se bez omluvy nedostavila, rozhodl soud, po zamítnutí dalších důkazních návrhů stran, v nepřítomnosti stěžovatele. Musel přitom brát zřetel i na procesní práva žalovaného, konkrétně na jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu téhož ustanovení Listiny, jehož se sám stěžovatel dovolává. Sám stěžovatel byl svou právní zástupkyní o nařízeném jednání fakticky zpraven, jak vyplývá i z jeho vlastních podání na č. l. 144 a násl. soudního spisu. Na základě uvedeného je zřejmé, že stěžovateli se dostalo náležitého prostoru k uplatnění jeho práva ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a že řízení jako celek nevykročilo z mezí ústavnosti a spravedlivého procesu.
I ohledně druhé námitky stěžovatele, týkající se doručení faxové zprávy s jeho návrhem obecnému soudu, musí být nejprve poukázáno na významné rozdíly mezi jeho případem a jím citovanými nálezy Ústavního soudu. V původním řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 729/01 se jednalo o částku 1.282.500,- Kč. Obecný soud v daném případě rozhodl o odvolání v nepřítomnosti stěžovatele, resp. v nepřítomnosti jeho právního zástupce, přestože tento právní zástupce zaslal soudu omluvu se žádostí o odročení jednání faxem již čtyři dni před konáním tohoto jednání. Pochybením pracovníků soudu však byla faxová zpráva předsedovi senátu předložena až poté, co bylo ve věci rozhodnuto. Šlo o jediné ústní jednání, které se v dané věci před odvolacím soudem konalo. Ve věci sp. zn. I. ÚS 547/03 obecný soud v podstatě popřel včasné doručení odporu proti platebnímu rozkazu, tedy v rozporu ze skutečností popíral, že účastník řízení uskutečnil právní úkon, a to se zcela zásadními dopady hmotně právními. Šlo přitom opět o spor nikoli bagatelní. Ve věci sp. zn. I. ÚS 689/05 bylo podání stěžovatele obecnému soudu doručeno více než dva týdny před tím, než ve věci bylo bez ohledu na toto podání rozhodnuto. Je zřejmé, že v uvedených případech docházelo vždy k flagrantnímu zásahu do procesních práv účastníků, jejichž podání, učiněná zpravidla se značným časovým odstupem a mající pro posouzení věci a celkovou spravedlivost procesu zásadní význam, byla kvůli pochybení soudní administrativy de facto ignorována.
V nyní projednávané věci zaslal stěžovatel jeden den před nařízeným jednáním v odpoledních hodinách nejprve fax se žádostí o odročení a posléze bezprostředně před jednáním další fax s návrhem na přikázání věci jinému soudu. Skutečnost, že obě faxové zprávy nebyly ihned předloženy vyřizujícímu soudci, by za jiných okolností mohla představovat pochybení s ústavněprávní relevancí. V kontextu případu stěžovatele je však třeba přihlédnout k širším okolnostem věci, zejména k jeho výrazně obstrukčnímu postupu v daném řízení, kdy ústní jednání bylo z jeho podnětu v bagatelní věci mnohokrát odročováno. Lze přitom souhlasit s vyjádřením obecného soudu, že přítomnost stěžovatele u jednání neměla pro meritum význam, neboť se již k věci v jiných ústních jednáních a cestou písemných podání obsáhle vyjadřoval a další dokazování již bylo nadbytečné. Pokud jde o návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu, z jeho obsahu vyplývá, že se jednalo o návrh neopodstatněný, opět obstrukčního charakteru.
Na tomto místě lze pro úplnost poznamenat, že výrazně obstrukční a litigiózní přístup stěžovatele při uplatňování práv před soudy je i Ústavnímu soudu dobře znám z jeho vlastní rozhodovací činnosti. Ke dni 3. 2. 2009 stěžovatel podal 47 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 40 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti drží principu sebeomezení a do pravomoci jiných orgánů zasahuje zpravidla jen tehdy, pokud je kasace napadeného rozhodnutí vůbec způsobilá vést ke zlepšení právního postavení stěžovatele, k jeho úspěchu v novém řízení atd. Ústavní soud na základě spisového materiálu konstatuje, že i po stránce hmotněprávní je ústavní stížností napadené rozhodnutí výsledkem náležitě provedeného dokazování a hodnocení důkazů, nenese znaky libovůle a celkově na ně lze hledět jako na rozhodnutí věcně správné a spravedlivé. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 802,50 Kč s 16% úrokem z prodlení jdoucím ročně od 1. 10. 1998. Svůj nárok stěžovatel odvozoval od tvrzení, že mu protiprávním jednáním strážníků Městské policie Karlovy Vary vznikla škoda na zdraví v podobě bolestného v uvedené výši. Po skutkové stránce stěžovatel uváděl, že byl společně se dvěma dalšími osobami svědkem hrubého chování strážníků městské policie vůči jeho známému N. Q. H. Strážníci jmenovaného obvinili z dopravního přestupku, a to parkování na místě označeném zákazovou značkou. Jelikož řidič odmítl zaplatit požadovanou blokovou pokutu, sepsali strážníci městské policie protokol o přestupku. Stěžovatel se vmísil do služebního úkonu a prohlásil, že je zmocněncem řidiče a chtěl se do protokolu o přestupku vyjádřit písemně sám místo přestupce. Přitom strážníkům předal na místě vyhotovenou plnou moc. Strážníci se však se stěžovatelem dle jeho tvrzení odmítali bavit a jeden z nich, ve snaze odebrat stěžovateli protokol o přestupku, zkroutil prý stěžovateli ruku a způsobil mu údajně bolestivý otok, takže stěžovatel musel vyhledat lékaře a ruku léčit od 5. do 26. 11. 1996.
Strážníci městské policie uváděli skutkovou verzi odlišnou, jež se dá shrnout, tak, že zatímco přestupce proti postupu strážníků nic nenamítal, stěžovatel mu odebral zmíněný protokol, v čemž strážníci spatřovali maření blokového řízení a vyzvali jej, aby protokol vrátil. Když stěžovatel výzvy neuposlechl, byl mu protokol zásahem jednoho ze strážníků odebrán.
Ústavní soud plně akceptuje závěry obecného soudu, který po provedeném dokazování konstatoval, že stěžovatel svým jednáním mařil řádné projednávání přestupku třetí osoby strážníky městské policie. Ať už byly výhrady stěžovatele k postupu strážníků jakékoli, bylo jeho povinností uposlechnout výzvy zakročujícího strážníka podle §7 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění platném v době, kdy k incidentu došlo. Dle ust. §18 odst. 2 citovaného zákona byl strážník oprávněn proti stěžovateli, který narušoval veřejný pořádek, zasáhnout donucovacími prostředky. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem okresního soudu, obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se v daném případě ze strany stěžovatele jednalo o protiprávní jednání, bez ohledu na to, zda na stěžovatele bylo v dané chvíli možno hledět jako na zmocněnce řidiče či nikoli. I za předpokladu, že by byl postup strážníků nesprávný, bylo povinností stěžovatele podřídit se jejich výzvě s tím, že si na jejich postup mohl posléze stěžovat písemným podáním.
Protože s ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu