ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4296.2017.3
sp. zn. 30 Cdo 4296/2017-98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ve výši 500 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 15/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 Co 8/2017-85, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 Co 8/2017-85, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 300 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení, zrušuje a odvolací řízení se v tomto rozsahu zastavuje .
II. Dovolání se ve zbylém rozsahu zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou, která byla doručena Okresnímu soudu v Ostravě dne 9. 2. 2010, domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy jemu vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 5/2005. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2014, č. j. 82 C 42/2010-169, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2014, č. j. 82 C 42/2010-179, bylo řízení o náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 5/2005 v období před 27. 4. 2006 vyloučeno k samostatnému řízení. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2015, č. j. Ncp 1156/2014-17, bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a věc byla postoupena Krajskému soudu v Ostravě (dále též jako „soud prvního stupně“) . Podle žalobce protiprávnost jednání žalované spočívá v tom, že byl žalobce stíhán, nepravomocně odsouzen a následně zproštěn obžaloby v plném rozsahu s tím, že skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Šlo nikoliv o jednorázový, ale trvající zásah do osobnostních práv žalobce. Nelegitimizujícím faktorem je doba, po kterou běží nedůvodné trestní stíhání. V důsledku protiprávního jednání žalované došlo k dlouhodobému a závažnému zásahu do práva na ochranu občanské cti a lidské důstojnosti žalobce, jeho soukromí, práva na rodinný a pracovní život a do jeho dobrého jména. Žalobcova důstojnost a jeho vážnost ve společnosti byly sníženy ve značné míře. Žalobce nebyl nikdy dříve soudně trestán, je významným českým podnikatelem, majoritním vlastníkem (pozn. zřejmě přesněji „akcionářem“) společnosti OSTROJ a.s. zaměstnávající téměř 1 000 osob, je známý v podnikatelských a společenských kruzích, má rodinu, dvě malé dcery ve věku 6 a 2 roky, o jeho trestním stíhání referovaly regionální a celostátní sdělovací prostředky. Žalobce byl stíhán od 16. 11. 2003 do 20. 2. 2004 vazebně, přičemž Ústavní soud vazbu označil za nezákonnou. Žalobce byl zadržen 16. 11 2003 na letišti v Praze – Ruzyni před mnoha dalšími lidmi, byla u něj provedena domovní prohlídka, byly mu zablokovány účty i akcie. Žalobce byl stíhán pro trestný čin, pro nějž mu hrozilo odnětí svobody na 5 až 12 let. Po celou dobu na něj okolí pohlíželo jako na možného pachatele závažné trestné činnosti, čímž došlo k částečné ztrátě důvěry v jeho osobu. Na trestní stíhání se ptali rodinní příslušníci, známí, obchodní partneři a žalobce jim musel složitě vysvětlovat, že se ničeho nezákonného nedopustil. Sám žalobce duševně strádal z nejistoty v souvislosti se svým dalším osudem, nemohl činit dlouhodobá životní a pracovní rozhodnutí. Žalobce za období od 16. 11. 2003 do 26. 4. 2006 požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 295 000 Kč, a následně změnil žalobu tak, že požadoval 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení. Změna žaloby byla soudem připuštěna.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 23 C 15/2015-58, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 34 580,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Vrchní soud v Olomouci rozhodl k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 Co 8/2017-85, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části odstavce II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 500 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve zbylé napadené části, v odstavci III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 580,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Michala Kačmaříka (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, a to spolu s V. K., přičemž jim bylo kladeno za vinu, že v době nejméně od února 2000 do 22. 10. 2003 po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úloh využili svého personálního propojení jak v obchodní společnosti OSTROJ Opava a.s., tak i v dalších mezinárodních obchodních společnostech k uskutečnění svého záměru obohatit sebe vyvedením peněžní částky velkého rozsahu z účtů obchodní společnosti OSTROJ Opava a.s. Žalobce byl zadržen v letištní hale Praha – Ruzyně, byla u něj provedena osobní prohlídka, prohlídka vozidla, byl vzat do vazby dnem 16. 11. 2003. Stejného dne byla v domě žalobce provedena za přítomnosti manželky rovněž domovní prohlídka. Dne 20. 11. 2003 byla žalobci zakázána dispozice s akciemi. Žalobce byl propuštěn z vazby dne 20. 2. 2004. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006, č. j. 33 T 5/2005-5158, byl žalobce shledán vinným spácháním trestného činu zneužívání informací v obchodním styku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně, byl mu uložen peněžitý trest ve výši 4 000 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 6 To 45/2007, byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena soudu k novému rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2008, č. j. 33 T 5/2005-5484, byl žalobce zproštěn obžaloby, když skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2009, č. j. 6 To 4/2009-5591, bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Žalobce nemá záznam v rejstříku trestů. V obci XY je hodnocen bez jakýchkoliv připomínek. O trestním stíhání žalobce a jeho pobytu ve vazbě informoval opakovaně regionální i celostátní tisk.
5. Soud prvního stupně věc posuzoval podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jako „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že protiprávní jednání žalované spočívalo nepochybně v nezákonném zahájení trestního stíhání žalobce, který byl následně obžaloby zproštěn. Zásah do osobnostních práv je o to intenzivnější, když se následně prokáže, že se skutek nestal. Trestním stíháním žalobce bylo zasaženo do jeho práva na soukromý život, do jeho práva na čest a dobrou pověst. S ohledem na samotná skutková tvrzení žalobce, která nebyla doplněna ani po poučení soudu podle §118a odst. 1 o. s. ř., vycházel soud prvního stupně z těch skutkových tvrzení žalobce, které lze jako obecný následek předpokládat v souvislosti s jakýmkoliv trestním stíháním (přičemž se jednalo o negativní následek ve vztahu k postavení žalobce ve společnosti a jeho aktivitám v podnikání, s přihlédnutím k nepříznivým následkům v jeho osobním, rodinném a soukromém životě, a to s ohledem na okolnosti, za kterých byl žalobce zadržen, byla u něj provedena osobní či domovní prohlídka, s ohledem na hrozící trest a medializaci věci). Zohledněno bylo, že žalobce nebyl trestán, neměl záznam v rejstříku trestů, byl zcela bezúhonný, žil se svou rodinou v XY, kde vůči němu nebyly žádné připomínky. Rovněž bylo přihlédnuto k výši trestu, která žalobci za trestný čin hrozila, a k délce trestního stíhání. Žádné další konkrétní skutečnosti ohledně negativních či jinak nepříznivých následků žalobce netvrdil. Krajský soud vycházel při svých úvahách o výši zadostiučinění z částky, která byla žalobci přiznána odvolacím soudem ve věci náhrady škody (pozn. zřejmě přesněji újmy) za dobu od 27. 4. 2006 do 27. 7. 2009, tj. 39 měsíců, ve výši 150 000 Kč. Byť posuzované období v této věci je o něco kratší (29,5 měsíce), s ohledem na to, že k nejcitelnějším zásahům do osobnostních práv žalobce docházelo v počátcích trestního stíhání (zadržení na letišti, osobní a domovní prohlídka, zajištění peněz na účtu žalobce, popř. zajištění akcií, medializace věci) dospěl soud prvního stupně k závěru, že je třeba za toto období přiznat žalobci částku 200 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu a ohledně celého příslušenství soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází podle soudu prvního stupně v úvahu, neboť do právní moci rozhodnutí soudu není zatím povinností plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena, přičemž rozhodnutí soudu má konstitutivní charakter.
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno ze strany žalobce odvoláním směřujícím toliko proti výroku II. v části zamítající nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení z částky 200 000 Kč. Odvolací soud ve vztahu k němu uvedl, že možnost přiznání úroku z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu. Tento druh zadostiučinění není svou povahou běžnou majetkovou pohledávkou podle §121 odst. 3 o. s. ř. [pozn. zřejmě myšleno zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jako „obč. zák.“)]. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru o konstitutivním charakteru rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, z čehož plyne, že povinnost zaplatit nemajetkovou újmu vzniká až na základě soudního rozhodnutí. Teprve až po právní moci rozhodnutí soudu o náhradě nemajetkové újmy v penězích nastává splatnost a možnost žádat úrok z prodlení. V daném případě by mohla být žaloba, pokud jde o úrok, úspěšná jen tehdy, pokud by po právní moci výroku soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 200 000 Kč, resp. po uplynutí tří dnů po právní moci tohoto rozhodnutí, žalovaná uvedenou částku nezaplatila, popř. zaplatila částku nižší. To však žalobce netvrdí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání. Podle jeho názoru by dovolání mělo být připuštěno, neboť odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o otázku, zda poškozenému, který má nárok na peněžní náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání za období před 27. 4. 2006, náleží z přiznané částky zákonný úrok z prodlení, a pokud ano, od kterého dne.
8. Dovolatel k výše uvedenému dále uvedl, že jestliže je výklad ustanovení §13 obč. zák. v tomto případě třeba činit s ohledem na skutečnost, že se jedná o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda, přičemž ačkoliv je rozhodováno o zásahu do osobnostních práv žalobce, byl by již v současnosti nárok posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí (v této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1570/2014), pak soudní rozhodnutí pouze deklaruje výši nároku, který existoval a nebyl na výzvu uspokojen. Dovolatel má za to, že se v jeho případě jedná o standardní závazek z deliktu, o ochranu osobnosti sui generis . Odvolací soud měl standardně aplikovat §517 odst. 2 obč. zák. o důsledku prodlení dlužníka, a pokud tak neučinil, je jeho posouzení nesprávné. V řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. soudy vždy přiznávají zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty pro mimosoudní vypořádání nároku běžící od doručení uplatnění nároku žalované (a stalo se tak i v řízení vedeném před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 82 C 42/2010, v němž byl dovolatel odškodňován za období od 27. 4. 2006 do 27. 7. 2009) a neexistuje žádný a rozumný a ospravedlnitelný důvod, pro který by měla mít žalovaná výhodu neplacení zákonného úroku z prodlení jen proto, že se zde posuzuje náhrada škody, která vznikla ze stejného důvodu (nezákonného rozhodnutí státního orgánu, kdy nelegitimizujícím faktorem je doba, po kterou běží nedůvodné trestní stíhání) před 27. 4. 2006. Stejně tak dovolatel nemůže být znevýhodněn nepřiznáním zákonného úroku z prodlení, když žalovanou řádně vyzval k náhradě škody a žalovaná neplnila po dobu více než šesti let. Dovolatel by totiž v případě nepřiznání zákonného úroku z prodlení v důsledku dlouhého trvání kompenzačního řízení reálně obdržel menší kompenzaci. Přiznání majetkové výhody neplacení úroků z prodlení žalované a korespondující majetkové nevýhody dovolateli nelze považovat za spravedlivé a poctivé. Spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo (v této souvislosti dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16). I podle nového občanského zákoníku, jeho §2894 odst. 2 věty druhé, se posuzuje povinnost nahradit nemajetkovou újmu obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Konečně zákonný úrok z prodlení plní (krom reparační funkce) též funkci preventivní, neboť motivuje k dobrovolnému a včasnému plnění právních povinností. Proto se dovolatel domnívá, že je mu třeba zákonný úrok přizna.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za dodatečného splnění podmínky podle §241 odst. 1 o. s. ř. (zastoupení advokátem) ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §238 odst. 1 písm. d) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
15. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
16. Dovolací soud se neopomněl zabývat subjektivní stránkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání v celém svém rozsahu směřuje proti rozhodnutí vyznívajícímu v neprospěch dovolatele, pročež dovolání za subjektivně přípustné má.
17. Podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že se při posouzení, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení §238 odst. 1 písm. d), k "příslušenství" uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení. Pakliže tedy příslušenství pohledávky (zde zákonný úrok z prodlení) tvoří samostatný předmět dovolacího řízení, je naplnění podmínky přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve vztahu k tomuto předmětu řízení zvažováno samostatně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, uveřejněný pod číslem 29/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Jelikož dovolání směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení z částky 500 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení, nepovažuje dovolací soud za nutné provádět podrobný výpočet jeho výše. Je totiž zjevné již na základě jednoduché početní úvahy, že žalovaný úrok mez stanovenou v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. převýšil.
19. Dovolání bylo shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
21. Podle §13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
22. Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
23. Podle §14 OdpŠk ve znění účinném do 26. 4. 2006 se nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření uplatňuje u orgánu uvedeného v §6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u ústředního orgánu, který není příslušný, postoupí tento orgán žádost poškozeného příslušnému orgánu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2).
24. Institut odškodnění nemateriální újmy způsobené při výkonu veřejné moci byl začleněn do českého právního řádu na základě zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
25. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., působí zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se na odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. (k tomu též srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
26. V usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4757/2016, Nejvyšší soud odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1991 sp. zn. 1 Cz 31/91, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 1/1992, a mimo jiné též s oporou o právní literaturu dospěl k závěru, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť do právní moci rozhodnutí soudu (ať nalézacího či odvolacího), není zatím povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena; teprve stanovení této povinnosti právní mocí rozhodnutí soudu, ať nalézacího či odvolacího, má konstitutivní charakter. Po právní moci rozhodnutí soudu a po jeho vykonatelnosti je však již situace jiná, což bývá v právní praxi někdy přehlíženo. Jestliže je totiž rozhodnutí soudu již pravomocné a vykonatelné, musí subjekt plnit povinnost peněžitého zadostiučinění stejně jako každou jinou peněžitou povinnost. To platí v případě prodlení povinnosti s plněním peněžitého zadostiučinění i ohledně úroků z prodlení (srovnej Knap, Švestka, Jehlička, Pavlík, Plecitý: Ochrana osobnosti podle občanského práva, IV. vydání, Linde Praha 2004, str. 196-197).
27. V první řadě je třeba uvést, že otázku plynutí úroků z prodlení vážících se obecně k náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. je třeba mít dovolacím soudem za vyřešenou, a to již např. v usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4757/2016 (viz výše). Od názorů v uvedeném rozhodnutí vyjádřených není třeba se odchylovat. Ze znění §13 odst. 2 obč. zák. plyne, že se náhrada nemajetkové újmy v penězích poskytuje toliko v případech zásahů intenzivních, zejména došlo-li k snížení důstojnosti osoby nebo její vážnosti ve společnosti. Způsobením nemajetkové újmy, jak již vyplývá z názvu, nedochází ke snížení majetku poškozeného, nýbrž k zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti, přičemž peněžní náhrada de facto nemůže újmu zcela „sanovat“, a její poskytnutí představuje tedy určité ekvivalentní vynahrazení (vyvážení) prožité újmy. Vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného, a pro účely jejího kompenzování je nutná míra objektivizace, tj. zjištění, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou – tedy je nutné posoudit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce (srov. např. KOLBA, Jan a Martina ŠULÁKOVÁ. Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci . Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-7502-027-7). Ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. tedy výslovně svěřilo rozhodování o výši náhrady podle §13 odst. 2 obč. zák. soudu. Z uvedeného lze dovodit, že závěr o konstitutivním charakteru rozhodnutí soudu o povinnosti plnit peněžité zadostiučinění, v obecné rovině obstojí.
28. Pokud je prostřednictvím dovolání poukazováno na odůvodnění některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo uvedeno, že je výklad ustanovení §13 obč. zák. nutno činit s ohledem na skutečnost, že se jedná o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda, přičemž ačkoliv je rozhodováno o zásahu do osobnostních práv žalobce, byl by již v současnosti nárok posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, zmíněné konstatování nemůže vést k vykročení z mezí použitelné právní úpravy. Jak plyne již z uvedené citace, dovolací soud učinil toliko pokyn k interpretaci použitelné právní úpravy, a to za situace, kdy v mezích novější úpravy (podle OdpŠk ve znění zákona č. 160/2006 Sb.) již existovala podrobnější východiska pro stanovení výše obdobných nemajetkových újem, použití kterých se jevilo adekvátní též v rámci právní úpravy aplikovatelné (tj. §13 odst. 3 obč. zák.), ukládající soudům toliko přihlížet k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Retroaktivní působení OdpŠk ve znění zákona č. 160/2006 Sb. na projednávaný případ, jehož se dovolatel fakticky domáhá, dovodit nelze.
29. Těžiště dovolání spočívá na argumentu, že k nároku na zadostiučinění za nemateriální újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozhodnutím, pokud by byl posuzován podle OdpŠk, by byl přiznán zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty pro mimosoudní vypořádání nároku běžící od doručení uplatnění nároku žalované. V uvedeném lze dovolateli přitakat, leč již nelze dovodit, že by z této argumentace vyplývalo právo na úrok z prodlení vztahující se k nároku na zadostiučinění za újmy, na které OdpŠk nedopadá. Skutečnost, že nárok požadovaný v tomto řízení nelze posuzovat podle OdpŠk, plyne např. z výše citovaného rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009.
30. Z uvedeného též plyne, že v dané věci nelze zohlednit ani skutečnost, že dovolatel nárok (společně s nároky dalšími) uplatnil u úřadu v souladu s §14 OdpŠk, neboť se na něj OdpŠk nevztahoval, a „uplatnění“ nároku v předmětném rozsahu lze tedy vnímat pouze jako výzvu k dobrovolnému poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ovšem nemohla mít vliv na existenci prodlení, které (jak již bylo uvedeno výše) může nastat až od právní moci rozhodnutí soudu. Uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy u orgánu uvedeného v §6 (odst. 1) OdpŠk, na které se OdpŠk nevztahoval, též samozřejmě ze stejných důvodů nebylo ani podmínkou pro vedení soudního řízení o takovém nároku. Skutečnost, že podle pozdější právní úpravy (OdpŠk ve znění zákona č. 160/2006 Sb.) uplatnění nemajetkové újmy a uplynutí šestiměsíční lhůty působí prodlení žalované (k tomu viz bod 10. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) na daném závěru ničeho nemění.
31. V dané souvislosti vyvstává též otázka, zda soudy za situace, kdy o nároku rozhodovaly konstitutivním rozhodnutím, přičemž žalobce požadoval též úrok z prodlení formulovaný „do zaplacení“ měly kladně rozhodnout o povinnosti žalované platit úrok z prodlení plynoucí z přiznané částky ode dne následujícího po právní moci rozhodnutí (resp. právní moci rozhodnutí ve výroku přiznávajícímu částku, k níž se úrok z prodlení vztahuje). Dovolací soud je toho názoru, že naznačeným způsobem soudy rozhodovat neměly, neboť by tak konstituovaly právo bez toho, aby byl v době jejich rozhodování splněn zákonný požadavek, a to prodlení žalovaného dlužníka.
32. Dovolateli je tak nutno dát za pravdu jen v tom ohledu, že odvolací soud chybně rozhodoval o úroku z prodlení z částky 500 000 Kč, ačkoliv odvolání ze strany dovolatele bylo podáno pouze v rozsahu úroků z prodlení z částky 200 000 Kč. Odvolací soud tedy rozhodoval částečně (co se týká nároku na úrok z prodlení z částky 300 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení) nad rámec odvolání, a tedy v tomto rozsahu při absenci podmínky odvolacího řízení.
33. Z důvodů výše uvedených tedy dovolací soud podle §243e odst. 1 a 4 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 300 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení, a odvolací řízení, které nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek odvolacího řízení, zastavil.
34. Co se týká dovolání ve zbylém rozsahu, dospěl dovolací soud na základě shora popsaných úvah, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání v souladu s §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž dovolatele nelze pokládat v dovolacím řízení za úspěšného, přestože na základě jeho dovolání bylo částečně rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno. Je tomu tak z důvodu, že ve zmíněné části (tj. ohledně úroku z prodlení z částky 300 000 Kč za dobu od 6. 2. 2010 do zaplacení) byl žalobce v řízení (z pohledu celkového) neúspěšný, a úspěch v řízení ohledně dílčí procesní otázky je v zásadě nepostačující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, v němž dovolací soud vyšel z úvahy, že náklady za řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudu procesního charakteru lze v zásadě přiznat za podmínky, že žalobce je úspěšný jak v řízení o věci samé, tak i v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudu procesního charakteru). Dovolatel tedy nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu