ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4371.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4371/2018-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně P. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427, proti žalovaným 1) Exekutorskému úřadu XY , se sídlem XY, soudnímu exekutorovi P. K., 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, 3) A. K. , advokátovi se sídlem XY a 4) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 7 500 000 Kč a 360 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 31 C 182/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 15 Co 178/2018-41, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 2. 2018, č. j. 31 C 182/2017-29, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl žalobu ze dne 14. 8. 2017 ve znění doplnění ze dne 1. 12. 2017 a 2. 12. 2017 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace, v níž žalobkyně rozsáhle popisovala skutkový stav věci (průběh předchozího řízení v pracovní věci, neúčelnost zastupování České republiky advokátem v předchozím řízení, „šikanózní exekuční návrh“) a uvedla, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení „formálních náležitostí žaloby“ a že postupem soudu došlo k porušení „práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny“ a „čl. 90 Ústavy“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). V usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, Ústavní soud dále přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu.
Skutečnost, že žalobkyně podrobila kritice právní posouzení, na kterém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a též namítla porušení svých ústavních práv), a tím splnila svou povinnost vylíčit dovolací důvod, tedy neznamená, že již nemusí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť tento požadavek je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a žalobkyně tyto vady v zákonné lhůtě neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2019
Mgr. Jiří Němec
pověřený člen senátu