ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2930.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2930/2018-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně E. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 2 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 72 Co 272/2017-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 72 Co 272/2017-175, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 23 C 57/2012-145, kterým bylo zastaveno řízení „ve výši 1 000 000 Kč v rozsahu nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dobou trvání řízení před stavebními úřady v období od jeho zahájení do 9. 9. 2013“ (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), dále zamítnuta žaloba „v částce 1 200 000 Kč“ (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III rozsudku soudu prvního stupně).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně k důvodům dovolání uvedla, že pokládá za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v jeho závěru, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou představuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2016, č. j. 25 C 88/2010-182, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného správního řízení za období od 8. 1. 2002 do 9. 9. 2013 s tím, že se soudy obou stupňů věcně zabývaly již jen obdobím od 9. 9. 2013 do 12. 12. 2013. Žalobkyně má za to, že délka předmětného správního řízení má být posuzována komplexně po celou dobu jeho trvání a nikoliv rozděleně na určitá období. Žalobkyně uvedla, že „délka trvajících průtahů a tedy i nesprávného úředního postupu, by měla být posuzována jako jeden celek a nemělo by být přihlíženo k tomu, že převážná délka průtahů byla již předmětem jiného soudního řízení.“ Žalobkyně dále polemizovala, že ani nebylo postaveno na jisto, zda se jedná o totožný nárok, či „zda žalobkyně z titulu dále trvajících průtahů a tedy přetrvávajícím nesprávným úředním postupem, nenavýšila původní částku, když vzniklá újma byla vyšší.“ Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nekonkretizovala nijak, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za naplněný. Žalobkyně pouze uvedla, že by měla být právní otázka, na níž napadené rozhodnutí spočívá, posouzena jinak, než byla dosud řešena.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že dovolání není způsobilé projednání, není-li z něj zřejmé naplnění předpokladů jeho přípustnosti dle §237 o. s. ř., tedy není-li v něm uvedeno, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil, která konkrétní v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že určitá právní otázka (na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí) má být dovolacím soudem posouzena jinak (jak ohlašuje žalobkyně v tomto případě), je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Jinými slovy řečeno, tímto hlediskem přípustnosti se uplatňují důvody pro změnu již existující judikatury Nejvyššího soudu v určité již judikaturně vyřešené právní otázce. Spatřuje-li tedy žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého konkrétního řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání však neobsahuje žádné údaje o tom, od jakého dříve přijatého judikaturního řešení právní otázky se má Nejvyšší soud odchýlit, a z jakých důvodů. Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně, aby dovolací soud předloženou právní otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá a má tak vady, které brání jeho projednání (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu