ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.323.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 323/2018-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Masarykovo náměstí 35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, o odměnu za zastupování žalobce, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 184/2003, o dovolání právní zástupkyně žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 25 Co 252/2017-843, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Právní zástupkyně žalobce, JUDr. Helena Kubecová, jež mu byla ustanovena k ochraně jeho zájmů v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 184/2003 i v řízení dovolacím vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 5238/2016, se domáhala odměny za zastupování žalobce v celkové výši 1 326 771 Kč, přičemž jí byly vyplaceny dvě zálohy v souhrnné výši 190 000 Kč. Nedoplatek za poskytnuté právní služby tedy měl podle právní zástupkyně žalobce činit 1 136 771 Kč.
Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 C 184/2003-817, přiznal JUDr. Heleně Kubecové, advokátce se sídlem Masarykovo náměstí 35, Brandýs nad Labem, odměnu za zastupování žalobce ve výši 193 872 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že přiznal JUDr. Heleně Kubecové, advokátce se sídlem Masarykovo náměstí 35, Brandýs nad Labem, odměnu za zastupování žalobce ve výši 400 137 Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadla právní zástupkyně žalobce jako dovolatelka v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně nezvýšil stanovenou odměnu za zastupování žalobce na trojnásobek, přestože z posuzované věci je patrná „mimořádná časová náročnost případu“. Formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k náročnosti jednotlivých úkonů právní služby, nikoli k časové náročnosti případu, jak se toho domáhá dovolatelka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016).
Vznáší-li dovolatelka „právní otázku, jaké ustanovení dle vyhl. 177/1996 Sb. dále jen AT, použít při stanovení příslušného paragrafu“, jde o otázku nesrozumitelnou, přičemž u ní zároveň absentuje vymezení přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Jestliže se dovolatelka domnívala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se měl odvolací soud podle ní odchýlit.
Dovolání je vadné rovněž ohledně námitky, že odvolací soud chybně stanovil počet právních úkonů právní služby. Spatřovala-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Nadto je třeba uvést, že uvedená námitka není ani právní otázkou, když se v ní dovolatelka dovolává pouze započtení většího počtu úkonů právní služby, aniž by bylo zřejmé, z jakého (právního) důvodu se tak má stát.
Konečně v otázce „nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve výši stanovení odměny za období od 1. 1. 2011a za nesprávné použití §11 odst. 1 písm. c) AT – do skončení případu“ dovolatelka rovněž opomněla přípustnost dovolání vymezit.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu