ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4281.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4281/2018-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 226/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 54 Co 163/2018-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12. 3. 2014 se žalobce v řízení domáhal na žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě v období od 12. 2. 1999 do 13. 12. 2010. Žalobce tvrdil, že mu byl v průběhu trestního řízení zajištěn zbrojní pas, čímž pozbyl podmínky nutné k výkonu povolání. Žalobcem uplatňovaná škoda v celkové výši 1 915 113 Kč pak představovala rozdíl mezi částkou 2 522 857,10 Kč, která mu ušla za dobu od 11. 9. 2000 (kdy byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru) do 13. 4. 2011 (kdy mu byl navrácen zbrojní pas), a částkou 607 743,60 Kč, jež vyjadřovala jím dosažené skutečné příjmy v daném období.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2018, č. j. 31 C 226/2014-259, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 771 497,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 143 615,60 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka počátku běhu promlčecí lhůty nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že v případech, kdy škoda vznikne až po doručení nezákonného rozhodnutí ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem [resp. §32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], promlčecí doba začne běžet až od okamžiku vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, uveřejněné pod číslem 99/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1597/2017). Spojoval-li odvolací soud vznik škody, a tedy i počátek běhu objektivní promlčecí lhůty, s jednotlivými obdobími, ve kterých žalobci ušel příjem, postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, když s ohledem na datum podání žaloby (a s ohledem na stavění promlčecí lhůty v době předběžného uplatnění nároku před žalovanou) posoudil k námitce žalované nárok v rozsahu od září 2000 do října 2003 jako objektivně promlčený.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pro absenci vymezení splněného hlediska přípustnosti a formulace právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání v části, v níž žalobce namítá, že byl při podávání žaloby v dobré víře ohledně počítání objektivní promlčecí lhůty a že mu nelze klást k tíži řešení složité otázky běhu promlčecích lhůt, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Námitka žalobce vytýkající odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud měl dle žalobce odvolání žalované odmítnout, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v dané věci není.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu