ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2994.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2994/2017-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. L. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o ochranu osobnosti a zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 72/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2017, č. j. 14 Co 30/2017-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 9. 2016, č. j. 26 C 72/2015-176, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do povinnosti žalované zaslat žalobci sdělení uvedené ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do žalobního požadavku na zaplacení částky 4 000 000 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se domáhal poskytnutí nepeněžitého i peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepravdivého tvrzení: „Z provedených důkazních zjištění vyplývá, že společnost L. za prodaný obchodní podíl v EPL Solar neobdržela ve smluvní lhůtě od Pragometal žádné finanční plnění (5 800 000 Kč), dluh ani v dané době nevymáhala. Nebyl hrazen zřejmě proto, že byl pravděpodobně náhradou za odčerpaný zisk L. ze spol. L. a poškození ostatních společníků (D., J. P.), jak doloženo.“ (dále jen „difamující tvrzení“), uvedeného v odůvodnění usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 30. 6. 2014, č. j. KRPA-98665-251/TČ-2013-000095-ZST (dále jen „usnesení Policie ČR o odložení věci“). Žalobce požadoval nepeněžité zadostiučinění formou uložení povinnosti žalované zaslat žalobci omluvu ve znění formulovaném v žalobě, dále požadoval peněžité zadostiučinění ve výši 4 000 000 Kč s tím, že uvedením difamujícího tvrzení v odůvodnění citovaného usnesení Policie ČR o odložení věci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy spočívající v poškození dobrého jména žalobce v podnikání v rámci společnosti L., jakož i ve znehodnocení obchodního podílu žalobce v této společnosti (tj. újmy majetkové, kterou žalobce blíže nespecifikoval – pozn. dovolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu („…proti všem výrokům…“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady (ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
Byť se žalobce ve svém dovolání důsledně nepřidržoval obsahových požadavků zákonem kladených na dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. (zejména co do jasnějšího provázání předpokladů přípustnosti dovolání s uplatněnými dovolacími důvody, kdy není z obsahu dovolání zcela jednoznačně patrno, které konkrétní závěry odvolacího soudu, na nichž má spočívat napadené rozhodnutí, považuje žalobce za právní otázky judikaturou Nejvyššího soudu neřešené, řešené odchylně, či které mají být řešené jinak – viz §237 o. s. ř.), lze z obsahu dovolání extrahovat následující dovolací otázky a předpoklady jejich přípustnosti. Žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu vyslovenému v napadeném rozhodnutí, že uvedení difamujícího tvrzení v odůvodnění usnesení Policie ČR o odložení věci nepředstavuje nesprávný úřední postup, neboť jde o úvahu policejního orgánu, která se odrazila ve výroku usnesení Policie ČR o odložení věci. K tomu žalobce pokládá celkem čtyři otázky, které se však v obsahové rovině prolínají a opakují, a lze z nich tak (posuzováno dle obsahu dovolání) vytěžit dovolací otázku 1), zda se lze v takovém případě domáhat zadostiučinění nemajetkové újmy pouze na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, či na základě obecných norem občanského práva na ochranu osobnosti. Tuto otázku žalobce považuje (opět posuzováno dle obsahu dovolání) za napadeným rozhodnutím vyřešenou odchylně od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007. Dále žalobce dovoláním brojí proti závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou nemajetkovou újmou žalobce, polemizuje se závěry odvolacího soudu, když tvrdí, že relevantní a hlavní příčinou nemajetkové újmy žalobce bylo uvedení difamujícího tvrzení v usnesení Policie ČR o odložení věci, a nikoliv jeho následné zpřístupnění třetím osobám v databázi společnosti L. Ve vztahu k tomuto závěru pak žalobce pokládá další tři otázky, jež lze shrnout v dovolací otázce 2), zda je zveřejnění předmětného rozhodnutí Policie ČR v databázi společnosti samotným žalobcem a jeho zpřístupnění třetím osobám relevantní příčinou nemajetkové újmy žalobce, jež by vylučovala odpovědnost státu v daném případě. Tuto otázku považuje žalobce za řešenou odlišně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013.
Polemizuje-li žalobce – prostřednictvím dovolací otázky ad 2) – se závěrem odvolacího soudu, že zveřejnění předmětného rozhodnutí Policie ČR v databázi společnosti jím samotným a jeho zpřístupnění třetím osobám bylo hlavní příčinou vzniku nemajetkové újmy žalobci (a zároveň příčinou vylučující odpovědnost státu v daném případě), jde o námitku směřující do skutkového stavu projednávané věci. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi úředním postupem státu a tvrzenou újmou na straně žalobce není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. K tomu lze doplnit, že již v rozsudku ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Nejvyšší soud vyložil, že otázka příčinné souvislosti – existence vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dvěma konkurujícími skutečnostmi, které mohly být příčinou žalobcovy újmy, a to obsah předmětného usnesení policejního orgánu a jeho zveřejnění v databázi společnosti žalobcem, se odvolací soud zabýval a pokud za příčinu žalobcovy újmy označil jen druhou uvedenou příčinu, nejde o závěr právní, ve smyslu výše uvedeném, ale závěr skutkový.
Námitky proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům, z nichž vychází napadené rozhodnutí, nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přezkum skutkového stavu zásadně dovolacímu přezkumu nepodléhá, až na výjimky případů extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13), případů vnitřní rozpornosti či absence skutkového závěru znemožňující jeho právní kvalifikaci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4636/2017), o něž však v tomto případě nejde.
Jestliže obstál jeden z důvodů, který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby (nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným difamujícím sdělením v policejním usnesení a žalobcem tvrzenou újmou), nemůže již žádná z dovolatelových námitek založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani její jiné posouzení dovolacím soudem se nemůže projevit v poměrech dovolatele.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV napadeného rozsudku), neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. vymezení důvodu dovolání a toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Jelikož dovolání není pro ohlášené dovolací otázky ad 1) a 2) přípustné a v části týkající se nákladů řízení trpí dovolání popsanými vadami, Nejvyšší soudu jej odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu