ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3255.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3255/2019-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného ustanoveným opatrovníkem Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1 631, proti žalovanému K. K., soudnímu exekutorovi se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, o 101 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 139/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2019, č. j. 7 Co 675/2019 - 86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 28. 2. 2019, č. j. 2 C 139/2018 – 70, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku ve výši 101 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále byla žalobci uložena povinnost uhradit na náhradě nákladů žalovanému částku ve výši 5 000 Kč spolu se stanovením splátkového kalendáře (výrok II). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku neoprávněně vedené exekuce proti jeho osobě žalovaným. Žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. K tomu soud uvedl, že i tak by bylo nutné shledat žalobu nedůvodnou, neboť žalovaný provádí exekuci na základě pověření soudu.
Odvolací soud rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) ani před soudem odvolacím (výrok III). Co do skutkových zjištění i právního posouzení v meritu věci krajský soud převzal závěry soudu nalézacího.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný v dovolání pouze vyjádřil nesouhlas s právním posouzením provedeným soudy nižších stupňů, uvedl, že postup exekutora je šikanózní, nezákonný a svévolný. Takový postup proto není výkonem exekuční činnosti, tedy ani výkonem státní správy. Navrhuje pak, aby nastolená otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak od dosavadní praxe.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, jakož i ostatně uvedení dovolacího důvodu, v dovolání absentují, dovolání se omezuje pouze na polemiku s právním závěrem odvolacího soudu v otázce pasivní věcné legitimace ve sporu a vyjadřuje proti němu odvolacím soudem již vypořádané žalobcovy právní konstrukce výrazy jako „nesprávný závěr“ a „nastolená otázka by dle přesvědčení žalobce měla být dovolacím soudem posouzena odlišně od dosavadní praxe“.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Tvrdí-li žalobce v dovolání, že nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a potřeba posouzení odlišného od dosavadní praxe vyvěrá z toho, že šlo o „postup exekutora zjevně vybočující z rámce exekuční činnosti“, jde o právní argument v řízení dosud neuplatněný a nepodložený žádnými skutkovými tvrzeními. Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani takový argument není způsobilý založit přípustnost dovolání. Odvolací soud zde posuzoval podle stavu dosud v řízení uplatněných žalobních tvrzení rozsah pro rozhodnutí v otázce pasivní legitimace žalovaného exekutora potřebných skutkových základů a o nich rozhodl zcela v souladu se zněním zákona a jeho ustáleného výkladu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu