ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2913.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2913/2019-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně J. H., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 175 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 82/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 58 Co 34/2019-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací částečně potvrdil k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 8. 2018, č. j. 15 C 82/2018-13, kterým byla odmítnuta žaloba, a to konkrétně v části ohledně zaplacení částky 300 000 Kč. V části, kterou soud prvního stupně odmítl žalobu ohledně zaplacení částky 175 000 Kč, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se v této části žaloba neodmítá.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedla, že „[p]řípustnost dovolání je dána dle §237 odst. 1, písm. c/ a odst. 3 OSŘ, neboť je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení hmotněprávních a procesních práv žalobkyně, které procesní soud neřešil a odvolací soud pochybení soudu I. stupně nenapravil.“ Dovolatelka též uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném skutkovém a právním posouzením věci a že „[ř]ízení před obecnými soudy bylo postiženo procesními vadami, které mají za následek nesprávné objektivní hodnocení prokázaných skutkových zjištění, a proto nebylo naplněno procesní právo žalobkyně na hodnocení skutkových zjištění v jednotlivostech a souvislostech.“
Žalobkyně v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Naopak je z dovolatelčina odkazu na již neúčinné odstavce a písmena ustanovení §237 o. s. ř. zřejmé, že při sepsání dovolání nevzala na vědomí novelizaci ustanovení o. s. ř. o přípustnosti dovolání účinnou již od 1. 1. 2013. V dovolání nevymezila, který ze čtyř konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání by měl být splněný v dané věci, ani neuvedla jakoukoliv konkrétní právní otázku, která měla být posouzena nesprávně, a to ať už explicitně, nebo nepřímo. Kromě toho dovolatelka též uvádí, že spatřuje přípustnost dovolání v procesních vadách, kterých se dopustily nalézací soudy, a současně napadá skutková zjištění a jejich hodnocení. Dle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. však dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu