ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3005.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3005/2018-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) P. K., narozeného XY, bytem XY, b) M. V. K., narozeného XY, bytem XY, c) P. K., narozeného XY, bytem XY, a d) Y. R., narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 165/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j. 14 Co 377/2017-415, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 18 C 165/2015-369, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci a) a b) domáhali zaplacení částky 216 900 Kč každému jako náhrady majetkové újmy (výrok I), dále zamítl žalobu v části, jíž se všichni žalobci domáhali zaplacení částky 163 680 Kč každému jako odčinění nemajetkové újmy (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolatelé v obsáhlém dovolání vymezili celkem 56 vad, které spatřují v napadeném rozhodnutí, přičemž tyto vady strukturovali do čtyř bodů dále členěných na písmena. Přípustností dovolání se dovolatelé zabývali pouze v bodě 1 g), u nějž uvedli, že dovolacím soudem dosud neměla být řešena právní otázka spočívající v okolnosti, kdy odvolací soud rozhodl o něčem jiném, než co bylo předmětem odvolacího řízení. Uvedené dovolatelé dovozují z toho, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, který se týká otázky, zda v případě nepřiměřeně dlouhého řízení, jehož se účastní právnická osoba (družstevní záložna), vzniká nemajetková újma také členům této právnické osoby. V nyní posuzované věci však šlo o vztah mezi dětmi a jejich rodiči, kteří v řízení vystupovali jako zákonní zástupci, jenž nelze srovnávat se vztahem mezi právnickou osobou a jejími členy.
Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud rozhodoval o odčinění nemajetkové újmy způsobené žalobcům c) a d) jako rodičům (zákonným zástupcům) účastníků posuzovaného řízení. V bodě 10 napadeného rozsudku odvolací soud výslovně uvádí: „Žalobci c) a d) jednali v posuzovaném řízení nikoliv jménem svým, nýbrž jménem a na účet žalobců (svých dětí), a to z titulu existujícího zákonného zastoupení.“ Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 675/2011 odvolací soud odkázal pouze co do závěru, dle nějž nemajetková újma nevzniká v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení těm osobám, kteří dopady nepřiměřené délky řízení nepociťují přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by odvolací soud rozhodoval o jiném předmětu řízení. Dovolateli vymezená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
Ve zbylé části posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelé nikterak nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobci v dovolání nijak nekonkretizují, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují pro ně za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolateli v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu