ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4977.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4977/2017-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 68/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 100, 101/2017-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 26 C 68/2015-57, a doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 26 C 68/2015-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a konstatování, že v důsledku vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. S-MHMP 922776/2010/OST/Fr, došlo k zásahu do vlastnického práva žalobce zaručeného v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 100, 101/2017-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázky, zda je odpovědnost „úředních osob“ vyloučena, i když se správní orgány „záměrně“ a „nesčetněkrát“ z formálněprávních důvodů odmítly zabývat námitkami a odvoláními účastníka územního řízení, a zda nezákonným rozhodnutím „o účastenství“ v územním řízení dochází „téměř vždy“ k zásahu do vlastnického nebo jiného práva opomenutého účastníka řízení, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na řešení takto obecně položených právních otázek napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud svůj závěr o neexistenci nároku dovolatele odůvodnil jednak tím, že mezi nezákonným rozhodnutím správního odvolacího orgánu (o zamítnutí odvolání žalobce jako opožděného) a dovolatelem tvrzenou nemajetkovou újmou vzniklou v důsledku omezeného přístupu k jeho nemovitostem kvůli stavbě cyklostezky není dán vztah příčinné souvislosti, a jednak tím, že takto tvrzená nemajetková újma dovolateli nevznikla.
Žalobce ve svém dovolání napadá uvedený závěr odvolacího soudu o tom, že mu v důsledku omezení přístupu k nemovitostem výstavbou cyklostezky nevznikla nemajetková újma. Odvolací soud přitom podle skutkových zjištění měl za prokázané, že žalobci zůstala zachována jiná přístupová cesta k jeho pozemkům včetně možnosti zajíždět k těmto pozemkům motorovým vozidlem. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel nesprávnost úvahy odvolacího soudu o vzniku nemajetkové újmy, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/2018). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ).
Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou. Jestliže však obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (závěr o tom, že nemajetková újma žalobci nevznikla), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu