ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4315.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4315/2018-210
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 258/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 323/2017-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 323/2017-172, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 15 C 258/2016-137, zastavil řízení co do částky 12 611 Kč (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 611 Kč od 27. 10. 2016 do 23. 1. 2017, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), ohledně částek 67 379 Kč s příslušenstvím a 4 821 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok IV).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III, o věci samé, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 16 487 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 33 192 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou žalobce ze dne 7. 7. 2004, kterou se domáhal vůči A. U. zaplacení částky 99 770 Kč s příslušenstvím. Posuzované řízení trvalo od 7. 7. 2004 do 28. 6. 2016. Nemajetková újma, která žalobci vznikla v souvislosti s posuzovaným řízením trvajícím v období od 7. 7. 2004 do 15. 3. 2012, byla již odškodněna rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 26 C 56/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 1. 8. 2012, č. j. 13 Co 237/2012-161. V předchozím kompenzačním řízení soudy dospěly k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobci náleží odškodnění 70 000 Kč. Protože újma za výše zmiňované období již byla žalobci reparována, nezabýval se soud prvního stupně celkovou délkou řízení a soustředil se na dobu od 16. 3. 2012 do skončení řízení. Žalobce podle soudu prvního stupně nárokoval za tuto dobu 80 000 Kč s příslušenstvím a od žalované mimosoudně obdržel 12 611 Kč. Proto se dožadoval doplatku ve výši 67 389 Kč s příslušenstvím. Dále za dobu od 16. 3. 2016 do 29. 6. 2016 žádal částku 5 723 Kč s příslušenstvím. Na tomto nároku mu bylo mimosoudně uhrazeno 902 Kč, proto požadoval doplatit 4 821 Kč s příslušenstvím.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval zjištěný skutkový stav podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Vycházel z toho, že v období následujícím po 15. 3. 2012 bylo po dobu tří let v posuzovaném řízení rozhodováno pouze o procesních záležitostech týkajících se dovolání, z toho asi 2 roky rozhodovaly Nejvyšší soud a Ústavní soud, tedy řízení bylo vedeno před vrcholnými orgány justice, u nichž jsou řízení objektivně delší, neboť se jedná o orgány, které řeší zásadní právní otázky a Ústavní soud i otázku ochrany ústavnosti. Odkázal také na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 356/2013, a uzavřel, že v následném období nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jímž by bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci tak nevznikla (v období, které soud prvního stupně hodnotil) nemajetková újma, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, kterou by bylo nutno odčinit. Žalobu jako nedůvodnou proto zamítl, vyjma zákonného příslušenství z těch částek, které žalovaná dobrovolně, leč se zpožděním, uhradila. Ohledně rozsudkem přiznaného zákonného příslušenství ze žalovanou dobrovolně uhrazených částek rozhodl bez bližšího odůvodnění, toliko odkázal na OdpŠk. O nákladech řízení rozhodl s ohledem na výsledek sporu podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalovaná byla ve věci úspěšná.
6. Odvolací soud řízení po skutkové stránce nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, věc však odlišně posoudil po stránce právní. Zdůraznil, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnost, že nebylo dosud skončeno, představuje pro opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné tehdy, kdyby průběh posuzovaného řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku v rámci kompenzačního řízení pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení ani v navazujícím období po 15. 3. 2012 nebylo, z hlediska postupu soudů, dostatečně soustředěné a dobu řízení následující po 15. 3. 2012 shledal nepřiměřenou, když žalobci bylo až po dalších 3 letech přiznáno osvobození od soudního poplatku a mohlo být řešeno jeho dovolání a ústavní stížnost. Žalobce si nemohl být po dlouhou dobu jist ohledně výsledku sporu. Odvolací soud při zvažování způsobu a rozsahu kompenzace stavu nejistoty dospěl ke stejným závěrům co do intenzity porušení práva žalobce, jak v tomto smyslu byla hodnocena příslušná kritéria již v prvním odškodňovacím řízení. Posuzované řízení mělo sice pro žalobce zvýšený význam, nicméně odvolací soud vzal v úvahu také závěry judikatury, podle které by výše nemajetkové újmy obvykle neměla převyšovat hodnotu sporu. Uzavřel, že žalobci by se mělo celkem dostat částky 100 000 Kč (v posuzovaném řízení se žalobce domáhal 99 700 Kč), když přiznání vyšší částky není odůvodněno žádnými mimořádnými skutkovými okolnostmi. S podrobnějšími výpočty odvolací soud zohlednil již dříve pravomocným rozsudkem přiznané i žalovanou dobrovolně poskytnuté plnění. Výrok o nákladech řízení odůvodnil výsledkem sporu, odkázal přitom na §224 odst. 1 a odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v rozsahu pro něj nepříznivé části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce měl za to, že v projednávaném případě se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky 1), zda se pro účely limitace náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (aby odškodnění nepřevyšovalo hodnotu sporu v posuzovaném řízení) za hodnotu sporu považuje pouze jistina pohledávky uplatněné v posuzovaném řízení, anebo zda je hodnotou sporu v posuzovaném řízení jistina žalované pohledávky včetně jejího příslušenství, zahrnujícího úroky z prodlení a náklady řízení. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Dále předestřel otázku 2) jakým způsobem lze stanovit základní částku zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a stejně tak za jakých okolností a jak lze základní částku modifikovat s odkazem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk. Zda tak lze učinit libovolně bez bližšího odůvodnění a bez odkazu na konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Odvolací soud se měl podle žalobce odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu i v řešení otázky 3), zda zjištění soudu, že posuzované řízení mělo pro poškozeného zvýšený význam, mělo být zohledněno při stanovení výše odškodnění, a to přiměřeným zvýšením základní částky zadostiučinění (potud žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014). Předložil rovněž otázku 4) zda má kritérium významu předmětu řízení pro účastníka větší váhu (je důležitější) než zbývající kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk. Tuto otázku měl přitom odvolací soud dle žalobce vyřešit v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016. Za otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, považoval žalobce i to, zda 5) chování poškozeného v průběhu řízení jako kritérium pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je neměnnou veličinou, či zda v průběhu řízení může dojít k jeho změně, a v návaznosti na to, zda je soud povinen při rozhodování o formě a výši zadostiučinění zabývat se možnou změnou chování poškozeného v průběhu řízení a také okamžikem, kdy k takové změně došlo. Konečně namítal, že 6) v projednávaném případě došlo postupem odvolacího soudu k porušení žalobcova práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – tj. k porušení Ústavního pořádku České republiky, což věc posouvá do ústavněprávní roviny. Žalobce proto závěrem navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.).
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Ohledně námitky 6), že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky způsobu a výše poskytnutého zadostiučinění [otázka 2)] sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
16. Otázky žalobce pod č. 3) a 4), v nichž namítá, že zjištění odvolacího soudu o zvýšeném významu posuzovaného řízení pro poškozeného mělo být zohledněno při posuzování výše odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení a že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka mělo mít větší váhu než zbývající kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk, nemohou přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud nepřiznal žalobci vyšší zadostiučinění nikoliv proto, že by podcenil kritérium významu posuzovaného řízení pro poškozeného, nýbrž výlučně v důsledku odlišné úvahy, vystavěné na závěru, že celková výše poskytnutého zadostiučinění by (bez ohledu na zvýšený význam řízení a jeho váhu v rámci ostatních kritérií) neměla přesáhnout jistinu v posuzovaném řízení vymáhané částky, tedy po zaokrouhlení částku 100 000 Kč. Obě uvedené námitky žalobce se tedy míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Ani otázka 5), zda chování poškozeného v průběhu řízení je jako kritérium pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení neměnnou veličinou, či zda v průběhu řízení může dojít k jeho změně, a v návaznosti na to, zda je soud povinen při rozhodování o formě a výši zadostiučinění zabývat se možnou změnou chování poškozeného v průběhu řízení a také okamžikem, kdy k takové změně došlo, nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání, neboť jejím prostřednictvím žalobce ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže žalobce na odlišných skutkových závěrech, spojovaných s dovozovanou změnou v chování poškozeného, buduje své vlastní od odvolacího soudu odchylné právní posouzení, uplatňuje tím ve skutečnosti jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky č. 1), zda se pro účely limitace náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu, tak aby odškodnění nepřevyšovalo hodnotu sporu v posuzovaném řízení, za hodnotu sporu považuje pouze jistina pohledávky uplatněné v posuzovaném řízení, anebo zda je hodnotou sporu v posuzovaném řízení jistina žalované pohledávky včetně jejího příslušenství zahrnujícího úroky z prodlení a náklady řízení. Tuto otázku zodpověděl odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dovodil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Rovněž v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, Nejvyšší soud zopakoval, že při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení (jež ve smyslu ustanovení §513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tvoří rovněž příslušenství pohledávky).
23. Z výše uvedeného plyne, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož předmětem byla peněžitá pohledávka, je nutno přihlížet k výši této pohledávky včetně jejího příslušenství. Dovodil-li (byť implicitně) odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce, že tehdy zažalovaný úrok z prodlení ve výši 26 % ročně není pro posouzení věci významný a nezabýval se ani otázkou případných nákladů řízení, je jeho právní posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
24. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce existenci těchto vad netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu nezjistil.
VI. Závěr
25. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu