ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3002.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3002/2018-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. S. , narozené XY, b) L. S. , narozeného XY, c) J. S. , narozeného XY, všichni bytem XY, zastoupených Mgr. Václavem Mráčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Hranicích 357/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 37/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, č. j. 23 Co 178/2017-80; takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, č. j. 23 Co 178/2017-80, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 C 37/2016-56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobci domáhali na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 C 37/2016-56, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 170 500 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 126 500 Kč s příslušenstvím a žalobci c) příslušenství [z blíže neurčené částky] zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že žalovaná již žalobcům dobrovolně poskytla zadostiučinění nemajetkové újmy formou konstatování porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Okresního soudu v Karviné dne 30. 10. 2006 a žalobkyně se v něm domáhala vůči žalované ČSOB Pojišťovna, a.s., zaplacení částky 50 000 Kč jako pojistného plnění z titulu pojistné smlouvy uzavřené zemřelým E. S.. O přistoupení nynějších žalobců b) a c) do posuzovaného řízení bylo rozhodnuto až usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 4. 2013, č. j. 11 C 469/20-517 (v právní moci od 23. 5. 2013). Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov, u něhož byla žaloba podána, dne 11. 11. 2006 vyslovil svou místní nepříslušnost a spis postoupil Okresnímu soudu v Pardubicích. Ten po provedeném řízení žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 11. 2011. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 22 Co 1181/2012-504, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Pardubicích znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, kdy žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalobci opět podali odvolání a Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 22 Co 651/2013-581, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolací řízení ve vztahu k žalobcům b) a c) bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 1. 2015 z důvodu nezaplacení soudního poplatku; usnesení nabylo právní moci 17. 6. 2015. Dovolání žalobkyně a) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. 32 Cdo 3798/2015-669, odmítnuto; právní moc rozhodnutí nastala dne 6. 10. 2015. Žalobci dne 13. 8. 2015 předběžně uplatnili u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo vůči žalobkyni a) celkem 8 let a 11 měsíců. Ve vztahu k žalobcům b) a c) bylo podle soudu prvního stupně zahájeno dne 30. 7. 2007, kdy byly soudu doručeny plné moci žalobců b) a c) udělené žalobkyni a) a od této doby s nimi bylo jednáno jako s účastníky řízení, ačkoliv jimi ve skutečnosti nebyli. Ve vztahu k nim určil soud prvního sutpně délku řízení na 7 let a 11 měsíců. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v §31a odst. 3 OdpŠk. Spor považoval za skutkově obtížný, význam řízení pro žalobce a) a c) za standardní, pro žalobce b) za snížený; poukázal rovněž na procesní složitost věci, kdy na délce řízení se valnou měrou podílela i samotná žalobkyně a). Soudy v posuzovaném řízení postupovaly v řízení plynule a činily úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé, přitom se nedopustily průtahů (ve smyslu neodůvodněné nečinnosti). Soud prvního stupně tak neshledal odpovědnostní titul spočívající v nepřiměřené délce řízení, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, že posuzované řízení trvající osm let a jedenáct měsíců ve vztahu k žalobkyni a) a sedm let a jedenáct měsíců ve vztahu k žalobcům b) a c), nelze, vzhledem ke všem okolnostem dané věci a s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, považovat za nepřiměřeně dlouhé. Doplnil, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobců dospěla k odlišnému závěru a poskytla žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, v němž, namítali, že odvolací soud se podle nich odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vytvořené na základě sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, jež bylo zveřejněno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
9. Konkrétně namítali, že posouzení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení není správné, protože odvolací soud hodnotil jednotlivá kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk pouze formálně, dostatečně nevystihl význam posuzovaného řízení pro jednotlivé žalobce, přecenil význam kritéria složitosti posuzovaného řízení, když procesní a skutková složitost posuzovaného řízení se podle podrobnější argumentace žalobců zásadně nevymykala obdobným řízením. Odvolací soud též přecenil mnohost účastníků na straně žalující - všichni žalobci se domáhali plnění pohledávky z totožného právního vztahu a nečinili žádné úkony mařící průběh řízení, jejich mnohost tak časovou náročnost posuzovaného řízení nezvyšovala. Odvolací soud podle dovolatelů opomenul zhodnotit význam kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, když nepřihlédl k tomu, jak si v posuzovaném řízení počínaly příslušné rozhodující orgány. Nevzal tak v úvahu okolnost, že na nepřiměřené délce posuzovaného řízení se podílel Okresní soud v Pardubicích téměř 4 roky trvajícím nesprávným procesním postupem. Odvolací soud podle žalobců rovněž nadhodnotil kritérium chování poškozených. Kromě podání žaloby k místně nepříslušnému soudu, kterážto skutečnost k prodloužení délky významně nepřispěla, nečinili žalobci nic, čím by průběh posuzovaného řízení zatěžovali. Se svými žádostmi a opravnými prostředky byli navíc převážně úspěšní. Žalobci dále namítali, že odvolací soud nesprávně zhodnotil podíl jednotlivých kritérií na nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Navrhovali proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobců, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozené (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, když řízení o výplatu pojistného plnění nespadá do kategorie rozhodnutí, jejichž zvýšený význam pro účastníka se presumuje. Význam předmětu řízení pro dovolatele proto posoudil jako standardní, resp. ve vztahu k žalobci b), s ohledem na jeho majetkové poměry, jako snížený [srov. část IV písm. d) Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010], když vzal současně do úvahy i výši částky, o níž se vedl spor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
16. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek zhodnocení přiměřenosti celkové délky řízení, složitosti věci, postupu orgánu veřejné moci, podílu jednotlivých poškozených a vzájemného poměřování jednotlivých kritérií, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou posouzení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení.
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Dle §31a odst. 3 OdpŠk případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře setrvale zastává stanovisko, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (srov. část III Stanoviska) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 333/2016). V části V Stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
22. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci).
23. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, je zřejmé, že se na celkové délce všech řízení podílel významnou měrou procesně nesprávný postup orgánů veřejné moci. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice svým usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 22 Co 1181/2012-504, přikročil v posuzovaném řízení ke zrušení v pořadí prvního rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2011, č. j. 11 C 469/2006-441, z důvodu závažných procesních vad (vadné vymezení okruhu účastníků). Nelze přitom spustit ze zřetele, že na tutéž procesní vadu byl Okresní soud v Pardubicích (bezvýsledně) upozorněn již v dřívějším usnesení téhož krajského soudu ze dne 30. 8. 2010, č. j. 18 Co 410/2010-317, přesto se jí v dalším řízení nevyvaroval. V tomto směru lze přisvědčit žalobcům, že odvolací soud měl přihlédnout ke všem důvodům, jež měly vliv na celkovou délku posuzovaného řízení. Bylo na odvolacím soudu, aby při stanovení výše zadostiučinění zohlednil všechna kritéria §31a odst. 3 OdpŠk, a to, jak uvedeno výše, nejen v neprospěch žalobců (složitost věci), ale i v jejich prospěch (postup orgánů veřejné moci).
24. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
25. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval dalšími v dovolání přípustně předestřenými otázkami zpochybňující hodnocení dílčích kritérií - složitosti věci, postupu orgánů veřejné moci, podílu jednotlivých žalobců na délce řízení, problematiku mnohosti účastníků a vzájemného vtah jednotlivých kritérií. Konečně při rozhodování této věci nebude možno přehlížet ani právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
26. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. též k jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Existenci takových vad žalobci netvrdili a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku ve vztahu k žalobci c) rozhodl toliko o příslušenství jím uplatňované pohledávky a nikoliv již ve vztahu k jistině, to je o částce 126 500 Kč, kterou žalobce c) žádal rovněž přiznat. A to přesto, že podle odůvodnění rozhodnutí mělo být zřetelně rozhodnuto i o jistině pohledávky. Odvolací soud uvedené pochybení v rámci své přezkumné činnosti nenapravil (srov. §164 o. s. ř.).
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu