ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3427.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3427/2019-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobců: a) F. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, b) E. P. , nar. XY, bytem XY, c) H. P. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 111/2014, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č. j. 53 Co 373/2017-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 15 C 111/2014-285, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 162 000 Kč, žalobkyně b) zaplacení částky 116 000 Kč a žalobkyně c) zaplacení částky 91 250 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Předmětnou žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené dle jejich tvrzení nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 22/2010.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, výrok II. změnil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 22/2010, o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „namítané řízení“), bylo zahájeno dne 11. 2. 2010 a k datu rozhodování, tj. ke dni 27. 7. 2017, nebylo ukončeno. Do té doby bylo v namítaném řízení rozhodováno na všech stupních soudní soustavy a původně ve věci vystupovalo šest žalobců s tím, že vůči dvěma z nich bylo řízení následně zastaveno. V průběhu namítaného řízení bylo rozhodováno o značném množství procesních úkonů žalobců, a to včetně opakovaných námitek podjatosti jednajícího soudce a návrhů na určení lhůty, které nebyly ani v jednom z případů shledány důvodnými.
Po právní stránce odvolací soud zhodnotil, že na délce namítaného řízení se maximálně projevilo hledisko jednání žalobců, neboť nejpodstatnější část celkové délky namítaného řízení byla věnována rozhodování o četných a převážně nedůvodných návrzích účastníků. Naopak postup soudu v namítaném řízení byl odvolacím soudem zhodnocen jako plynulý, bez průtahů a vlivu na délku řízení. Namítané řízení bylo dle posouzení odvolacím soudem značně složité, zatímco význam namítaného řízení pro žalobce a) byl zhodnocen jako nikoli zásadní. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu dospěl odvolací soud k závěru, že délka namítaného řízení do doby rozhodování odvolacího soudu je přiměřená, a odvolací soud proto s ohledem na neexistenci odpovědnostního titulu žalované potvrdil zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce a) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz (dále jen „Stanovisko“). Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry Stanoviska, ze kterého dle dovolatele mj. vyplývá, že je nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí zadostiučinění bylo samo nepřiměřeně dlouhé, či aby docházelo dokonce k dalším průtahům; že k porušení práva nepřiměřenou délkou řízení dochází, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouho, bez ohledu na to, zda došlo k průtahům v řízení či nikoliv; že při posuzování přiměřenosti délky řízení je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, zejména ke složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a významu předmětu řízení pro poškozeného; že nelze přičítat k tíži poškozeného, že nepodal předsedovi příslušného soudu stížnost na průtahy v řízení a nápravy se nedomáhal ani prostřednictvím ústavní stížnosti; že nelze přičítat k tíži poškozeného využití zákonných procesních prostředků a státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku zjevně nedůvodných návrhů, opravných prostředků, či námitek nebo obstrukčních postupů.
Dovolatel se domnívá, že odchýlením se od výše uvedených závěrů Stanoviska dospěl odvolací soud k závěru, že délka řízení byla zapříčiněna chováním žalobců, nikoli průtahy státu. Dovolatel dále namítá, že v žádné fázi řízení dle dovolatele nebylo postupováno tak, že by byly z jeho strany podávány zjevně nedůvodné a obstrukční návrhy a že se soudy dle dovolatele nevypořádaly s otázkou, zda všechny procesní úkony byly činěny řádně a včas.
S ohledem na právě uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka dovolatele, dle které je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu se závěrem Stanoviska ohledně nepřijatelnosti nepřiměřeně dlouhého řízení nebo průtahů v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, stejně tak jako námitka, dle které je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu se závěrem Stanoviska ohledně rozhodující celkové délky řízení, kdy k porušení práva na nepřiměřenou délku řízení dochází, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouho, bez ohledu na to, zda došlo k průtahům v řízení, či nikoliv, přípustnost nezakládá. Odvolací soud nedospěl v daném případě k závěru, že by namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, nebo že by v namítaném řízení docházelo k průtahům v řízení, a proto uvedené závěry Stanoviska na daný případ nedopadají.
Pokud jde o námitku dovolatele, dle které je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu se závěrem Stanoviska ohledně nutnosti posuzování přiměřenosti délky řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, zejména složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a významu předmětu řízení pro poškozeného, pak tato námitka přípustnost rovněž nezakládá. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud posoudil uvedená kritéria posuzování přiměřenosti délky řízení s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Odvolací soud se tak v tomto směru neodchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka dovolatele, dle které je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu se závěrem Stanoviska ohledně nemožnosti přičítání k tíži poškozeného, že nepodal předsedovi příslušného soudu stížnost na průtahy v řízení a nápravy se nedomáhal ani prostřednictvím ústavní stížnosti, příslušnost rovněž nezakládá. Z dovoláním napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by výše uvedené bylo dovolateli přičítáno k tíži, a proto uvedené závěry Stanoviska na daný případ nedopadají.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda byly procesní úkony v průběhu namítaného řízení činěny řádně a včas, pak se jedná o pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoli o právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatel, že mu bylo v rozporu se Stanoviskem přičítáno k tíži využití zákonných prostředků obstrukčním způsobem, pak se jedná o podsouvání závěru ze strany dovolatele, který z dovoláním napadeného rozhodnutí nevyplývá, nikoli o právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že na délce řízení se maximálně projevilo množství podaných prostředků ze strany účastníků řízení, avšak vzhledem k tomuto množství byla celková délka řízení shledána přiměřenou. Z uvedeného nelze shledat, že by účastníkům bylo přičítáno k tíži využití zákonných prostředků, neboť jde o závěr vyplývající ze skutečnosti, že každé řízení musí nějakou dobu objektivně trvat a státu nelze přičítat k tíži nutnost reagovat na účastníky podané návrhy, jak ostatně plyne rovněž ze Stanoviska.
Odvolací soud zhodnotil celkovou délku řízení jako přiměřenou zejména s ohledem na skutečnost, že v namítaném řízení bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy a vzhledem k množství podaných prostředků ze strany účastníků. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což však není daný případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014).
Lze zde souhlasit s dovolatelem a jeho poukazem na jeden ze závěrů Stanoviska, dle nějž je nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí zadostiučinění bylo samo nepřiměřeně dlouhé a že řízení může být nepřiměřeně dlouhé bez ohledu na to, zda došlo k průtahům či nikoliv (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ostatně Evropský soud pro lidská práva vyjádřil m. j. ve věci Žirovnický vs. Česká republika v rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018 názor, že soudní řízení o takovém nároku by nemělo trvat déle než 1 rok a 6 měsíců na jednom stupni a že pokud se vyskytnou průtahy v takových řízeních, měl by orgán, který posuzuje výši kompenzace, uznat vlastní průtahy a přiznat poměrně vysokou náhradu nemajetkové újmy). Odvolací soud ovšem v této věci odůvodnil výjimečnost případu – aniž shledal průtahy v postupu soudů neměl celkovou délku kompenzačního řízení za nepřiměřenou právě na základě posouzení složitosti řízení dané procesním postupem žalobců a potřeby rozhodování ve všech stupních soudní soustavy.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu