ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3665.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3665/2017-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) I. G. a b) W. G. obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 175 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 321/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 19 Co 77/2017-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 17 C 321/2015-40, konstatoval, že délkou řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 17 E 1238/2003 bylo porušeno právo žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu ve vztahu k žalobkyni a) o zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu ve vztahu k žalobci b) o zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé II a III (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně 12 342 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Žalobci se domáhali zaplacení každý částky 175 000 Kč jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 17 E 1238/2003 o výkon rozhodnutí postižením členských práv žalobce b) v družstvu.
Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu jeho potvrzujícího výroku I) napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a důvodnost v tom, že jde o nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé formulují následující dovolací otázky. 1) Zda je při určení počátku posuzovaného řízení právně významný den podání návrhu na jeho zahájení či den, kdy se žalobci o řízení dozvěděli, přičemž odvolací soud „nevzal v potaz tvrzení žalobců, že se o řízení dozvěděli dříve (viz podání ze dne 29. 2. 2016)“. K této dovolací otázce poukazují žalobci na odchýlení se odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu představované stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, jakož „i ESLP“. 2) Zda je při určení konce posuzovaného řízení právně významný okamžik nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí [postižením členských práv žalobce b) v družstvu] nebo až okamžik právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí. K této dovolací otázce výslovně žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl odchýlit odvolací soud, žalobci neoznačují. 3) Zda nárok na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení o výkon rozhodnutí vzniká účastníku řízení stojícímu na straně povinné (povinnému), když závěr odvolacího soudu žalobci shledávají rozporným se shora uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu, jakož „i ESLP“. 4) Žalobci považují dále za rozporný s judikaturou dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva má přednost před peněžním zadostiučiněním a v tomto odkazují na shora citované stanovisko Nejvyššího soudu a na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. Dále žalobci v dovolání namítají vady řízení, jež činí napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným. Takto odvolací soud „konstatoval evidentně k tíži žalobců, že se nejednalo o první řízení o výkon rozhodnutí, resp. řízení exekuční, ve kterém pro dluhy žalobce b) byly postiženy jeho členská práva v bytovém družstvu“, aniž by odvolací soud vysvětlil význam toho pro rozhodnutí. Žalobci považují dále za svévolný závěr odvolacího soudu, že jim vznikla „minimální nemateriální újma“, nemající „oporu v tvrzení ani dokazování“. Odvolací soud nerozhodl v celém rozsahu podaného odvolání, když odvolání bylo podáno i proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo konstatováno porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Konečně jako vadu řízení žalobci namítali, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejich odvolacími námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, a to, že se žalobci sami podíleli na délce řízení tím, že dobrovolně nesplnili povinnost vyklidit a předat předmětný byt, aby mohl být výkon rozhodnutí postižením členských práv proveden, a že rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný v závěru, že žalobcům lze klást k tíži délku řízení v období od právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí do doby právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí (od 3. 2. 2010 do 21. 8. 2014), že „výkon rozhodnutí neměl být v tomto případě vůbec nařízen, když tomu bránila objektivní překážka“, že žalobci v průběhu řízení urgovali jeho skončení podáním ze dne 15. 8. 2008, a že odvolací soud nepřihlédl k extrémní délce posuzovaného řízení a nehodnotil ji v rámci posouzení nároku žalobců.
Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka ad 1) nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Jednak Nejvyšší soud již v citovaném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že okamžik zahájení řízení se zpravidla pojí s podáním návrhu na zahájení řízení, avšak z hlediska vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je významný až okamžik, kdy se poškozený o něm skutečně dozví. Tento závěr je pak dále rozveden v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, podle něhož „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá“. Závěr odvolacího soudu, který odvíjel počátek posuzovaného řízení od okamžiku, kdy bylo žalobci b) (v posuzovaném řízení v postavení povinného) doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Namítali-li žalobci, že se o existenci posuzovaného řízení dozvěděli již dříve, pak jde o námitku proti závěru o skutkovém stavu, na němž napadené rozhodnutí nespočívá. Přezkum skutkového stavu zásadně dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu otázky ad 2) je dovolání vadné. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobci tak neučinili, pročež nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Otázka ad 3) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na žalobci předestřeném závěru (že povinnému v exekučním řízení nebo v řízení o výkon rozhodnutí nevzniká nemajetková újma nepřiměřenou délkou řízení, jejíhož zadostiučinění by se mohl domáhat) napadené rozhodnutí nespočívá a takový závěr nevyslovuje. Pokud se napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve svém odůvodnění vyslovuje k významu řízení pro žalobce, pak se tak děje v rámci standardního posuzování kritéria rozhodného dle §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dospívá-li napadené rozhodnutí k závěru, že tento význam řízení pro žalobce byl nízký, vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl výkon rozhodnutí neúčelným (musel od počátku být), neboť vzhledem k rozhodnému znění stanov předmětného družstva, jež vázaly výplatu vypořádacího podílu na vyklizení bytu (což žalobci dobrovolně neučinili a k jejich nucenému vyklizení zde exekuční titul nebyl), je tento závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Takto se např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, vyslovuje, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ jako k nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, vztahuje vyslovené premisy i na poměry exekučních řízení.
Ani na otázce ad 4), tak jak ji žalobci formulují, stricto sensu napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevyslovil závěr, že by forma morálního zadostiučinění (konstatování porušení práva) měla přednost před formou peněžní; odvolací soud toliko citoval ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, podle něhož se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Samo napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá na závěru, že v tomto případě je konstatování porušení práva přiměřeným zadostiučiněním právě proto, jak málo „v sázce“ pro žalobce v posuzovaném řízení bylo a jak minimální újma jim tak mohla vzniknout. V tomto se rovněž neodchýlil odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť právě v otázce stanovení formy zadostiučinění v návaznosti na posouzení významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebyla.
Vady řízení, jež žalobci namítají v rámci dovolání, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. V tomto případě dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro žádnou z žalobci předestřených otázek, nepřihlíží se tak ani k namítaným vadám řízení.
Jelikož dovolání není pro ohlášenou dovolací otázku ad 1), 2) a 4) přípustné a v části týkající se dovolací otázky 2) trpí dovolání popsanými vadami, Nejvyšší soudu jej odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu