ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2820.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2820/2018-446
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a JUDr. Bohumila Dvořáka ve věci žalobce DIAG HUMAN SE , se sídlem ve Vaduzu, Landstrasse 33, 9490, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalovaným 1) České republice – Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky , se sídlem v Praze 1, Sněmovní 176/4, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77 a 2) Novo Nordisk, s. r. o., IČO 25097750, se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, o ochranu dobré pověsti, omluvu a zaplacení 600 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 229/2005, o dovolání první žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 218/2017-315, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá po obou žalovaných zadostiučinění formou omluvy, jakož i peněžní satisfakce z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby podle §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění platném a účinném ke dni, kdy k neoprávněnému zásahu mělo dojít. Za neoprávněný zásah ze strany první žalované do své dobré pověsti považuje žalobce veřejné přednesení závěrečné zprávy vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (zřízené usnesením sněmovny ze dne 10. 6. 2003) na řádné schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané dne 31. 3. 2005. Závěrečná zpráva údajně obsahovala nepravdivé výroky, jež zasáhly do dobré pověsti žalobce. Vůči druhé žalované se pak domáhá žalobce uvedených nároků z důvodu, že se dopustila ústy svého tehdejšího jednatele nepravdivých výroků a tvrzení při jednání vyšetřovací komise, jež poškozovaly dobrou pověst a jméno žalobkyně, přičemž si musela být vědoma, že budou zveřejněny v rámci závěrečné zprávy o výsledcích šetření komise.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 7 C 229/2005-275, zastavil řízení mezi žalobcem a první žalovanou (výrok I usnesení soudu prvního stupně), dále rozhodl o postoupení věci v části týkající se vztahu mezi žalobcem a první žalovanou předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (výrok III usnesení soudu prvního stupně) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou tak, že žalobce je povinen zaplatit první žalované na jejich náhradě 45 254 Kč v zákonné pariční lhůtě a platebním místě (výrok II usnesení soudu prvního stupně).
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rozsahu zastavení řízení není v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí věci, neboť „činnost vyšetřovací komise souvisí s realizací kontrolní pravomoci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která je tvořena výlučně poslanci Sněmovnou volenými a plní úkoly směřující k vyšetření věcí veřejného zájmu na základě vymezení usnesení Sněmovny, kterým byla zřízena. Pokud vyšetřovací komise přednesla závěrečnou zprávu na řádné schůzi Poslanecké sněmovny, jedná se o vnitřní záležitost Poslanecké sněmovny a k posouzení výroků vyšetřovací komise není založena pravomoc soudů“. Soud prvního stupně uzavřel, že „předmět sporu ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou spadá do oblasti veřejného práva, a proto jde ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.“ Soud prvního stupně z toho důvodu řízení zastavil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí předsedovi Poslanecké sněmovny, který „je v souladu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny příslušným k řešení této problematiky“.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 218/2017-315, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nezastavuje (výrok I usnesení odvolacího soudu). Dále rozhodl, že se návrh žalobce na přikázání věci jinému soudci zamítá (výrok II usnesení odvolacího soudu).
5. Odvolací soud vyslovil následující právní závěry. Veřejnoprávní povaha vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ani účel její činnosti nejsou pro posouzení žalobního nároku rozhodné. Tvrdí-li žalobce, že veřejně přednesená závěrečná zpráva této komise obsahovala nepravdy, které poškodily jeho dobrou pověst ve smyslu §19b odst. 2 obč. zák., pak „nárok žalobce vychází z odpovědnostního občanskoprávního vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, který nemá co do činění samotnou kontrolní povahou činnosti vyšetřovací komise“. Odvolací soud uzavřel, že jelikož žalobce tvrdí, že jej stát svou politickou proklamací (zjednodušeně řečeno) poškodil, tento jeho nárok má zcela zřejmě soukromoprávní povahu a k jeho projednání je dle §7 odst. l o. s. ř. dána pravomoc soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla první žalovaná ve výroku I včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí této právní věci vzhledem k hmotněprávní povaze vztahu žalobce a první žalované, z něhož žalobní nárok vzešel, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. První žalovaná formuluje dovolací otázku, zda „jde v tomto případě mezi žalobcem a první žalovanou o spor či jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (z poměrů soukromého práva), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a které jsou oprávněny projednávat a rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, či nikoliv.“ První žalovaná považuje vztah žalobce a první žalované za veřejnoprávní ve světle všech doktrinálních teorií rozlišování právních vztahů na soukromoprávní a veřejnoprávní (teorie mocenské, zájmové a organické), přičemž akcentuje, že veřejnoprávnost vztahu plyne z povahy orgánu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která je veřejnoprávním orgánem, zřízeným na základě Ústavy, nadaným pravomocemi odvozenými od Ústavy a dalších předpisů nižší právní síly veřejnoprávní povahy, jakož i ze samotné povahy vztahu, jehož předmětem byla realizace kontrolní pravomoci vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k vyšetření věci veřejného zájmu. První žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobní nárok nemá co do činění s kontrolní povahou činnosti parlamentní vyšetřovací komise, když tato komise v dané věci právě v souladu se zákonem jí svěřenou pravomocí kontrolní činnost k ochraně veřejného zájmu vykonávala. První žalovaná zdůraznila, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci předsedovi Poslanecké sněmovny bylo správné, když důvod k postoupení vychází z disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny a jejího předsedy vůči jejím členům, zakotvené v čl. 27 odst. 2 Ústavy a §13 a následujících zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Dále první žalovaná namítala nepřezkoumatelnost napadeného usnesení s tím, že odvolací soud nedostál řádně své povinnosti odůvodnit své rozhodnutí, nevypořádal se s námitkami první žalované obsaženými v jejím vyjádření k odvolání k odvolání žalobce ze dne 29. 3. 2017, není z jeho rozhodnutí zřejmé, z jakého důvodu považuje vztah mezi žalobcem a první žalovanou za soukromoprávní a nikoliv veřejnoprávní. V odůvodnění napadeného usnesení zcela absentují jakékoliv právně kvalifikační úvahy, odkazy na zákonné předpisy či judikaturu, podle kterých by měl být vztah žalobce a první žalované posuzován jako soukromoprávní.
7. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že v otázce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není uplatněn dovolací důvod a vymezeno hledisko přípustnosti dovolání, nýbrž jde o námitku vady řízení; v otázce pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k právní povaze vztahu mezi účastníky nejde o otázku neřešenou, přičemž žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla dovozena pravomoc soudu v občanském soudním řízení k projednání a rozhodnutí různorodých věcí týkajících se rozhodnutí či postupů státních orgánů, jejichž následky zasáhly soukromoprávní sféru účastníka řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání první žalované bylo odmítnuto jako nepřípustné.
8. Druhá žalovaná se k dovolání první žalované vyjádřila jen tak, že dovolání se týká především otázky pravomoci soudu projednat a rozhodnout věc ve vztahu k první žalované a nijak se nedotýká postavení druhé žalované v řízení.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným dle §237 o. s. ř. pro řešení dovolací otázky, zda je k projednání a rozhodnutí nároku na poskytnutí zadostiučinění z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalobce coby právnické osoby (spočívajícího v přednesení závěrečné zprávy vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zřízené usnesením sněmovny ze dne 10. 6. 2003, na řádné schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané dne 31. 3. 2005, obsahující nepravdivé výroky, jež měly zasáhnout do dobré pověsti žalobce), dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání není důvodné.
15. Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).
16. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
17. Pravomoc soudů projednávat a rozhodovat spory v občanském soudním řízení dle citovaného ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. se odvíjí od hmotněprávní povahy věci, která musí vyplývat z poměrů soukromého práva. Podle §7 odst. 3 o. s. ř. jsou pak soudy nadány pravomocí projednávat a rozhodovat i jiné věci, které nemusí vyplývat z poměrů soukromého práva, je-li taková pravomoc soudům svěřena přímo (zvláštním) zákonem.
18. V tomto případě odvolací soud založil své rozhodnutí na východisku, že pro posouzení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí této věci není rozhodná právní povaha vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ani účel její činnosti, nýbrž hmotněprávní povaha právního vztahu, jež tvoří předmět řízení. Jelikož předmět řízení je vymezen obsahem žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech, jež právně opodstatňují žalobní nárok, je rozhodným hlediskem pro řešení soudní pravomoci právě obsah žalobních tvrzení. Odvolací soud uzavřel, že tvrdí-li žalobce, že stát veřejně přednesenou závěrečnou zprávou vyšetřovací komise obsahující nepravdy poškodil jeho dobrou pověst, je tím vymezen jeho žalobní nárok jakožto nárok soukromoprávní povahy a k jeho projednání je dle §7 odst. l o. s. ř. dána pravomoc soudu.
19. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněném pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1229/13, vyslovil, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 328/02). V intencích těchto judikaturních závěrů lze uzavřít, že jsou-li pro vymezení předmětu řízení určující skutková tvrzení vyjádřená v žalobě, pak pro toto vymezení předmětu řízení není významné, jaký je vzájemný (skutečný) vztah účastníků řízení, jež vedl k podání žaloby. Vždy je podstatné a určující, jak žalobce svůj nárok v žalobě vymezil.
20. V tomto případě žalobce vymezil svůj nárok ve skutkové rovině jednoznačně jako nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu (zásah do dobré pověsti), jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s konkrétním postupem státu, a to veřejným přednesením závěrečné zprávy vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny obsahující údajně nepravdivé výroky.
21. Je-li takto skutkově nárok vymezen a jsou-li skutková tvrzení v souvztažnosti s žalobním požadavkem (petitorně znějícím na poskytnutí morálního i peněžního zadostiučinění), pak je možno uzavřít, že jde o věc vyplývající z poměrů soukromého práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., k jejímuž projednání by je dána pravomoc soudů.
22. K tomu lze odkázat na judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který v usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. j. Konf 67/2012-8, uvedl: „Při rozhodování o příslušnosti soudů k projednání předmětného sporu není namístě zvažovat, zda žalobkyně v občanském soudním řízení může být úspěšná, či nikoliv, případně zda by pro ni nebylo příznivější domáhat se za daného skutkového stavu odstranění závadného stavu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu v řízení před správními soudy podle §82 s. ř. s. Ostatně pokud by žalobkyně sama vymezila předmět řízení nesprávně voleným petitem a soudy by její žalobě nevyhověly, nelze v takovém postupu soudů spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 37/2000, č. 9/2000 Sb. ÚS). S ohledem na zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními soudy je výlučně na žalobkyni, aby nastavila referenční rámec soudního řízení, které podanou žalobou sama vyvolala.“
23. Význam právní kvalifikace uplatněného nároku soudem vyvstává až následně v rámci hmotněprávního posouzení tvrzeného (případně zjištěného skutkového stavu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že žalobce není povinen uvádět v žalobě ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže žalobní požadavek vychází z dostatečných (úplných a relevantních) skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce, je povinností soudu nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
24. Namítala-li první žalovaná v dovolání nepřezkoumatelnost napadeného usnesení s tím, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami a argumenty, které měla uplatnit ve svém vyjádření k odvolání, Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V tomto případě dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené usnesení bylo nepřezkoumatelné, aby to znemožnilo uplatnění práv první žalované. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu plyne jednoznačně, na základě jakých důvodů shledal odvolací soud založenu pravomoc soudu k rozhodnutí a projednání věci, že žalobní nárok vychází z odpovědnostního občanskoprávního vztahu, které z věci činí spor soukromoprávní povahy ve vztahu k ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. Tuto námitku vady řízení tedy Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
25. Při novém posouzení věci soud prvního stupně nepřehlédne ve vztahu žalobce a první žalované závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se odpovědnosti státu za újmu na pověsti způsobenou výkonem veřejné moci (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti soud prvního stupně opětovně posoudí, která organizační složka státu má za první žalovanou jednat.
VI. Závěr
26. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu